logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA

RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA

Když jsem s Kateřinou Nepovímovou doběhla závod Horská výzva v Krkonoších, byla jsem více než nadšená. Byl to pro mě pohodový závod plný pozitivních pocitů a emocí. Byl to balzám pro mou dušičku, žádná krize, žádný stres. Věděla jsem, že Káťa další víkend běží 24 hodinovku Radegastovu výzvu. Hrozně jsem si přála ji běžet také. Nicméně registrace byla dávno uzavřená, takže šance téměř nulová. Nicméně stále ve mně žila naděje a víra, že to dopadne. Najednou zpráva od Miloše, zda nechci běžet RV místo něho. Ve mně hrklo „Tyyy jo, to nemohu odmítnout!“. Nemohla jsem tomu uvěřit, ono se to opravdu vyplnilo, síla myšlenky vážně funguje.

Radhošť

Celý týden jsem se moc těšila, i přesto, že hlásili velmi škaredé počasí. V Jeseníkách 3 dny stále jen pršelo a všichni mi dávali rady typu: „Vezmi si člun místo stanu a gumovky místo běžeckých bot“. Pomyslela jsem si: „No jooo, vtipné, ale já si to stejně užiji." Závod se běžel v tříčlenném týmu. Náš tým tvořil Zdeněk, jako kapitán družstva, a Štěpán. Byla to pro mě čest moci běžet s nimi, nicméně zároveň velká obava, že jim to budu jako neambiciózní žena kazit. Navíc když jsem si poslechla jejich plány, dát kolo (něco přes 10 km a přes 500 výškových metrů) za 50 min, spadla mi čelist a nervozita vzrostla. Dobrodružství také přispělo plánované zázemí ve stanu. Už předem bylo jasné, že se stan v daných podmínkách opravdu promění v loď. Nazvala jsem to dobrodružstvím, ale byl to pro mě spíš zlý sen. Kluci byli stále klidní, žádný stres si z toho nedělali. Mě konejšili slovy: „Jsme tým a tak budeme také fungovat“. Nakonec jsme se s Káťou Nepovímovou, která byla součástí dalšího týmu, domluvily, že by bylo možné, abychom byly společně s jejím týmem v jedné chatce. To byla doslova naše spása. Ve chvíli, kdy jsme byli již ubytovaní v chatce, kluci přiznali, že máme štěstí, že vůbec netuší, jak bychom to jinak udělali. Start byl ve 12 hodin a v půl dvanácté byl sraz před chatou, kde nám měly být předány instrukce k závodu a informace o trati. Jelikož jsme běžely společně s Katkou jako první v týmu, musela jsem se už začít připravovat. Nevěděla jsem vůbec, do čeho jdu. Většina lidí v týmu i Káťa měli v plánu vyrážet bez vody a bez jídla, prostě „na lehko“. Já jsem se ale nenechala zviklat a vzala si svůj batůžek, do něho vodu a „opičáka" (přezdívka pro Chimpanzee).

Fajná cesta

V plné zbroji jsme vyrážely na sraz před chatou. Dozvěděly jsme se: „Počítejte s bahnem, vodou a broděním kaluží, místy tečou potoky vody“. Nervozita ve mně značně narostla, neměla jsem dostatek bot a v chatě byla zima. Schylovalo se již ke startu. Naše strategie byla střídat se po dvou kolech. První kolo jsem chtěla absolvovat s Káťou, zejména abych to nepřepálila a neztratila se. Zazněl výstřel a my jsme vyrážely dopředu. Trať začínala hned mírným táhlým stoupáním po asfaltu, neběželo se mi zrovna dobře, nicméně po chvíli jsem se srovnala a běželo se mi luxusně. První dva km asfalt, pak už začalo stoupání podél sjezdovky. Bahno a velký kopec, přešly jsme do chůze. Přes nepřízeň počasí, kdy stále prší, je mi s Káťou velmi dobře. Stoupáme, kličkujeme a po cca 4 km se objevujeme na vrcholu, vůbec jsem netušila, jaký profil trať má. Byla jsem tedy překvapená, že už jsme na vrcholu. Proto se Káti ptám: „Tímto ten kopec skončil?" A Káťa: „Ano, skončil, teď poběžíme na Radegast po vrstevnici a pak začneme klesat dolů“. V duchu mi blesklo, tak to je pohoda, supeeer:-).

Tady to šlo

Katka měla pravdu. Doběhly jsme na Radegast a začaly klesat, což pro mě bylo horší než stoupání. Vůbec se mi nedařilo zaujmout běh kamzíka a stále jsem si cestou dolu připadala jako těžkopádná valící se koule. Bála jsem se kamenů a kořenů. Nicméně nakonec jsem strach odbourala a už jsem si to svištěla dolů. Říkám svištěla, ale stále to bylo tempo Haničky, takže ji každou chvíli zprava či zleva předběhl nějaký závodník. Kopec dolů byl dlouhý a terénní, poslední cca 1 km jsme však běželi po asfaltu. Pomalu jsme se blížili ke konci prvního kolečka. Hlavou mi probíhalo: „Tak toto je to 1 kolo, které několikrát poběžíš. Hmmm, dá se na tom najít spoustu krásného i v dešti a nakonec se ti určitě poběží výborně“. Takže jsem se přepnula z módu strachu do módu relaxace a užívání si. Probíháme bránou, tam nás čeká Zdeněk s čajem a hlásí nám čas prvního kola, 1:21. Překvapilo mě, jak nám to kolo stopuje a trochu mě to vystresovalo. Ty jo, já neřeším čas a oni ano. Oni to chtějí běžet za hodinu nebo 50 min, to je skoro o půl hodiny méně než já. Nicméně pak jsem to hodila za hlavu. Pokračuji druhým kolem. Ve stoupání do sjezdovky už opouštím Kačku, běží se mi skvěle. Mám spoustu energie a elánu. Kopec vyjdu velmi svižně. Jsem ráda za to, že jsem dala na vlastní úsudek a vzala si pití, několikrát během cesty ucucávám svůj luxusní nápoj zvaný voda. Nicméně při seběhu jsem začala cítit těžké a vyklepané nohy, nicméně stále jsem jim věřila. Přestala jsem řešit bahno, kaluže a své boty. Kaluž nekaluž, bahno nebahno, šinula jsem si to rychle dolů. A ouha jedna bahenní kaluž se mi stala osudná. Noha se ponořila do bahna a zakopla o schovaný kámen v bahně. Já se jak dlouhá tak široká rozplácla do bahna a kamení. No, nic příjemného to nebylo. Procítila jsem všechny části těla, sebrala se, podívala se, zda jsem někde odřená nebo tak něco. Nicméně při pohledu na mé nohy se mi zamotala hlava, rozklepaly nohy a to i přesto, že to nebylo nic vážného a žádná krev.

Kdo tu říkal, že nebylo vidět na krok

Prolítlo mi hlavou „Seber se, nezírej na nohy a běž“. Šlo to běžet v pohodě, jistota v nohách poklesla a běžela jsem s větší opatrností dál. Cítila jsem se slabá a strašně hladová. Do cíle dobíhám celá od bahna, kluci hlásí, že mám oproti prvnímu kolu velký skluz. Mně je to však v tu chvíli úplně jedno. Jediné, co chci, je sednout si a hlavně se najíst. Odepínají mi čipy a nastupuje Štěpán. Běží na lehko, bez jídla a pití, mně však bylo již jasné, že já jak jídlo, tak pití s sebou potřebuji a musím si příště po prvním kole něco dát. V chatě jsem si omyla ubahněné nohy ve studené vodě, zjistila stav odřenin a hlavně se najedla. Předala Zdeňkovi info o trati. Ten přehodnotil situaci a přeci jen si poručil na druhé kolo připravit pití. Klepala mnou zima, nebyla jsem schopná se zahřát, což bylo pravděpodobně tím hladem a vyčerpáním. Cca 2 hodinky po najedení mě to přešlo. Měla jsem teď čas na odpočinek, než oba kluci odběhnou dvě kola. Štěpán měl první za necelých 1:05, nicméně probíhal s tím, že je to strašné, kopec je šílený. Další kolo měl mnohem pomalejší. Zdenda už celý netrpělivý přetlapával v chatě a už chtěl běžet. Cca po 1:20 min se dočkal a vybíhá do svého prvního kola. Absolvoval ho v pohodě, zhruba podobně jako já. S úsměvem vbíhá do druhého. Já už se pomalu začínám připravovat na to, že znovu vyběhnu. Docela se i těším, dokonce mi i po tom velkém nášupu slehlo.

Ptačí koupelna

Byla jsem připravená a šla netrpělivě okolo 8. hodiny čekat do zóny na předávku. Nicméně Zdeněk po hodině a půl stále nikde, ani po 1:40, ani po 1:50, už jsem měla velký strach... cca po dvou hodinách Zdeněk přiběhl bílý jako stěna, bez jakéhokoli slova si nechal sundat čipy a šel si sednout na lavičku. Viděla jsem, že je to špatné. Celou cestu jsem nad Zdeňkem musela přemýšlet. Vybíhala jsem do tmy, již s čelovkou zase na dva okruhy. Běželo se mi naprosto luxusně, mnohem lépe než první kolo, fakt super. Jen jsem stále myslela na Zdeňka, co s ním je, co bude. V naprosté euforii jsem doběhla do cíle prvního kola, kde mě měl čekat Štěpán pro případ, že by bylo něco špatně a musel mě vyměnit. Jenže Štěpána jsem nenašla. Narostla ve mně panika: „Zdeňkovi je asi vážně hodně zle, asi s ním museli někam jet“. Nicméně pokračuji dále druhým kolem. Po cestě volám Štěpánovi, který se diví a říká, že mě tam celou dobu čeká, přehlídli jsme se. Sdělil mi, že Zdeněk je úplně hotový a spí. Přeložila jsem si to tak, že už asi nepoběží a závod budeme muset se Štěpánem zvládnout sami. To mě popravdě trochu dostalo.

cesta vede vzhůru

Přestože již byla tma, nebylo vidět na krok, na vrcholu Radegastu velká mlha, kvůli které jsem málem špatně odbočila, běželo se mi skvěle. Nicméně představa, že ještě v noci budu muset jednou vyběhnout do této tmy, kdy není vidět pod vlastní nohy a každý krok je jeden velký risk, mě psychicky dost položil. Musela jsem se však s touto představou poprat, přestat se tím užírat a říci si: Nějak to dopadne. Takže jsem 4. kolo ukončila kolem 12. hodiny s úsměvem na rtech, a ještě větší euforie mě chytla, když jsem se dozvěděla, že Zdeněk už je ok a poběží další svá kola. Kluci se tedy ujali dalších čtyř kol a já měla zase čas na odpočinek, který jsem tentokrát využila nejen na jídlo, ale i spánek. Spala jsem asi jen 2 hodiny, ráno po probuzení jsem se začala s velkou nechutí chystat do posledního svého kola. Všichni jsme už byli velmi unavení, kluci přestali řešit časy, myslím, že ty kopečky jim to trochu „vysvětlily“.

Nezapomeň zatočit

Byla jsem dost mrzutá, asi až protivná, že tam ještě jdu, ale nakonec jsem to přijala. Věděla jsem, že je to poslední kolo a že už ani kluci nemají velké ambice. Pojala jsem to tedy spíše výletově, ne že bych se nesnažila, ale nešla jsem ze všech sil a snažila si to zpříjemnit kocháním přírodou a tím, že je krásně vidět (oproti noci). Počasí se také velmi vylepšilo. Takže jsem na pohodu a s radostí dokončila své 5. tedy poslední kolo. Při návratu do chaty jsem se dozvěděla, že Zdeněk už své poslední 5. kolo nepůjde. Věděla jsem, že po Štěpánovi je ještě čas na jedno kolo, nicméně rezolutně jsem odmítla. Já už jít nechci. Věděla jsem, že bych se už zejména psychicky trápila. Tělo by mohlo, tam ještě síly byly, ale hlava ne. Nechtěla jsem, abych si pocit ze závodu zkazila posledním kolem, zvlášť když o nic nejde. Takže Štěpán ukončil poslední náš závod Radegastova výzva. Celkem jsme absolvovali jako tým 14 kol. Všichni jsme byli spokojení, kluci asi trochu překvapení náročností tohoto závodu. Já jsem ráda, že jsme závod podřídili našim tělům, hlavám a já znovu dokázala skončit dříve, než začalo utrpení. Teď už si zase dám chvíli od závodění klid. Nevím, co se se mnou za posledních pár měsíců stalo, ale úplně jsem ztratila závodního ducha. Začala jsem běhat pro krásu a třeba si ji někdy i vyběhám:-).

Hůlky do ruky, teˇˇd

P.S.: já jsem se ještě z neděle na pondělí v noci co půl hodiny budila se zcela živými sny, že běžím, vyhýbám se kamenům a nakonec jsem vždy zakopla. A následky u kluků? Dokonce padla slova „Toto není pro mě, nikdy více“. Nicméně už dnes je všechno jinak, v emailu jsem totiž četla „Tak zase někdy na podobné zmaštěnkyádě“.

ZMAŠTĚNKYÁDA

Hana Vlčková foto
  • přečteno: 6130/6013×, 2 komentáře
RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA RADEGASTOVA VÝZVA aneb, jak to nazval jeden ze členů týmu, ZMAŠTĚNKYÁDA

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (10 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Pavel | 31. 5. 2014 13.41 hod. | 212.158.150.xx
U nás to bylo úplně naopak. Chtěli jsme si to užít, nikam nespěchat, a kochat se. Měli jsme kolegu, který nikdy neběžel a dal v klidu svých 5 koleček stejně jako já i naše kolegyně.
Takže když to shrnu, tak máme stejný počet kol, ale s tím, že my jsme si to narozdíl od vás pořádně užili. :-)

Petr Kaňovský | 26. 5. 2014 7.41 hod. | 62.245.112.xxx
Hanko, skvělé vyprávění a ještě skvělejší výkony, smekám! Jinak jsem rád, že se Ti daří a přeji hodně dalších příjemných zážitků.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas88
Asics119
Brooks17
Inov-852
Icebug5
Hoka One22
Mizuno51
Newton5
NB21
Nike54
Salming344
Salomon40
Scott2
Vibram Fivefingers7
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce45
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»
  • Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat : Katko držím palce a těším se na zprávy, jak to jde. »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků