logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Dala jsem půlmaraton. Wow

Dala jsem půlmaraton. Wow

Středa. Půlmaraton se neúprosně blíží. Šla jsem si, plna nadšení, zaběhat. Totální prů...švih. Nejdřív jsem napálila tempo. První 4 km jsou z kopce. Tak jsem běžela. „Wow, to mi to běží..." Bomba. Na slunci asi 30 stupňů, za chvíli mám pocit, že padnu žízní. Po 4 km mi úplně ztuhly nohy, zbylé 4 km většinu času jdu... jdu domů. Míra přesvědčení o nesmyslnosti rozhodnutí se přihlásit na půlmaraton dosahuje závratných výšin. „Větší hovadinu jsem si nemohla vymyslet. Co tam budu dělat? Vždyť neuběhnu ani 8 km v kuse, jsem magor..."

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. Osm set fotografií od Lucie Polákové, to by bylo, abyste se na nich nenašli

Čtvrtek: Všechna doporučení z bezeckeskoly.cz mám už měsíc nastudována. Ovšem rada ohledně spánku „Spěte týden před závodem 8 – 10 hodin denně" se nedaří. Peťulka se budí od půlnoci po hodině. Napít nebo dudlík, potulit a za 50 minut znovu. Guantanamo hadr. Asi zuby. Ráno vypadám jak zombie. Už přes týden spím sotva 6 hodin denně a ještě přerušovaně. Mám depku z nedostatku spánku a ze své mizerné tréninkové přípravy, jednou jsem uběhla 16 km a několikrát 10 km. Kopec na mé obvyklé 8 km trase ani nevyběhnu. Musím ho dávat v intervalu 30 sec chůze, 20 sec klus, 10 sec klus rychlejší (s předstíráním, že se jedná o sprint). Večer pro jistotu ruším boxík, mám strach, abych si něco nenamohla nebo nenatáhla.

Pátek: Mimino mi shodilo lampičku z parapetu na nárt. Na přebalováku je to nuda a každá výměna plenky je možností, jak prozkoumat nejbližší okolí zblízka. Lampička Ikea. Pozoruji se, kde mne co píchá. Bolí mne levá kyčel a pajdám. Je jedno, jestli kvůli kyčli nebo nártu. Tělo asi hledá únikovou cestu.

Večer si v Thermalu vyzvedáváme čísla, pořád si nepřipouštím, že by se závod měl týkat mne. Roky jsem chodila jako fanda a teď toto.

Sobota: Spánek klasika, sotva 3 hodiny, Guantanamo, zbývá jen polévání ksichtu vodou. K snídani ovesná kaše, vločky od Mixitu, jogurt, tahini, mandle. Vláďova víkendová volská očka. V poledne má synek ještě fotbalový zápas, poráží o rok starší Sokolováky a já jsem úplně zapomněla, co mne dnes čeká. K obědu těstovinový salát s rukolou, rajčaty a žampiony. Po obědě doráží kamarádka Andrejka jako psychická podpora. Maže mne vazelínou (po 2 hodinách běhu jsem měla odřeniny od sportovního topu) a zabavuje Peťulku, zatímco si chystáme oblečení, chemický arzenál, pití, čísla. Venku leje a leje. Udáváme děti babičce a vyrážíme do Varů. Přestalo pršet a je nádherně. Srocení davů, všichni jsou takoví nějaký namakaní. Já se snad i těším. Od čtvrtka jsem nesportovala a tělo hlásí absťák. To je fajn.

Poslední návštěva Toiky, loučím se s Vláďou, který jde k vodičům na 2 hodiny a řadím se do posledního koridoru G. Na jeho konci stojí vodiči na 2:30 Miloš Škorpil a Daniela Seifertová. Pozdravím je a říkám jim, že tak půlku bych chtěla běžet s nimi, ale svůj čas tipuji cca na 2:45, takže se později odtrhnu. Vlastně cokoliv pod 3 hodiny bude velký úspěch. 8 měsíců od porodu, 4 měsíce od prvního pokusu o běh. Potkávám Domču z Plzně, také běží prvně, také má pocit, že málo trénovala. Asi nás bude víc:-).

Výstřel... hraje Vltava... zapínám Endomondo a stopky. Dvě minuty po 18. probíhám startem. Tempo je pomalé, to je dobře, alespoň se zahřeju a rozcvičím. Nějak jsem v té nervozitě na to zapomněla. U kolonády tempo zrychluje, hlídám si dech, abych nepřepálila. Otáčím se, kde jsou vodiči na 2:30, a raději zpomaluji, jsou dost daleko. Lidé úžasně fandí a povzbuzují. Vůbec nemyslím na to, že běžím.

Miloš a Daniela

Za Richmondem je krásné světlo. Stoupá pára ze silnice a slunce prosvěcuje mezi běžci a stromy přede mnou. Kurňa a já nemám foťák. Na mobilu si nechci plýtvat baterku kvůli Endomondu.

Běží se mi dobře, přesto se otáčím a zpomaluji. Nechci přepálit. Profíci ví, co dělají. Nechávám se doběhnout Milošem a Danielou. Nikdy mne nenapadlo, že poběžím někdy s Milošem Škorpilem. Mazec!!!

Tempo mi vyhovuje. Na 8. kilometru se ptám Miloše, zda by mohlo být reálné, že vydržím do konce v jeho tempu. „Běhám cca 8 km za hodinu v terénu." M: „Kolik jsi uběhla nejvíc?" Já: „16 za 2 hodiny." M: „Teď běžíš v pohodě, to dáš!" (Pod vlivem endorfinů jsem rovnou drze tykala, ale u sportovců to snad neva, ne?:-)) V hlavě se mi začala rodit myšlenka, že bych to přeci jen mohla uběhnout. Wow. Daniela i Miloš burcují kolemjdoucí a diváky k fandění, Daniela neustále hecuje naší skupinu, povzbuzuje, dělá srandičky. Občerstvovačky procházíme a na každou z nich se vrháme s křikem "Chlastámeee a hospodaaa!"

růžová kšiltovka, postupně se přidávám k partičce

Míjíme kilometrovníky a tam, kde jsem čekala největší krizi, se nic neděje. Svlékám si vestu, zůstává mi viset za ledvinku, vypadám jak běžec s plovacím kruhem. Kolem dostihového závodiště již není tolik diváků, ale místní si vyndali k silnici židličky a udělali si fandící podvečer. Připomnělo mi to Fantozziho čekání na vlak.

ulice osiřely, ale nejlepší zůstávají

Náš motorák ovšem jede dál. Daniela pobíhá mezi námi a skupinkou vzadu, aby je povzbudila. Nechápu, kde bere tolik energie. Tu svou si zatím šetřím. Kupodivu mne nic nebolí. Držím se Miloše a omlouvám se mu, že jsem takové klíště. Když běží přímo vedle mne cítím se jistější, líp dýchám a snažím se dodržovat jeho radu, ať se víc narovnám a neubírám si kyslík. V Doubí minimum fanoušků, ale ti, co fandí, jsou úžasní. Starší paní s hůlkou, malej klučina s tatínkem... to člověka hecne.

pohoda džes

Na Moskevské překonáváme 16. km, kolegové ve skupince hlásí, že od teď jedou na osobák, že nikdy víc neuběhli. Jsem na tom stejně. „Tý jo, já fakt asi uběhnu půlmaraton?!" Pro jistotu se ptám i Miloše. Ten mne povzbudí, že i kdybych teď přešla do chůze, v pohodě to dojdu. No jo, Miloši, jenže já jsem se už namlsala na 2:30. Na čas, na kterej jsem si za poslední měsíce ani jednou nepomyslela. Tuhnou mi stehna. Vodič získává náskok asi 20 metrů. Nenene, koušu se, lovím vůli a opět zabírám místo hned po boku běžící vlaječky.

Vítám se s rodinou

Přibývá lidí, které předbíháme, protože přepálili tempo. Také asi 200 metrů jdu, vyklepávám ruce, vydýchávám se na poslední 4 kilometry. U pošty fandí švagrová a brácha s taťkou. Volají na mne, co tam dělám tak brzy. Brácha se odpotil na rodinném běhu, pak si dal svých 21 za super čas (dle něho špatnej čas) a teď se vykluše se mnou po kolonádě jako support team. Chci odbočit za Vřídlem zpátky k cíli, ale trať vede až k Lázním 1, chacha, musíte si ještě kousek popoběhnout, slečno!

objetí v cíli s Milošem

Ale jo, to pude... Krize nastává za Thermalem v kopečku. Chci přejít do chůze. Olík mi to zakazuje: „Zkrať krok, to dáš, už jen 400 metrů!" Kam ho mám jako zkrátit? To zůstanu stát! No ty kráso, to fakt nejde... Beru ho za ruku a nechám se popotáhnout (umožňují to pravidla?:-))

Fanoušci přibývají, v zatáčce opět moji drazí, brácha mne hecuje. Na konci mých výběhů si vždy dávám sprintík. Půjde to i po mých prvních 21 kilometrech? Jde to, natahuji krok a na kyslíkový dluh si doběhnu pro svou první medaili z půlmaratonu v čase 2:30:32.

No nějak tomu nevěřím, jako že hotovo? Dostávám termofólii, reklamní tašku a potkávám se s rodinou a kamarády. „Víš, kdo byl ten vodič?" „Ty jsi běžela s Milošem Škorpilem, ty se máš!"

„Ty jsi fakt běžela s Milošem, jo?" Vítám se se svým skoromanželem, dal poprvé půlmaraton v čase, v jakém chtěl, pod dvě hodiny. Jsme prostě dobrý:-).

Zasloužená, vytoužená, vyběhaná, medaile

Děkuji Milošovi za to, že jsem půlmaraton dala takhle v pohodě a vůbec jsem se netrápila. Děkuji za rady, za motivaci a za podporu. Děkuji oběma vodičům i spoluběžcům na 2:30 za to, že to bylo fajn a že bylo veselo. Děkuji bráchovi, že se mnou dal znovu ty poslední 4 km. Děkuji mamce za hlídání, abych si mohla chodit zaběhat. Nejvíc ze všeho chci poděkovat mému Vláďovi za podporu ve cvičení, v běhání, vlastně ve všem. Bez něj bych se do tohohle nápadu nikdy nevrhla.

PS: Tedy, že to bude takhle dlouhý příspěvek jsem nečekala, obdiv všem, co dočetli až do konce:-).

Osm set fotografií od Lucie Polákové, to by bylo, abyste se na nich nenašli

První várka

Druhá várka

Petra Vastlová Podivínová foto
  • přečteno: 7045/6772×, 10 komentářů
Dala jsem půlmaraton. Wow Dala jsem půlmaraton. Wow Dala jsem půlmaraton. Wow Dala jsem půlmaraton. Wow Dala jsem půlmaraton. Wow Dala jsem půlmaraton. Wow Dala jsem půlmaraton. Wow

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (24 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Petra P. | 30. 5. 2014 21.50 hod. | 77.48.87.xx
ps: A děkuji!

Petra P. | 30. 5. 2014 21.49 hod. | 77.48.87.xx
Katko a Lído, držím Vám palce!!! Stojí to za to :) p.

Petra P. | 30. 5. 2014 21.43 hod. | 77.48.87.xx
Danielo já děkuji!

Katka | 30. 5. 2014 21.05 hod. | 77.104.232.xxx
Jsem ráda,že jsem našla tento článek,také mě čeká půlka,ale v horách.Jsem úplný začátečník,běhám sama a právě jsem se přihlásila na Yesenický 1/2 maraton a až teď a taky vlastně už teď začínám mít strach.Jsou to ještě tři měsíce do startu.Díky za Vaše slova,určitě si na ně vzpomenu a to i při tréninku a snad to dám.

Lada Bízová | 30. 5. 2014 20.23 hod. | 109.80.54.xxx
Moc krásný a vtipně napsaný článek! Děkuji vám, mám před sebou taky první půlku a mám neskutečnou trému a nevěřím si ..... nicméně se těším a mám touhu to zvládnout....určitě si na vás a vaše slova vzpomenu a už teď vím, že mi pomohou :-) díky a ať vám to běhá!!!! :_)

Ondrej | 30. 5. 2014 19.32 hod. | 89.239.15.x
moc krasne a vtipne napsano. Gratuluji k uzasnemu vykonu!

Daniela | 30. 5. 2014 1.10 hod. | 78.45.210.xx
Ahoj Peto, ani nevis jak jsi mě svým článkem potěšila! Díky moc! Bylo to s vámi krásné a máte můj velký obdiv!

Petra | 29. 5. 2014 11.04 hod. | 77.48.87.xx
Děkuji za gratulace a za přání! Petra

Víťa Drtinová | 29. 5. 2014 8.16 hod. | 89.102.22.xxx
Moc blahopřeju k úspěchu! Svůj první půlmaraton před dvěma lety jsem doběhla také s Milošem.. Přeji hodně běžeckých úspěchů :-)

running turtle | 29. 5. 2014 7.32 hod. | 193.228.234.xxx
Jaképak omluvy, tak nádherný článek, to se čte samo. Velice gratuluji a přeji hodně úspěchů a neutuchajícího elánu dál.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví39
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice106
Více času na sebe14
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou37

kde se diskutuje

  • Život neběží vždycky podle (tréninkového) plánu : Je to malichernost, ale jak dobře Vám rozumím ... :-) »
  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků