logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen

Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen

Jizerský ultratrail byl tak trochu nadšen. Roman mě zlákal a já kývla. Přihlášku jsem vyplnila během pár minut, nebyla šance se na nic vymluvit. Prostě sem řekla „Jasně, jdu! Super!“. A po tom super jsem si uvědomila, že by taky bylo fajn si přečíst propozice.

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. 19.7. 8:30 68 km do konce
  2. 54,5 km do konce
  3. 43,5 km do konce
  4. 33 km do konce
  5. 15 km do cíle
  6. 2 km do cíle
  7. Jak to šlo dál?

Jizerky jsem moc neznala, vrstevnice mi taky moc neříkaly. Věděla jsem, že kde jsou více zhuštěné, bude asi i megahustej kopec, ale konkrétní představa žádná. Vyděsily mě pouhé 4 občerstvovačky na 66 km, jelikož bych občas potřebovala vlastnit velbloudí hrb. Takže když tak zavzpomínám, nejvíc stažené půlky jsem měla z toho, že budu mít žízeň a na kopce jsem se hodlala připravit. Ale známe to. Jak to tak bývá, k pořádnému trénování jsem se dostala až 3 měsíce před startem. Vzbudila jsem se jedno nedělní ráno, kdy jsem se zrovna snažila vypotit z nějaké té rýmičky, koukla jsem do kalendáře a viděla 19.4. „A sakra. Není čas ztrácet čas!" A tak jsem šla běhat. Jelikož bylo času málo, přitlačila jsem trochu na pilu a týdenní kilometráž jsem navýšila nejdříve na 75 km z původních 50 km, a postupně jsem se dostala téměř na stovku. Abych všechny ty kilometry týdně naběhala, začala jsem chodit dvoufázově. Do toho mi zůstalo fitko, které mě chytlo na začátku zimy, a práce na place, kde se člověk nezastaví. A jelikož moc neposedím, tak jsem neuměla po práci jít hned spát a spánek se pohyboval od 5 – 6 h, což se postupem času ukázalo jako jedna z prvních chyb.

Po dvou měsících důsledné přípravy se začaly objevovat první známky přetrénování. Dvě hodiny poté, co jsem vstala, jsem si přišla vyčerpaná a chodila si lehnout. Kolikrát jsem ani nechodila trénovat a z původních 100 km týdně jsem se dostala na nějakých 30 km. Největším fiaskem pro mě bylo, když jsem vyběhla a po kilometru zjistila, že mě to nebaví. A to už jsem věděla, že je něco vážně špatně. Poprvé v životě jsem poslechla tělo a s během jsem skončila. Pár dnů před závodem, aby toho nebylo málo, tělo ještě více volalo o pomoc skrz teplotu, kterou jsem ignorovala pořádnou dávkou Paralenů. Kdybych běžela jen za sebe, rozum by zvítězil a já zůstala raději doma. Jenže já běžela s Romanem, a to bych mu, jako parťákovi, udělat nemohla.

19.7. 8:30 68 km do konce

život je o výzvách

S Romanem vybíháme. Nohy běží samy volně z kopečka a já mám radost z pohybu. Stále to miluju! Kochám se okolím, fotím první dojmy. Roman nechává tempo na mně. Jsem přeci žena – slabší ač né křehčí:-). Po uplynutí desítek minut se objevuje první kopec. Vzpomenu si na slova Káti: „Kopce choďte”, a kde to nejde, tak svižně jdu. Po pár takových sebězích a výbězích lehce cítím stehna. Roman je na tom stejně, a tak jsem v klidu. Najednou se před námi objeví “kopeček” na Tanvaldský Špičák. Srdce radostí “jásá” a v hlavě se mi objevuje vzpomínka, jak jsem v Kinské kroužila 14 km do kopce, z kopce. Už je mi jasné, že jsem přípravu podcenila. Vyšplhám se nahoru a nalepíme s Romanem první nálepku. Cílem naší společné etapy je nalepit na některých místech nálepky SK Jeseniova, neboť jsme první, kdo takový crazy závod z našeho atletického oddílu podnikl.

54,5 km do konce

Máme za sebou první občerstvovačku, kde nás vítá Margit. Čas máme o něco lepší, než Roman původně předpokládal. Trvalo nám se sem dostat 90 min, a tak Roman propočítává, za jak dlouho se sejdeme na občerstvovačce třetí a hlásí předpokládaný čas. Stále nám je do smíchu, občas si chvíli i povídáme, já stále fotím, nohy trochu cítím, ale žádná tragédie to není.

Hlad se začíná ozývat víc a víc. Vyndám rohlík s banánem. Nikdy by mě ta kombinace nenapadla, ale někde jsem ji vyčetla. A najednou letím do kopce a Roman nevěřícně kouká, kde se vzalo ve mně tolik sil.

Sluníčko začíná nabírat na síle a to už se nemůžu dočkat, až se dostanu k vodě. „Máme už za sebou půlmaraton”, hlásí Roman zvesela a já se to „už" snažím ignorovat:-). Blížíme se k Jizerce a zdravíme běžce, co si udělali přestávku v hospůdce. Trochu jim to pivo závidím.

43,5 km do konce

Život je o výzvách

Vedro začíná být větší a větší. Doplním zásoby vody a mám chuť si celá vlézt do kádě s vodou. Když si můžu vybrat ideální počasí na běh, tak je to déšť. „Mají i palačinky”, hlásí Roman. „Mňam, to si dám!” a hned si jednu cpu do pusy a druhou žmoulám v ruce. „Máš doplněnou vodu? Snědlas dost?” zjišťuje má psychická podpora. „Jojooo, vodu mám, palačinky stačily”. „Jééé, počkej, meloun, ten si ještě dám” a vydáme se po prašné cestě do kopce, cítím se skvěle, ale...

Jééé, počkej chvíli. Meloun už chce ven...

Pokračujem dál, máme před sebou 10,5 km na další kontrolku, a tak mě to šílené vedro ani moc neděsí. Chyba. Dlouhá prašná rovinatá cesta. Slunce má neuvěřitelnou sílu a nikde ani stín. Namáčím čepici do nějaké kaluže, není vhodná chvíle hrát si na „Ms. LOOK AT ME I´M GREAT”. „A to je jedním z tvých snů skutečně běžet jednou Badwater, když tady tě ničí české slunce?”, kára mě můj Anděl strážný a klepe si na čelo. A já odevzdaně běžím, kladu nohu přes nohu, ale stále se usmívám a s Romanem občas prohodíme nějaké to slovo. Hlavním fotografem se teď stává Roman, aby mi jakýmkoli způsobem ulehčil běh.

33 km do konce

Život je o výzvách

Vidím Margit a pak Dušana a Barču. Mám radost. Máváme hlavním fotografům. Margit na nás čekala déle, než jsme mysleli, že dorazíme. Roman mě přecenil:-). Potkáme Křéňu a má toho taky dost na poslední kontrolce směr Bedřichov. „Máme za sebou maraton”, Roman na mě zvesela a já jen protočím panenky. „Řekni mi, až nám bude zbývat jen dvacet”. Roman si běží zlehoučka, úsměv od ucha k uchu a s nadšením sděluje, jak se kochá a užívá si ten krásný běh. Já tohle říct nemůžu. „20 km do konce”, hlásí Roman, jak slíbil.

Terezko, nespi!” Zatřepu hlavou. „Tyjo, já usínám!”, nevěřím, že je to skutečně možné. Dušan mě povzbuzuje. „To bude dobrý. Tohle se mi stalo na triatlonu. Mikrospánek 5 km před koncem”. „Fakt?” divím se, že to možné skutečně je“. „To teda nevím, co budu dělat. Vždyť mám před sebou ještě 17 km”. „Dej mi čepici, namočím ti ji. A opláchni si obličej. A něco sněz” Roman začíná myslet za mě. „Doufám, že až doběhnem do cíle, neřekneš, že jsi mohla běžet rychleji“, oznamuje mi Roman dle dřívějších zkušeností. „Romane, věř, že to se tentokrát nestane. Vážně se snažím”, odevzdaně utíkám jako stroj. Roman jen pokývne hlavou: „Já vím”.

15 km do cíle

Život je o výzvách

A jsme tam. Poslední kontrolka. Já už skoro nemluvím, šetřím síly, Roman by mohl humor rozdávat. Něco málo sníme, napijeme se a vyrážíme s celou doprovodnou posádkou do cíle. Musím říct, že to bylo příjemné zpestření a velká psychická pomoc mít s sebou někoho, kdo nás povzbuzoval. Při každém Romanovo oznámení zbývajících km vykulím očí. V očích beznaděj. Z těla se stává stroj. Nohy bolí čím dál tím víc. Nevěřila jsem, že seběhy můžou být horší než kopce. Jako by mi při každém dopadu někdo bodal nožem do nohou. A znovu a znovu. Bolest nejde ignorovat, ale nehodlám se jí poddat. „Když to nebolí, znamená to, že je to slabé. Správně by to mělo pálit jako čert.” Vzpomenu si na citát z knihy Deana Karnazese. „Tak tohle tím myslel” chápavě pokývu hlavou. Jakékoli stoupání do kopce není o nic snazší. Sice ustalo bodavé píchání ve svalech, ale není žádná energie. Dává mi neskutečně zabrat vyšplhat se do jakéhokoli kopce. Jím jeden hroznový cukr za druhým, abych měla z čeho brát energii. Ani rovinky už nejsou výhrou. Při dopadu zatínám zuby a snažím se myslet na něco jiného. Nevím pokolikáté to za tu dobu je, kdy se sama sebe ptám: „Proč to dělám? Nemá být pohyb radost?” Nedokážu si dostatečně odpovědět. Potřebovala jsem si asi jen sáhnout na dno a očistit tak svou duši.

2 km do cíle

GPSka nám ukazuje 66 km, což měl být kilometr poslední. Už od poslední kontrolky jsem věděla, že je trať o chlup delší. Jenže při takové vzdálenosti, a když s tím nepočítáte, se ony 2 km navíc můžou zdát neskutečně dlouhé. A taky byly. Emoce mě přemáhají, oči plné slz. „Přece nebudeš brečet. Nejsi žádná PIPI”, říkám si pro sebe a následuju Romana. „Zbývá nám asi posledních 400 m. Pojď ještě kousek”, povzbuzuje mě můj doprovod a ruku v ruce za potlesku těch, co byli rychlejší, dobíháme do cíle po 10 hodinách, 33 minutách a 56 sekundách. Neskutečný pocit! Opět se mi oči zalévají slzami. Teď je to ale z nepopsatelného pocitu štěstí a osobní výhry. Nezažila jsem krásnější pocit ani při maratonu. Dokázali jsme to. Roman mi byl neskutečnou oporou. To, co pro mě udělal, za to jsem mu neskutedčně vděčná. Takhle se pozná přítel. Od prvního kroku jsem věděla, že závod dokončit chci, ale sama bych ho došla a ne doběhla.

Život je o výzvách

Jak to šlo dál?

Druhý den byl krušný. V Jizerkách jsem splynula s davem, ale pohled lidí kolem na mou kachní chůzí... každý si umí představit:-). Naštěstí jsem musela být celý den na nohách a za další dva dny jsem cítila nohy jen lehce. A co chuť do běhu? Ta nebyla. A nebyla dlouho. Poprvé a dále jsem vyběhla až 11.8. Vize do krátké budoucnosti? Přeorientovávám se na čas na kratší vzdálenosti a maraton nejdříve až na jaře. Někdy je holt třeba poslechnout tělo.

Tereza Bartošová foto
  • přečteno: 7018/6785×, 7 komentářů
Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen Maraton je královská disciplína. Ultramaraton je očista duše. Důvod toho všeho? Byl to můj sen

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (26 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Tereza – Ultragazela | 3. 10. 2014 22.17 hod. | 89.103.6.xxx
Dušane, málem si byl u mého životního skonu:DDD

Tereza – Ultragazela | 3. 10. 2014 22.16 hod. | 89.103.6.xxx
Dušane, málem si byl u mého životního skonu:DDD

Tereza – Ultragazela | 3. 10. 2014 22.15 hod. | 89.103.6.xxx
Dušane, málem si byl u mého životního skonu:DDD

Dušan | 27. 9. 2014 11.01 hod. | 78.45.136.xxx
Terezko, fakt moc pěkny, jsem rad že jsem byl u tveho zivotniho vykonu, smekam.

1bubobubo | 23. 8. 2014 12.13 hod. | 194.50.64.xxx
Gratuluji, opravdu pěkný výkon. To vedro bylo největším nepřítelem šech běžců.

Tereza – Ultragazela | 21. 8. 2014 21.18 hod. | 89.103.6.xxx
Vito, dekuji :)) Ono velke diky patri Romanovi:) A kdyz se chce ... ted jeste najit tu opetovnou chut a blaznovstvi do behani X kilometru kamkoli, kdykoli :))) vse ma cas:)

Víťa Drtinová | 20. 8. 2014 7.43 hod. | 89.102.22.xxx
Terezko, gratuluju a smekám před Tvým výkonem :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2013

všechny články PIM Women´s Challenge 2013

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Já bych se vůbec nebránila nějakému vhodnému doplňku stravy... »
  • Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2018 pod čtyři : Michale, kapacita a to jsme jí opět přešvihli, byla vyčerpána během tří dnů. »
  • Zaběhni Pražský maraton 2018 s Milošem, Michalem a Salmingem pod 3 : Lindo, nejsi jediná, která se na to ptá, něco zvažujeme, takže vydrž, věřím že řešení najdeme i pro…»
  • Jaké je poselství běhu : Oto, kéž by bylo podobných lékařů víc! Znávám, že ne všichni lékaři jsou stejní, a že je to hlavně…»
  • Jaké je poselství běhu : Proč pořád to navážení do doktorů? Fyzickou aktivitu, včetně běhu doporučuji většině svých…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků