logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Příběh vzniku knihy o Vlastíkovi Zwiefelhoferovi

Příběh vzniku knihy o Vlastíkovi Zwiefelhoferovi

Moci si přečíst skvělý životní příběh je radost. Moci si přečíst příběh jednoho z nejlepších českých běžců, jehož úspěchy jsou krutě nedoceněné, je dvojnásobná radost. Moci si přečíst, jak těžce se rodila kniha o tomto běžci, kolik úsilí to stálo jejího autora, kolikrát zvažoval, že toho nechá, ale nenechal a nakonec ji dokončil, je trojnásobná radost. Ne, že bych měl radost z toho, jak jiní dostávají od života přes ústa, ale miluji příběhy, kdy člověk vítězí a právě takový je příběh knihy o Vlastíkovi Zwiefelhoferovi (knihu si můžete objednat na www.zivotvbehu.cz). Příběh Vlasty Zwiefelhofera i příběh Jirky Šoptenka. Miloš Škorpil.

Skvělých vytrvalců měla Česká a Slovenská republika celou řadu (Zátopek, Jurek, Chudomel, Hoffman, Jánský, Sýkora, Zwiefelhofer, Tesáček, Uvízl, Vrábel, David, Štefko, Pešava, Vanko atd.). O všech těchto běžcích byla napsána spousta článků, o nikom z nich však nevyšla kniha. Tedy s výjimkou Emila Zátopka, o kterém jich vyšlo pět.

Na konci minulého století jsem vydával několik let časopis Runholic, kde vyšly také rozsáhlejší rozhovory s L. Tesáčkem a M. Vankem. Po ukončení časopisu jsem za dalších 14 let o běhání nenapsal ani řádku, přesto mne však zajímaly výsledky, tabulky, velké závody v TV a s několika běžci jsem udržoval i kontakt. Mám pocit, že každý, kdo někdy běhal a snažil se ze sebe dlouhá léta vymáčknout maximum, tak na běhání, alespoň ve své mysli, nikdy nezanevře. A stejně tak tomu bylo i u mne. Snažil jsem se jen od všeho získat odstup. Nápad napsat knihu o některém ze slavných běžců jsem však měl celé toto období.

Vše dozrálo v momentě, kdy jsem loni přišel o dlouholetou práci. Ještě předtím, než jsem se měl rozhodnout, co dál, jsem se vydal za poslední úspory za kamarádem do USA. Hned druhý den po příjezdu mne kamarád dovedl na jednu vysokou skálu, kde jsem poprvé v životě spatřil Tichý oceán. Při pohledu na to úžasné množství vody mi došlo, že splnit si jeden malý sen s knihou musí být oproti té nekonečnosti vodní plochy hračka. Jen jedna taková malá kapka v oceánu...

Po návratu z Ameriky jsem svoji situaci řešil nárazovými pracemi, přesto jsem z hlavy již nápad s knihou nedokázal pustit. Nechal jsem myšlenky dva měsíce volně plynout. Nejdříve jsem pomyslel na variantu, že by kniha mohla být o dvou slavných maratoncích z minulosti. Slyšel jsem ale názor, že už je nikdo moc nezná a že bych k nim měl přidat dva dnešní špičkové běžce. Z organizačního, časového a finančního hlediska mi to však přišlo pro začátek hodně náročné. Pokud by to bylo o čtyřech běžcích, nemohl bych se každému věnovat tak podrobně, jak jsem chtěl. Takže jsem si v mysli zredukoval počet běžců opět na dva a vrátil se ještě hlouběji do běžecké historie – do 70. let. Z těchto dvou legendárních pánů mi nakonec v mysli zůstal jen jeden – VLASTÍK ZWIEFELHOFER.

S přítelkyní jezdíváme v létě o některých víkendech pracovat na její zahradu a občas se zajedeme vykoupat do blízkého lomu. Dá se tam skákat do vody z různé výšky. Měl jsem do té doby osobák 5 metrů. Ten den jsem si však řekl, že pokud se mi podaří skočit z 10 metrů, tak se do té knížky určitě pustím. Skočil jsem, a pak už jsem nemohl a ani nechtěl s knihou couvnout...

Asi o týden později, po jedné z horských etap Tour de France, jsem byl tou podívanou tak unešený, že jsem se Vlastíkovi rozhodl zatelefonovat. Našel jsem si na internetu kontakt a vyťukal číslo. Nervozita byla podobná jako před důležitým závodem a srdce bušilo ostošest (asi 120 tepů oproti 48 tepům v klidu). Představil jsem se, pan Zwiefelhofer mne trochu jako běžce znal, což mne uklidnilo a dodalo odvahy. Byl to podobný pocit, jako když kdysi zazněl startovní výstřel a všechna nervozita náhle spadla.

Vlastíkovi jsem popravdě pověděl, že jsem byl v Americe, že mi to změnilo život a dostal jsem tam nápad realizovat dávný sen – napsat knihu. A můj výběr, o kom to bude, padl na něho. Odpovědí mi bylo: „Pokud to bude dobré pro běhání, tak ano." Ale zároveň mi řekl, že nemá moc dobré vyjadřovací schopnosti. A že je to již dávno, co s běháním skončil a nebude si všechno pamatovat. Já mu na to odpověděl, že jsem se podíval na pořad Retro o českém vytrvalostním běhu, kde také vystupoval, i na různé starší rozhovory s ním a že určitě dobré vyjadřovací schopnosti má.

Domluvili jsme si tedy termín rozhovoru. Tři dny po termínu rozhovoru jsem měl mít opět příležitostnou práci, takže časově to bylo tak tak. Nakonec se vše ještě o dva dny posunulo, začínaly totiž žně a kvůli blížícím se bouřkám a dešťům musel Vlastík obilí sklidit o něco dříve oproti původnímu termínu. V knize se dočtete, že kromě své kantorské práce totiž ještě obhospodařuje rodinná pole.

Ve zbývajících 14 dnech jsem začal sepisovat otázky a od té doby je měl v hlavě od rána do večera. Moc mne to bavilo, až do té míry, že jsem některé věci dělal jinak, než jsem měl. Táta mé přítelkyně mi poté, co jsme třídili dřevo na zahradě a já ho dával na jinou hromádku, než jsem měl, protože jsem se nesoustředil, se smíchem řekl: „Ááá, Jirka už je zase rozepsanej." Všude, kde jsem v té době byl, mě napadaly další a další otázky.

Týden před cestou za V.Z. jsem se sešel s mým druhým nejoblíbenějším novinářem po Otovi Pavlovi, s Petrem Buštou. Povídali jsme si několik hodin v hospůdce a on mi dal spoustu cenných rad. Jeho články z časopisu Stadión z 80.let (např. „Černý a bílý" o Gelindu Bordinovi nebo „Ostré nohy" o anglickém běžci z 80.let P. Elliotovi jsou velkými poklady). Moc si vážím toho, že mi daroval několik hodin svého drahocenného času.

Probíral jsem nápad s knihou asi s deseti kamarády a sedm z nich mne od toho nápadu odrazovalo. Ale já už tu myšlenku nechtěl pustit a kdo mne zná, tak ví, že jsem někdy hodně tvrdá „palice“. Někdy je to dobře a někdy špatně...

Na rozhovor tedy zbývaly jen dva dny. O víkendu před mou cestou za V.Z. však přišla velká kalamita a na kolejích ležela spousta stromů. Cesta vlakem do Klatov se tak prodloužila ze dvou hodin na šest a půl. Vlastíkovi jsem zavolal a on vše přijal v pohodě a poděkoval za zavolání. Místo dvěma vlaky jsem jel postupně čtyřmi. Na závěr cesty jsem si na vyladění před povídáním pustil do sluchátek několik písniček. Tou úplně poslední byla úžasná (tedy alespoň pro mne) „Breaking the Habit" od Linkin Park.

Vlastík s jeho manželkou mne mile přivítali a ihned mi přinesli i oběd. Chvíli jsme si všichni povídali a pak jsme se s Vlastíkem odebrali do jiného pokoje a rozhovor mohl začít. Chtěl bych se tímto omluvit manželce V.Z. Měl jsem připraveno spoustu otázek a přál jsem si na rozhovor úplné soukromí. Doufám, že se tedy na mne nezlobí, ale muselo to tak být.

Diktafon začal „nabírat obrátky“. Již při první odpovědi jsem byl nadšený, protože Vlastík mluvil pěkně a s velkým zaujetím. Tak jsme si povídali a povídali, a než jsme se nadáli, měli jsme za sebou 4,5 hodiny. Rozhodli jsme se pro přestávku a jeli se na kolech podívat na některá místa, o kterých jsme si předtím povídali. Na jez, kde si V.Z. hrál s kamarády a na silnici na Poborovice, kde odběhal v tréninku nejvíce kvalitních kilometrů. Bylo to fajn a celou cestu jsme si (tentokrát bez diktafonu...) povídali. Po návratu pokračoval náš rozhovor další 4,5 hodiny. V.Z. byl v odpovědích velmi trpělivý, zdálo se mi, že se po letech opět rád ponořil do svých sportovních let.

Jak takový dlouhý rozhovor probíhá? Máte připraveny stovky otázek, ptáte se, posloucháte odpovědi a reagujete na ně. Snažíte se je svými dodatečnými otázkami rozvinout a zároveň přemýšlíte, na co se budete ptát dále. Také vás napadají další otázky k tématům, o kterých jste již mluvili. Je možné, že jsem se na něco při tom množství otázek zeptal i 2x, ale od Vlastíka jsem nevycítil ani nejmenší náznak nervozity. Možná k jeho otevřenosti přispělo i to, že jsem v minulosti také běhal. Bylo to moc prima povídání a první den jsme skončili ve 22 hod.

Při rozhovoru mi pomáhalo šest kamarádů. Na každý ze šesti papírů podrobně popsaných otázkami (v bodech) jsem si napsal jména lidí, kteří knize fandili nebo by určitě fandili, pokud by o jejím vzniku věděli. Byla to jména tří neběžeckých kamarádů a tří běžců – Josefa Pomikálka, Dalibora Bartoše a Eddieho Stewarta. Občas jsem se na ta jména během povídání podíval a dodávala mi sílu.

Večer po prvním dni rozhovoru pro mne nastala doba „skenování“, protože V.Z. mi dal k dispozici několik desítek fotek ze svého archívu. A také jsem si mohl listovat jeho tréninkovými deníky. Nadšení se mne drželo, takže jsem šel spát až ve 2 hodiny v noci a vzbudil se v šest. Scénář druhého dne byl podobný jako o den dříve – 2x 5 hodin rozhovoru s přestávkou. A večer jsme na závěr společně fotili několik tréninkových deníků. Přesněji řečeno Vlastík otáčel jejich listy na zahradě na kapotě auta a já fotil. Nápad zveřejnit dvě celé tréninkové sezóny přišel z toho důvodu, že mi to přišlo trochu ucelenější, než zveřejnit jeden nebo dva týdny na jaře a na podzim.

Určitě to ale není doslovný návod pro ostatní špičkové běžce, jak mají trénovat, spíše mohou z tréninku V.Z. použít některé prvky. Vlastík měl obrovský pohybový základ z dětství, kdy byl s kamarády neustále venku v pohybu. A také se musí k běžeckému tréninku připočíst léta studia na pedagogické fakultě, kde se věnoval v rámci studia mnoha doplňkovým sportům. Dlouholetá, z větší části dvoufázová, příprava přinesla své ovoce. V.Z. také velmi rád závodil, závody byly podle jeho slov výbornými tréninky, takže i takto naběhaná kvalita se musí k tréninku připočítat.

Měl jsem odjet ještě tentýž večer, ale po dokončení rozhovoru bylo již 21 hod, takže mi V.Z. umožnil zůstat ještě do druhého dne ráno. Původně jsem si myslel, že si odvezu tak 10 hodin povídání, ale bylo jich nakonec 20. Vlastík mi na konci rozhovoru řekl, že toho bylo napovídáno moc a moc a že bude velice těžké vše dát dohromady. Řekl jsem mu, že tím doslova hořím a že vše zvládnu. Kdybych tehdy věděl, jak byl blízko pravdě...

Druhý den ráno před odjezdem mne napadlo ještě několik otázek a V.Z. mi na ně velmi ochotně odpověděl. Poté mne odvezl na autobus a já se cestou stavil na návštěvě u své tety v Plzni. Celou cestu do Plzně mi běhal mráz po zádech. Z počínající práce na knize i ze setkání s tímto báječným člověkem jsem cítil určité naplnění, že konečně dělám to, co mám ze všeho nejraději.

Cestou od tety druhý den ráno jsem to již nevydržel a začal rozhovor přepisovat do notebooku už ve vlaku. Pak přišly dva týdny jiné práce a poté jsem se již pustil do přepisování rozhovoru naplno. Při 12 – 14 hodinách práce denně bylo vše přepsáno za měsíc. Přepisovat v jedné poloze vsedě se nedá donekonečna, začnou zlobit záda, takže se přesunujete do různých poloh: píšete na sedačce s nohama na stole nebo vleže s notebookem na pokrčených nohou. Při té poslední možnosti jsem měl pokaždé trochu strach, že usnu a diktafon skončí pode mnou. A smaže se některý z několikahodinových souborů. Usnul jsem několikrát a jednoho dne jsem se opravdu probudil a ležel na diktafonu. Stal se ale pravý opak, než jsem předpokládal a na diktafonu bylo o jeden soubor navíc. Napsal jsem o tom Vlastíkovi a on mi odpověděl: „ No tak to budete alespoň vědět, jestli v noci mluvíte ze spaní nebo ne." Z legrace jsem si kousky z toho souboru přehrál a s radostí se ujistil, že ze spaní nemluvím...

Začátkem září jsem si do psaní vložil dva malé 4 km dlouhé závody v Praze. Sedm týdnů předtím jsem 1-2x týdně klusal po 6 kilometrech a 3x vložil do klusu i rovinky. Takže to bylo celkem v průměru 10 km týdně. Při obou startech jsem se při 23 kg nadváze (107 kg) strašně trápil. Jeden ze závodů jsem skoro zabalil, ale po chvíli jsem se znovu rozběhl. O to větší radost byla v cíli, že jsem to zvládl. Při obou závodech byl dosažený průměr 4:05/km. Léta i kila přibývají, ale fakt, že jsem skončil někde na začátku druhé třetiny startovního pole mne netrápil. Byl jsem rád, že jsem viděl některé staré známé kamarády a závody si zaběhl hlavně kvůli jejich atmosféře. Řekl jsem si, že by se to mohlo pozitivně projevit i ve psaní.

Vraťme se však zpět ke knize. Přepsání 20 hodinového rozhovoru ještě nic neznamená. Přepisujete rozhovor s lehkými úpravami skoro doslova. Po přepsání nastává skoro nejtěžší část – upravit vše do formy pro knihu a pokusit se o to, aby v tom i po úpravách byl alespoň z 90% sportovec, o kterém celá kniha je. Je to docela souboj mezi pocity, kdy si často říkáte: „A neupravuji to až moc?" nebo „Neupravuji to moc málo?"

Část upravovaného textu jsem v té době Vlastíkovi poslal a on mi jej bez problémů schválil. Dodalo mi to další síly. Z mé strany však při přepisování došlo k jedné zásadní chybě. V povídání jsme se mnohokrát vraceli k různým tématům. Já pak vše přepisoval do jednoho souboru, místo toho, abych si vše řadil do daných kapitol... Třídit vše později je sisyfovská práce. Ale chybami se člověk učí.

Práce na knize intenzivně pokračovala. A do všeho se přidalo i sepisování ukázek a povídání o knize na různé běžecké servery (tímto jim zpětně děkuji za zveřejnění), vyřizování objednávek a plateb. Navíc mi přicházely na mysl další otázky směrem k Vlastíkovi a také jsme spolu po e-mailu komunikovali ohledně upřesňování upravovaného obsahu textu.

Kniha měla být podle mého slibu dokončena před Velkou kunratickou. Přibližně tři týdny před tímto závodem jsem věděl, že to nestihnu. Moc mne to mrzelo. Napsal jsem tedy všem zájemcům, jak se vše má a termín dokončení posunul o tři týdny na konec listopadu. Byl jsem překvapený, protože mi nikdo nenadával, naopak mi přišlo několik desítek povzbuzujících e-mailů. Takže všem dotyčným zpětně moc děkuji.

Vše se tedy zklidnilo a práce na knize mohla pokračovat. Vše šlo v pohodě, ale o dva týdny později (týden před Kunratickou) jsem se dostal do stavu, že jsem neměl sílu otevřít počítač. Začalo to při jedné z procházek, kdy na mne vše dolehlo a upadl jsem do hlubokých depresí. Vše jsem viděl najednou černě a nikdo mi to nedokázal vymluvit. Z mého života se mi vyjevovaly jen okamžiky, kdy se něco nepovedlo. Snažil jsem se to překonat a občas dokázal počítač otevřít, ale byly to jen malé záblesky naděje. Velmi mne podržela rodina a přítelkyně. Všichni na to šli po dobrém a snažili se mi dodat sílu s tím, že kniha je pěkná a zbývá na ní už jen 10% práce. Takže po maličkých kouscích jsem pokračoval, ale po pár dnech to zase nešlo. Bylo to pravděpodobně něco mezi depresemi a syndromem vyhoření.

V tomto stavu jsem se nechtěl jít ani podívat na Velkou kunratickou, ale kamarád Honza mne přemluvil a jsem za to moc rád. Bylo to moc prima a nasál jsem tam atmosféru, kterou jsem se pak snažil dostat i do knihy. Na vlastní oči jsem viděl, co pro stovky běžců tento závod znamená a jak jej mají rádi. I proto jsem rád, že jsem si pro knihu vybral Vlastíka. Je symbolem tohoto závodu a snad se nemýlím, když zde napíši, že si jeho tehdejších účastí a devíti vítězství dodnes mnoho běžců váží.

Na Velké kunratické jsem měl s sebou reklamní lístečky na knihu, které jsem chtěl rozdávat. Až tak dobrý obchodník ale nejsem, takže jsem jich s kamarádem rozdali jenom několik... Moc mne však potěšil Radek Brunner, který kolem mne před svým startem prošel a sám mi řekl, že má o knihu zájem. Na druhou stranu jsem potkal i bývalého velkého fandu časopisu Runholic a on mi na otázku, zda-li nemá zájem o knihu, odpověděl: „Jirko, už ne."

Po Velké kunratické ale deprese bohužel nepovolily. Odjel jsem na návštěvu k sestře a ke švagrovi a ti se mi snažili s knížkou také pomoci. Dělali, co mohli, sestra si dokonce vzala na den a půl dovolenou, jenže už to opravdu nešlo. Po Velké kunratické zůstávalo na knize tak 14 dní práce. Pořád jsem věřil, že naskočím a knihu v termínu dokončím, jenže hlava se zablokovala a nedala si říci.

Koncem listopadu jsem dospěl k rozhodnutí, že práce na knize přeruším. A všem zájemcům, kteří měli knihu předplacenou, peníze pošlu zpět na účet. Všem jsem napsal, že je práce na knize z vážných zdravotních důvodů přerušena. O depresích nebo vyhoření jsem v té době psát nechtěl, styděl jsem se za ně. Peníze za knihu jsem vracel, abych měl v budoucnu pro její dokončení čistou hlavu. Spousta lidí mi opět napsala, že se nic neděje a že si rádi počkají. Někteří z nic nabízeli i sehnání zdravotnické pomoci nebo pomoc s knihou. Odepsal jsem jim až na jaře, s nikým jsem o svém stavu nedokázal mluvit ani si psát. Takže se všem tímto omlouvám. Vlastíkovi jsem začátkem prosince zatelefonoval a vše kolem přerušení knihy mu vylíčil. Měl pro mne pochopení a řekl mi, že zdraví je přednější a že mi přeje, abych se uzdravil a aby se mi mé nadšení opět vrátilo.

Peníze zájemcům byly tedy odeslány a pro mne nastalo několik měsíců temna. Byl jsem na dně, napadaly mne černé myšlenky, čemuž bych nikdy předtím nevěřil. Spal jsem několik měsíců 4 hodiny denně, všichni mne hnali za psychiatrem, já ale na prášcích skončit nechtěl. Neměl jsem ani sílu hledat si jinou práci. Nejvíce mne podržela rodina a přítelkyně. Půjčili mi společně s kamarády docela vysokou částku peněz, abych vše překlenul. Nakonec jsem zašel za jednou psychoterapeutkou, která si se mnou spíše přátelsky popovídala. Myslím, že mi to docela pomohlo, za psychiatry mne nehnala, protože asi vycítila, že to bude brzy dobré...

A měla pravdu. Začátkem dubna mi zavolali postupně dva kamarádi, že pro mne mají na 4 týdny práci. Začal jsem zase „naskakovat“, přečetl si pracovní verzi knihy a zdála se mi docela fajn. Nechal jsem si ji vytisknout na papír, z čehož jsem měl najednou zcela jiný pocit, než když jsem se díval na monitor. Kamarádovi – běžci Ediemu Stewartovi se moc líbila, přečetl ji za dva dny, čehož jsem si vážil, protože není rodilý Čech. Dostal jsem nápad tuto verzi poslat ještě dalším deseti lidem. Byli mezi nimi čtyři novináři, tři běžci a tři neběžci. Požádal jsem je o názor, zda si myslí, že má cenu knihu dokončit. Jako první mi odpověděl Karel Randák, veteránský vítěz kategorie nad 40 let při loňské Velké kunratické. Jeho příznivý názor na knihu mi dodal hodně energie. Mrzí mne, že jsem na něho zapomněl v poděkování na začátku knihy. Promiň, Karle, tímto to tedy napravuji. Později mi také moc pomohl názor Honzy Pešavy, jemuž se zdála být kniha také fajn.

Tři z novinářů, Milan Janoušek, Lubomír Smatana a Michal Procházka, si knihu nebo části knihy také přečetli. Mám pocit, že se jim z větší části líbila, ale měli pro mne i několik cenných kritických připomínek. Moc mi tím pomohli a jsem jim za to vděčný. Od čtvrtého novináře (nebudu ho jmenovat) jsem si přečetl kritiku ve smyslu, že vše je špatně a že on by to pojal úplně jinak. Nebudu se rozepisovat, co mi přesně napsal, ale pokud někoho kolegiálně a přátelsky požádáte o radu a on vám knihu až na malé výjimky strhá, tak je to síla. No prostě „Katovna číslo 2“. Musím však uznat, že v několika věcech měl pravdu. Ale v některých v žádném případě. Docela mne jeho totální kritika nadzvedla a myslím, že tento pán má velkou zásluhu na tom, že kniha byla dokončena...

Z pozitivních ohlasů tří kamarádů neběžců jsem cítil obrovský příliv energie. Najednou šlo vše jako po drátkách a od konce dubna jsem se mohl dokončování knihy věnovat 14 – 18 hodin denně po dobu téměř dvou měsíců. Dost věcí v knize jsem totiž po konzultacích s výše jmenovanými novináři začal intenzivně přepracovávat.

Vlastíkovi jsem po několikaměsíční pauze v dubnu opět zavolal a on v pohodě a bez problémů souhlasil, že budeme pokračovat. Poté co jsem mu text ve třech částích poslal k autorizaci, obával jsem se, aby mi jej moc neproškrtal. Dopadlo to výborně, text upravil, opravil, něco dokonce i přidal. Zpět mi dorazilo, co se počtu stran týče, přesně to, co jsem odeslal. Jen jsme malinko řešili Vlastíkův názor, protože si myslel, že kniha bude více o sportu a méně o soukromém životě.

Ohromně skromný pán. Napsal jsem mu, že věci o životě mimo sport do knihy určitě patří a že si za tím stojím, takže to bylo v pohodě. Navíc jsme si řekli, že se budeme snažit v knize nikomu neublížit.

Měl jsem záměr, aby kniha byla trochu příběhem a trochu dokumentem. Pro knihu jsem záměrně volil formu rozhovoru. Přišlo mi to autentičtější, než kdyby vše bylo napsáno v první osobě jednotného čísla. Navíc V.Z. je tak skromným člověkem, že by o všem, na co jsem se jej ptal, určitě sám od sebe v knize nemluvil. Při projížďce na kolech jsem naťukl i olympiádu v Moskvě 1980. S tím, že vzestupy a pády patří ke každé kariéře známého sportovce a že bych byl rád, pokud by o OH promluvil. Byl jsem moc rád, když se to po naší projížďce na kole podařilo. Ihned poté následovalo povídání o slavném MS v krosu v Limericku, čímž jsme si spravili chuť. A pak přišly na řadu Běchovice a Velká kunratická...

Na závěrečných 14 dní práce se ke mně připojil Vítek Pospíšil, trojnásobný „medailista" z Velké Kunratické z 90. let a skvělý orientační běžec. Nabídl mi, že mi pomůže s úpravou fotek, grafickou úpravou a formátováním textu. Odvedl výbornou práci, vzájemně jsme se hnali vpřed, i když občas to mezi námi dost zajiskřilo. To však k takové práci pod tlakem patří. A dnes jsme opět dobří kamarádi...

Další kamarád, shodou okolností také Vítek, mi vytvořil webové stránky: www.zivotvbehu.cz, kde bylo a je vše podstatné, co se knihy týče. V závěru jsem ještě přidal telefonické a písemné rozhovory se soupeři Vlastíka. Všichni byli moc příjemní a vstřícní. Nejvíce pan Jánský a Krsek, což bylo příznačné, protože to byli v době Vlastíkovy kariéry jedni z jeho nejlepších kamarádů.

Musím poděkovat i mým dalším kamarádům, kteří těsně před vytištěním text pročetli a pomohli s korekturami. Nevím, zda se za to nemusím stydět, ale kromě kamarádů jsem požádal o pomoc i moji mámu, bývalou učitelku. Celou knihu si 2x přečetla a také provedla korektury. Já četl text knihy dokola asi 10x. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale práce na knize trvaly v součtu 2500 hodin.

Ve chvíli, kdy bylo vše hotovo, jsme se s Vítkem Pospíšilem vydali do tiskárny. Vzal jsem s sebou pro jistotu notebook, to pro případ, že bychom museli na místě něco upravit. V rozrušení jsem vystoupil z auta, pořádně se však nepodíval na zapínání tašky, jenž bylo „vzhůru nohama“.

Notebook mi vypadl na zem a roztříštila se plastová obrazovka. Počítač toho se mnou zažil už docela dost a potřeboval již odpočinek. Tak jednoduché to ale neměl. Kromě rozbité obrazovky fungoval, takže jsem k němu připojil externě větší monitor a funguje dál. I když již má volnější režim...

Poté, co knihy dorazily z tiskárny, jsem zažíval moc krásné pocity. I přes překážky se knihu dokončit podařilo, a o to byla ze všeho větší radost. Odesílání knih bylo docela náročné, ale to k tomu patří. Při odesílaném množství knih se stalo, že jsem omylem několika lidem poslal knihu 2x nebo zapomněl poslat číslo účtu. Moc mne potěšilo, že mi to dali vědět. Jsem rád, že jsou běžci a běžečtí fanoušci slušní lidé. Velmi příjemně mne překvapilo, že knihu si na jaře objednalo 95% podzimních zájemců a přibyli k nim i noví. Mé dluhy rodině i kamarádům byly po dokončení knihy téměř splaceny.

Křest knihy proběhl s přítelkyní, kamarádkou a kamarádem pomocí dvou becherovek a dvou fernetů. Mám velkou radost z pozitivních ohlasů na knihu a myslím si, že Vlastík také. Pokud by mi někdo z vás chtěl soukromě poslat pár řádek o tom, co se mu na knize líbí a co ne, tak budu rád. Je to totiž výborná zpětná vazba. A nebojte se, nikde vaše názory zveřejňovat nebudu. Těší mne, že si knihu objednalo 10 novinářů a většinou mi posílají pěkné ohlasy. Toho si cením.

Náklad knihy je v současné době rozebrán, 27. října však bude dokončen dotisk knihy. Ihned poté ji zájemcům začnu rozesílat. Více informací naleznete na stránkách www.zivotvbehu.cz Ještě jednou bych chtěl poděkovat Vlastíkovi za ochotu a trpělivost, kterou projevil při práci na této knize. V současnosti mám nápad napsat další knihu. Tentokrát by to však pravděpodobně nebylo o běžci, ale byl by to také velmi slavný atlet. Ještě o tom neví, tak uvidíme, jak vše dopadne... V současné době se snažím o vytvoření podmínek pro tuto práci. Mějte se fajn a držte palce.

  • přečteno: 6911/6648×, 2 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

dav | 5. 9. 2014 10.18 hod. | 89.176.226.xxx
Dobře, že tahle knížka vznikla!

Jirka | 4. 9. 2014 12.34 hod. | 195.113.181.x
Fajn knížka

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běh je jen jeden a je pro všechny. Život má své zákony a ty platí na všechny. : Ahoj všem, zajímavé, ale proč neběhat Pro něco ? Pro lepší zdraví, pro zážitek, pro klid a čistou…»
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Tak všechny trasy jsou již dávno vyprodané »
  • Emoce a sport : Je někde ke shlédnutí ten zmíněný pořad? Díky předem za info. »
  • Cesta oplácané holčičky, nad kterou babička na jižní Moravě radostně jásala, jak dobře prospívá, do PIM Women´s Challenge 2012 : Karolíno, napadlo Vás někdy, že lámat věci/ osud/ lidi přes koleno, je nesmysl? Vy evidentně ńejste…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Miloš píše tak podmanivě, že být v tu chvíli někde na trati, cestě, chodníčku, kdekoliv, tak se…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků