logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

Při cestě na svou třetí stomílovku jsem měl vyrovnané skóre (Leadville „+“, WS „-„), měl jsem takové ty „westernové" nálady... Říkal jsem si, tak tenhle kus rozhodne, jestli se budu dál o 100 mil pokoušet, tohle bude řešení mé stomílovkové trojčlenky:)... Buď anebo.

Velmi brzo jsem se musel opravit. Jakýpak western, bude to klasická mafiánská střílečka!:) Ve čtvrtek ráno totiž sedím v autě se Samem a s Aničkou, poslouchám jejich příhody, hodnocení různých závodů a Sam vyjmenovává, kdo všechno ze známých bude na MMT. V ten moment mi to konečně sepnulo. Je to klasická siciliánská „rodina“, málem jsem začal Samovi říkat Done Corleone(!).

Večerní setkání české skupiny to jenom potvrzuje. Všichni natěšení, sice jen pár lidí znám osobně, ale většinu alespoň z vyprávění nebo z výsledkových listin. Všechno buď zkušení borci a závodníci, nebo obdivuhodní hobíci se spoustou cenných startů a zářezů na pažbě svých revolverů:). Nicméně, nebo možná právě proto, pohodová nálada. Vyprávíme jeden přes druhého, i já se zapojuji a říkám různé ptákoviny. Asi jsem se měl víc ptát na trať, ale nálada byla skvělá, proč se zbytečně strachovat. Sam se spokojeně rozhlížel kolem a už jsem čekal, že promluví stejně jako Don Corleone: „Mám pro své děti sentimentální slabost a rozmazlil jsem je, jak vidíte. Mluví, když by měly poslouchat.“:).

Pro kamarády z „pivního kroužku" musím dodat, že jsem dobře „reprezentoval" v tričku iThinkBeer.com... Hlavně – pil jsem pivo a to v množství a v rychlosti, jako by mě měli každou chvíli zastřelit:). Běžící Stín to schválil, že je to velmi dobře zvolená strategie. V den závodu mi bude špatně, bude mě bolet hlava a aspoň nepřepálím začátek.

večerní start

Asi díky včerejší pivní smršti do večerního startu jen tak různě polehávám, připravuju si bágl, tři pytle na stanice, koukám na profil trati a zopakovávám si klubové minimalistické heslo: „Co nemáš, nepotřebuješ":). Na startu na náměstí ve Vivaro se velká část české výpravy fotí i s vlajkou, kontrolují se čísla na startu, tradičně si stoupám až naprosto na úplný konec asi 160 členné skupiny běžců. Za mnou jsou už jen tři běžci organizátoři, kteří uzavírají trať – místo čísel mají na tričku napsáno „Scopa" (=koště) a tak vím, že jsem správně. Je odstartováno. Čelo závodu se rozbíhá pěkně svižně, nicméně trať je dlouhá a náročná, a v limitu na přezku (24h) se do cíle dostává jen absolutní vítěz(!).

Na první občerstvovačku je to po rovině, ve vyschlých řečištích a cestách, které se pomalu a postupně začínají zvedat. I když to hrozně láká, běžím pomalu a nebojím se i při drobném kopci přejít na chvíli do chůze... Říkám si, bylo by dobře najít nejen sílu, ale i odhodlání běžet na konci... Při mém běhu ze zadních řad nakonec potkávám několik českých běžeckých „mafiánů“, upřímně tím mi byl zdejší závod velmi sympatický, takové otevřené mistrovství republiky v horské turistice:). Ale jakmile se dostávám na úroveň Petra H. a Moniky V., říkám si, bylo by dobré zpomalit, ti mají víc zkušeností... Nicméně díky tomu zažiju skvělou scénku na stanici, kdy Monika prosí obsluhu o dolití vody do své malé 1/2 l lahvičky od Dobré vody. Než se stačí napít z kelímku, láhev je pryč! Ptá se, kam jste mi dali moji láhev? Nakonec ji našla v koši, Italové jsou hodně přátelští, ovšem skoro vůbec nerozumí anglicky a tak to brali, že je to prázdná láhev k vyhození:).

Ale vtom Monika, Petr, Milan, Kristýna... zmizí v dáli, chvíli běžím s Jardou, ale vím, že všichni mají hodně zkušenosti, výdrž jak vagón Duracellových baterií. A já se nesmím nechat strhnout. Musím jíst, pít, pohybovat se dopředu... a být trpělivý. A hlavně užívat si to naplno, hory, trail. A taky – kdy se mi povede, aby se všechny moje strachy a fóbie ukázaly najednou v plné síle a já měl šanci se jim postavit? Cesta sice začíná být pěkně technická, ale svoje strachy, že v noci nevidím, že špatně odhadují vzdálenosti, že mám závratě, že zabloudím, že upadnu, že si zase zrasuju nohy...:) jsou zatím schované a jen postupně vystrkují svoje „růžky“... Ale co. Je to moje volba, chci tady být, a tohle všechno k tomu patří.

Jenže, už na první life-base se situace komplikuje. Ani na třetí požádání mi nepřinášejí můj bágl, ve kterém mám nachystanou extra čelovku. Mám s sebou v batohu ještě jednu, ale ta je úplně vespod batohu a mám k ní jen dvoje náhradní baterie. [Ještě jedna nejsilnější čelovka na mě čeká na poslední stanici.] Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodnu se běžet dál. Věřím, že ještě doběhnu na další stanici, tam vyměním čelovky. [Každá hodina, kterou ušetřím na zbývající baterky bude cenná.] Jenže, asi v polovině vzdálenosti mezi stanicemi mi světlo odchází a ke slovu přichází nouzová ruční baterie, kterou mám v postranní kapse. Občas si chytnu světelného „stopa“:), kdy se aspoň na pár či desítek minut zachytím za některého běžce, ale terén je natolik technický, že skoro bez světla se tahle strategie nedá dlouho provozovat. Často jsou potřeba hůlky, ruční světlo nesvítí nejlépe, nemá rozptýlené světlo a jeho baterie se se mnou asi také loučí:)... Zase už jsem sešel z cesty... Nevím proč, ale nepanikařím, nicméně v rozporuplné náladě se dostávám na stanici. Tam se potkávám s Jardou, který také zabloudil a tak si říkáme, že chvíli půjdeme společně, to by mi mohlo baterky pošetřit. Začínají se hlásit problémy se žaludkem, ale na stanici mají (alkoholické) pivo a tak dvě malé dvanáctky do mě bleskově zasyčely, prostě 1-2... Ovšem zapomněl jsem si v tom nadšení připravit tu zatracenou druhou čelovku:). Asi po hodině cesty už je jasné, že musím vyměnit, Jarda mi posvítil... a najednou – to je světla!!:). Nálada opět stoupá do závratných výšek, za chvíli se bude rozednívat, čekají nás dva větší a rozhodující kopce. Ten druhý je úplná „lahůdka" – taková špička, ze které máme oba trochu (oprávněné) strach.

Na cca stém kilometru organizátoři totiž do tratě vložili velmi hezký a náročný vertikální kilometr, který je následován neméně prudkým sestupem. S Jardou se shodneme, že je to taková Olafovina:) a přemýšlíme, jestli se s ředitelem závodu vzájemně neznají, nebo dokonce nejsou příbuzní!:). Snažím se Jardu trochu brzdit, s tím, že by bylo dobré rychleji běžet až po té špičce a snažit se pod ní dostat v „plné síle“:). Sice stanice pod vertikálem byla podle mě asi úplně nejhorší ze všech (po relativně náročné 11 km etapě neměla ani banány nebo cokoliv nesladkého), naštěstí nacházíme pár jablek, piju zbytek teplého piva a pak už vyrazíme.

potok

Jsou dvě hodiny odpoledne, slunce v zádech a já věřím, že nám budou bohové nakloněni a přiženou nějaký mrak. Na vysvětlenou dodávám, že díky chybějící první life-base jsem nevyměnil tričko, nemám s sebou náhradní s krátkým rukávem a celou trasu od startu do cíle nakonec absolvuju v jednom (černém) tričku s dlouhým rukávem. Ovšem slunce bylo většinu času našeho výstupu schováno za mraky. Asi se nemohlo dívat, jak se deru nahoru, krok po kroku, nezastavuju se ani na srázech, sice zpomalím v problematických úsecích, ale pořád jdu. Při vší skromnosti jsem na sebe strašně pyšnej a říkám si, že bych nikdy, nikdy... nevěřil, že tohle dám:). Opouštíme srázy, ale cesta vede pořád vzhůru. Vzpomínám si, že Sam říkal, že je to na morál, že to několikrát vypadá, že je konec, ale stoupání přechází na další kopec! A ono jo, ten mizernej kopec opravdu nemá konec:). V jednom zlomu docházíme Kristýnu a Jarda s ní v technickém terénu vesele hopká dolů ke stanici.

Mezi námi, tahle stanice byla asi nejhezčí ze všech. Krásné teplo, oheň, polévka, spousty jídla, čaj... Přicházím sice asi hodně zpožděný, ale jím rychle a síly se mi vracejí jako zázrakem, dobrá nálada, radost z výstupu. Vybíhám ze stanice dokonce chvilku před Kristýnou a Jardou a velký kus seběhu jsem před nimi. Běží se mi parádně a než se začne znova stmívat, mám pocit, že všechno je na dosah, že poslední 1/2 maraton opravdu poběžím, co to půjde.

Druhá noc mě nakonec zastihuje zase v částečné společnosti Kristýny a Jardy, kteří jsou skvělí společníci, obdivuji jejich závody a „šílenosti“:), obzvlášť účast Kristýny na Trofeo Kima mi přijde neskutečná. No nic:)... Snažím se měnit ponožky, mazat, v sebězích s nimi držet krok. Ale druhá noc je náročnější. Vidím hůř, zakopávám hodně často a bolestivě a v duchu i nahlas se omlouvám svým prstům, protože je mi jasné, co bude následovat:). Ještě společně ve trojici projdeme dvěma dlouhými tunely (1,5 km každý), kde je plno vody, prší ze stropu... pěkně depresivní:). Ale na hrázi přehrady si nakonec sedám a začnu „maličko" řešit prsty, něco zalepím a dávám si poslední suché ponožky, ale jsem rozhodnutý ty boty sundat až v cíli...

Zbytek cesty, byť se jednalo o plochou část, je epický. Na začátku oblázkového řečiště jsem zabloudil, pak jsem zpomalil, protože na těch valounech se nedalo nic... bylo to nekonečné. Ale pak přichází zpevněná cesta a říkám si: Seš chlapče celkem prošitej, už vidíš i přízraky:), teď se ukáže síla morálu! Běžet je jen o „maličko" těžší než jít a postupně se rozebíhám, držím standardní tempo. Objevují se první pořádné halucinace:). Najednou mám úplně živý „sen“: jdu sice pořád po značkách, ale zdá se mi, že jsem minul poslední stanici a najednou „řeším“, že mě diskvalifikovali, protože jsem tou stanici neprošel(!). Ten pocit/sen je natolik silný, že se málem vracím... Touha nedat si to úspěšné dokončení vzít jakoukoliv chybou je natolik velká... Naštěstí potkávám jednoho běžce a ten mi říká, že poslední stanice je asi 0,5 km daleko. Na ní se už moc dlouho nezdržím a postupně se zase rozebíhám, co rozebíhám, už konzistentně běžím a pořád zrychluju... pohledem na hodinky si říkám, ještě přidej lenochu, mohlo by to být pod 36 hodin. Kde se ve mně vzalo to závodní úsilí, to opravdu netuším:). Ale jsem typický příklad, že závodit se dá i na konci pelotonu:). Běžím jako pako, určitě už překonávám magickou hranice 6 minut za kilometr, probíhám předposlední vesničkou... už se vidím v cíli... když vtom (asi omámen tou efourií z „přílišné rychlosti“:) jsem zabloudil. Kdyby jen zabloudil, ale zblbnul!:) Porušil jsem nejdůležitější zásadu, otočit se a vrátit zpátky k poslední známé značce... Začal jsem se rozhlížet, pobíhat kolem, až už jsem netušil, kde jsem, odkud jsem přiběhl. Po chvíli rezignuju a beru telefon, volám organizátorům na SOS číslo. Nikdo to nebere! Zkouším znova, pobíhám po vesnici jako zmatený. Telefon nikdo nebere. Říkám si klid, nejhorší je smrt z rozděšení:). Vtom uvidím světla auta na asi 50 m vzdálené křižovatce. Vyloženě tam dospurtuju:), zastavím auto a začínám se ptát na cestu. Anglicky sice neumí, ale na můj zoufalý dotaz „Vivaro?? Vivaro??" je mi odpovězeno sérii pokynů „Destra, sinestra“, což byla jedna z mála mých domácích příprav!!

A tak po necelém km jsem zpátky na trase, akorát asi 50 metrů před jednou sympatickou slovenskou dvojici. Nečekám na ně..:). Asi ne proto, že bych tolik toužil závodit (i když kdo ví), ale potřebuju ten adrenalin ze sebe dostat. A pak už jsem v cíli, dostávám finisher vest, beru si teplou polévku a razím do hotelu vyspat se. Říkám si, tak to mám za sebou, ovšem mělo to ještě malinkou dohru. Jel jsem sám a na pokoji nikdo jiný není, recepce zamčená, tmavá, žádný zvonek, telefonní čísla na hotelu, recepci, restauraci.. buď nefungují, nebo to nikdo nebere:(. Pořád jsem v tom jednom tričku a dává se do mě fest zima. Honza mi pomáhá a jde za organizátory poprosit o jejich kontakt na majitele, ale je to k ničemu, a tak jsem se zabalil do ubrusu, co měli před restaurací, nebudu si přeci kvůli tomu ničit emergency blanket:). Nakonec se objevuje personál chystající snídani a tak i poslední zkouška je zdárně za mnou, můžu se jít umýt a na pár hodin spát... Padám na postel se slovy klasika „Bylo to krásné a bylo toho dost“:).

finisher vest

P.S. Sice MMT j technicky pod 100 mil, ale díky zabloudění můžu být (stejně jako Jarda) v klidu:).

P.P.S. Drobná statistika, jak jsem si vedl. Přihlášeno bylo přes 170 závodníků, vyběhlo na trať mezi 150 – 160. A takhle vypadaly moje proběhy stanicemi:

1. life base – 37,8 km 72. z 142 doběhnuvších
2. life base – 79,6 km 61. z 124 doběhnuvších
3. life base – 102,5 km 53. z 112 doběhnuvších
4. life base – 123,4 km 60. z 95 doběhnuvších
FINISH – 158,7 km 49. z 86, kteří dokončili

P.P.P.S. Nebyla by to ta správná mafiánská střílečka, kdyby kmotr (=Sam) neměl poslední slovo. Při cestě zpátky řekl jasně: „Příště musíš zkusit Pyreneje. Anebo Beledonský masiv..." Podíval jsem se na Sama. Udělal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout!:)

Všemu zdar! Mafiánskému ultra zvlášť! 12:)
Všem děkuji za podporu a milé komentáře a vzkazy!!

Pokud vás Honzovo pojetí života běhu zaujalo, tak tady si můžete dát nášup 12honzade

12 Honzade foto
  • přečteno: 6913/6556×
MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout MMT 100 miles, aneb nabídka, která se nemůže odmítnout

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (14 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ultramaraton

všechny články Ultramaraton

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Tak asi nebudou tak uplne spatne, kdyz je lekari doporucuji, ne? »
  • Pražský maraton: Slalom mezi běžci : Ahoj Pavle, tak už vím s kým poběžím:) Těším se na Tvé vyprávění, pokud budu schopna ještě…»
  • Deset mýtů o běžeckých botách : Asi to sem nepatří,ale přesto.Velmi se mi líbí nový model-Salming enroute.Na nohou jsem je dosud…»
  • Běhejte jako dítě aneb jaký typ běžce ty vlastně jsi : A co Zátopek? Paula Radcliff? adadad – já myslím, že člověk má běhat jak je mu přirozené, tím…»
  • Máš mě rád? : Milý Miloši, máš pravdu, čtu opravdu jako mladí a snažím se nežít v minulosti, ale součastnosti,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků