logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy

Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy

Na jaře mě oslovil Radek Narovec, zda bych mu nezodpověděl „pár" otázek ohledně svého proběhaného života, života v běhu (s během), pro časopis Běhej (vyšel v jeho posledním vydání). Vznikl z toho, jak jinak, menší slovní ultramaraton. Tak si ho vezměte krok za krokem, a moc se nepřecpěte.

Zkrácený příběh mého života v běhu přinesl pořad TV Nova Víkend

This object requires Flash Player.

Miloši, kdybych měl shrnout jen ty nejzákladnější z tvých běžeckých aktivit, bude to dlouhý seznam: tréninky, společné výběhy, vodičství, charitativní projekty i recesistické akce, rekordy, psaní článků o běhání, vedení Běžecké školy... Jak to všechno zvládáš?
Radku, čím dál tím hůř, ale nestěžuju si, protože to znamená, že se něco povedlo, a sice lidi rozběhat, a tohle je daň, kterou za to platím. A upřímně, tuhle daň platím docela rád.

Tento speciál je určen výhradně běžcům, kteří dělají své první běžecké krůčky. Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se dopouštějí a kvůli kterým si běh tolik nevychutnají?
Nejčastější chybou je to, že vyběhnou příliš rychle, rychle na své poměry, rychle na fyzické možnosti a schopnosti jejich těla. Ten jejich počáteční „úprk" má ještě několik dalších důvodů.

Prvním je, to že mají zafixováno ze školy, že běžet znamená snažit se běžet od začátku, co nejrychleji to jde, takhle je to ve škole prostě „naučili“. Chceš běžet co nejrychleji, chceš uběhnout co nejvíc, abys dostal dobrou známku, tak musíš běžet od začátku, co to dá.

Druhým důvodem je poměřování se s ostatními. Člověk po letech najde odvahu vyběhnout a všichni, které při svém běhu potkává, jej předbíhají. Získá tak pocit, že běží hrozně pomalu a snaží se běžet tak, aby se těm ostatním vyrovnal.

Výsledkem všech tří výše uvedených chyb je, že si běh neužijí, že se jim běh začne vzdalovat mílovými kroky a oni získají neodbytný pocit, že to běhání pro ně prostě není. To je jednak hloupost, protože běhat může opravdu skoro každý (těch výjimek je minimum) a jednak je to škoda, protože pokud by to udělali správně, běh si zamilují a běh si zamiluje je.

obrázek

Nejčastější dotaz od začátečníků, který slýcháváš? Jak na něj „potisícáté" odpovídáš?
Co mám dělat, abych běhal rychleji? Odpověď je: „Zpomal!“

Máš přehled či spíše odhad, kolik jsi za svou kariéru napsal textů o běhání? Ať už pro svou Běžeckou školu, či jiná média.
Tak na škole mám naštěstí počítadlo, takže k dnešnímu dni (27.5.2014), je to 1331 článků a 1850 denních mott nebo zamyšlení. Na behej.com to bylo určitě okolo 200 článků, v novinách, časopisech a jiných webech tak okolo 400.

Jsi v podstatě v neustálém kontaktu se svými svěřenci. Kolik míváš denně telefonátů?
Moji svěřenci jsou naštěstí rozumní, takže spíš píší, ale není to tak hrozné, protože všichni vědí, že tu sice jsem jen pro ně, ale na druhou stranu, že nejsou na světě sami, kteří potřebují poradit, nebo se s něčím svěřit, takže volají nebo píší, jen když je to opravdu hodně důležité a já jim za to i touto cestou děkuji.

Kdybych se zeptal na pár „nej" svěřenců, koho by sis vybavil okamžitě a s čím jej máš spojeného?
Tak teď jsi mě zaskočil. Já si to takto nedělím. Navíc je jich opravdu hodně a vyjmenovávat jednotlivé a někoho zapomenout by nebylo zrovna moudré. Ale tři jména uvedu, protože jsou v mém trenérském životě výjimečná.

Prvním je Radek Brunner, protože patří k mým úplně prvním žákům, začal jsem ho trénovat jako staršího žáka v Sokole Horní Počernice. Radek byl jedním z prvních, na němž jsem si mohl ověřit, že moje trenérské metody fungují, přestože jsou podle mnohých příliš měkké.

Jiří Krejčí. Jirka byl výjimečný a velmi inteligentní běžec. Měl krásný styl, uměl naslouchat svému tělu, dokázal podávat zpětnou vazbu. Díky tomu všemu se mu podařilo vyhrát MČR v běhu na 100 km, MUM, ale hlavně Europacup (pohár dlouhých běhů).

Ivana Sekyrová. Její posedlost během je inspirativní a je také výzvou, neboť „zkrotit" ji do té míry, aby dělala v tréninku, co je třeba, aby vrchol přišel ve stanovený čas na olympijském maratonu, to je opravdu výzva. Jsem za nás oba moc rád, že se nám to podařilo.

Hodně skloňovaným pojmem je maraton. Kolikrát se na něj nováčci vrhají bez předchozí běžecké zkušenosti a naběhaných kilometrů. Kdy je podle tebe vhodné maraton běžet poprvé?
Víš, to je hodně ošidná otázka. Kdybys mi ji dal před dvaceti lety, řekl bych nejdřív v pětadvaceti, až ten dotyčný/dotyčná bude na vrcholu svých fyzických sil a naplno rozvine své rychlostní a tempové schopnosti. To bych mluvil ale o běžcích závodnících, tedy těch, kteří běhají hlavně kvůli výkonu a vítězstvím. Ostatně, oni kvůli tomu pak běhají i hobíci, i když říkají, že jim jde hlavně o ten zážitek, ale člověk je zaměřený na výkon, takže si lžou jen do vlastní kapsy. Ale zpět k otázce. U člověka, který začíná běhat, bych doporučil absolvovat před prvním maratonem alespoň dvouletou běžeckou přípravu. Maraton však lze zvládnout i po přípravě trvající 4 měsíce či 100 dní, tedy pokud je cílem jej „pouze" absolvovat, bez ohledu na čas. Prostě uběhnout jej v době, který na něj pořadatel vymezil.

Máš spočteno, kolikrát si za svůj život oběhl zeměkouli? Teď se neptám na tvé ultra rekordy, ale na součet naběhaných kilometrů.
Radku, úplně přesně ne. Přestal jsem to počítat před šesti lety, to jsem měl za sebou 2,5 oběhu, takže tak nějak tuším, že to jdu okolo už po čtvrté.

Kolik jsi tak při tom mohl spotřebovat bot?
Myslíš jako, kolik jsem jich za svůj běžecký život sežral? :). No, to opravdu nevím. Kdybych to vzal jen aritmeticky, co rok běhání, to jedny boty, tak by to bylo 49 párů, ale řekl bych, že jich bylo tak dvakrát tolik, takže to zaokrouhleme na 100 a tenhle rozhovor můžeš nazvat: Miloš Škorpil, člověk který oběhal 100 párů běžeckých bot :).

Dokázal bys vyjmenovat tři své nejoblíbenější modely bot za dobu svého běhání a čím byly pro tebe nejúžasnější?
Jo. Zdá se to divné, ale ano. První byly Mizuno Creation, které jsem dostal pár dní před svým prvním oběhem České republiky. Přestože to byla bota určená spíše pro vyšší váhové kategorie, mně se v ní běhalo opravdu skvěle. Prostě jsme si sedli. Druhé byly Mizuno Rider. Na ty jsem přešel z Creation, protože byly flexibilnější a umožňovaly mým chodidlům aktivněji pracovat. Třetími pak byly adidas Glide, to byly opravdu moji miláčci. Vypadaly sice na první pohled děsně hřmotně, ale byly to bačkůrky, moje chodidla si v nich, když jsem běžel svůj třetí oběh ČR, vysloveně rochňala, a to jsem měl na celých 1300 km jediný pár.

Měl jsi svůj oblíbený závod, kde jsi jako závodník nemohl nikdy chybět?
Těch závodů bylo v mém životě několik, ale popravdě, ta láska mi trvala tak maximálně pět let, pak už jsem tam schválně nejel, abych tu sérii přerušil a mohl se vydat zase na jiné tratě, vypořádat se s dalšími výzvami. Je to prosté, já neběhám pro čísla, běhám, protože mě běhání baví, že skrze něj poznávám nová místa, nové kraje, nové mravy, nové lidi, prostě život ve všech jeho rozměrech. Takže jediný závod, na němž nesmím chybět, je „běh pro život“, protože hlavně o životě běhání je.

Běhávals i dlouhé závody, tzv. ultra, tedy cokoliv (a hodně) nad 42 kilometrů. Které z nich ti utkvěly nejvíc v paměti?
Jednoznačně Spartathlon. Mistrovství ČSFR v běhu na 24 hodin v Plzni v roce 1991, což byl můj skutečně první pořádný ultramaraton, navíc jsem ho (dodnes nevím, jak se to stalo) vyhrál. Mistrovství světa v běhu na 24 hodin v Basileji v roce 1992. Skončil jsem 4., nikdy potom už jsem nebyl tak unavený jako po tomhle závodě, možná i proto, že 18 hodin z těch 24 pršelo a bylo jen 8 stupňů a já pak ve sprše omdlel a měl tak možnost poprvé v životě okusit alternativní způsob léčení.

obrázek

Dnes hodně frčí maratonské sběratelství. Máš ty spočtené ty své?
Ne. Nemám. Tuhle otázku mám rád, protože svou odpovědí většinou tazatele šokuju. S počítáním svých maratonů jsem přestal na čísle 64, tím posledním zapsaným je 5. Pražský maraton v roce 1999. Ročně pak běhám zhruba 3 – 4 maratony, tak ať si to čtenáři spočítají :). Přestal jsem to počítat ve chvíli, kdy se právě zvedla ta počítačská mánie. Ti počítači už neběhají pro radost z běhání, ale jen a jen, aby jim naskakovala čísla, kolik maratonů absolvovali. To není můj šálek kávy. Já jsem spíš fajnšmekr, zaběhnu si raději třeba Zermatt maraton, i když si pak, když se drásám do těch kopců, říkám: „Magore, proč to děláš?“, ale v cíli jsem šťastnej jak malej Jarda, protože jsem opět přežil svou smrt, svou běžeckou smrt a byť došel, tak protnul cílovou čáru.

Za kolik bys uběhl maraton dnes, kdyby ses hecnul? Na osobák (tuším 2:34?) by už to asi nebylo, ale možná ne každý ví, že jsi poměrně nedávno udělal opravdu dobrý čas v Košicích, že?
No skoro jsi to trefil, osobák mám 2:33:18. Kdybych se dneska hecnul, tak by to mohlo být na hranici 3:15, možná 3:10, ale to bych musel mít čas na svůj trénink, což nejspíš nehrozí. V Košicích jsem si to předloni moc užil, jel jsem tam s tím, že mám na 3:30, utrmácen po cestě jsem to přehodnotil na 3:40, a pak běžel 3:25 a něco. Bylo to boží a moc jsem si to užil.

Co ty sám vidíš na běhání pro sebe nejkrásnějšího?
Volnost, rovnost, svoboda. Já vím, je to heslo Francouzské revoluce, ale přesně tohle na běhání miluju. Běhání mi dává absolutní volnost a vnitřní svobodu, a je naprosto rovné pro všechny. Nikomu nenadržuje a nikoho nesnižuje. Kolik mu jsi ochotný dát, tolik ti vrátí, ale spíš ti vrátí daleko víc, než do něj investuješ. Řekni mi, kde jinde tohle najdeš?

Nejtěžší na běhání je poprvé zvednout zadek

This object requires Flash Player.

Už se moc neúčastníš závodů, pochopitelně vyjma těch, které pořádáš nebo na nich děláš vodiče. Proč? Jak se v čase vyvíjel tvůj vztah k závodění?
Já bych se možná i zúčastňoval, ale není čas. Většinu mi ho zabere běh, takže když to jde, tak se uklízím na Komorní Dvůr do ústraní, abych mohl dobít baterky, a taky si s Danou někam vyjít nebo vyjet. Protože přestože během žiju bezmála 16 hodin denně, 8 se snažím spát, tak nechci, aby mě běh zcela pohltil. Za to mi nestojí. Pokud jde o vývoj mého vztahu k závodění, tak je to prosté, do 35, než jsem začal běhat ultra, jsem byl atlet – běžec zaměřený na výkon. Když jsem si splnil své sny, stal se mistrem republiky, byl 4. na mistrovství světa, 2. v družstvech, začal jsem se více věnovat propagaci běhu a trénování ostatních. Ostatně, už v 18 jsem chtěl být trenérem, ale dokud jsem nic nedokázal, nevěděl jsem, jak ostatní přesvědčit, že něco umím. Takže od chvíle, kdy se věnuji osvětě a předávání zkušeností, mé soukromě běžecké ambice ustoupily stranou a myslím si, že je to tak v pořádku. Neříkám ale, že nemám radost, když „mlaďochy" ještě vyučím. Ostatně letos chystám malý běžecký comeback. Chci si skutečně zaběhnout Ultra Zermatt maraton a všechny tři závody v rámci Tour de Tirol (tedy ve třech dnech 10 km, maraton a půlmaraton).

Jak roste nabídka velkých běžeckých závodů, ozývá se stále více hlasů z řad skalních fandů do běhání, že roste i komercializace běhu. Ono je těžké udělat závod pro tisíce lidí a přitom si udržet přístup k jednomu každému běžci, že?
Naprosto souhlasím. Sice rozumím těm hlasům, ale na druhou stranu nebýt komercializace, tak ty závody nejsou. Jasně, jsou závody, kde přijde na start 50 běžců, dají si do těla, pak jdou spolu na pivo. Ale i ty dost často závistivě pokukují po těch účastnických číslech velkých běžeckých závodů. Ty však bez sponzorů dělat nejdou. Chceš-li uspořádat velký závod, sponzory potřebuješ, sponzor chce účastnická čísla (mít na startu stovky či tisíce účastníků, aby byl vidět). Nebo je jiná cesta, vysoké startovné. Ale zvedni ho! Hned jsi za zloděje. Nikdo, kdo nic nikdy nepořádal, si nedovede představit, co práce se za takovým velkým závodem skrývá a kolik stojí peněz jej uspořádat. To se nedá dělat na bázi dobrovolnosti, i když ani bez dobrovolníků se neobejdeš.

Tvé jméno je spojeno s WCH, projektem pražského maratonu na podporu běhu žen a dívek. Skoro bych až řekl, že ses v něm vysloveně našel...
No, našel. Já vždycky říkal, že běhá víc žen než mužů, jen nejdou na závody, protože se nepotřebují předvádět. Projekt WCH je mi blízký v tom, že dává šanci ženám všech věkových kategorií, svobodným, matkám, s různými životními problémy. Je to pro mě výzva navést je k tomu, že jsou jedinečné, výjimečné, že to dají a při tom jim běhání nic nevezme z toho, co si chtějí ve svém životě ponechat. Je to i výzva v tom, že některé nemají vysloveně rádi muže, nebo s nimi mají problém, perou se s nimi a mě taky chtějí přeprat:).

Jaký byl ten nejsilnější příběh, který máš s WCH spojený?
Těch příběhů je moc, ale nejsilněji na mě zapůsobily příběhy EllisPavlíny v prvním ročníku a příběh Simonyv loňském. Co ty ženský v životě musely překonat a jak se k tomu postavily, to je něco neuvěřitelného. Ale nechtěj na mě víc, na Škole máme jejich blogy, kde je to všechno napsaný, a shrnout to do pár vět opravdu nejde.

Čím tě naplňuje trénování a poradenství?
Mám za to, že každý člověk přišel na svět, aby ostatním pomáhal tam, kde jim se něčeho nedostává. Pomoc považuji za nanejvýš ušlechtilou činnost. Já dostal určité schopnosti, které jsem celý život rozvíjel a díky nim jsem se něčemu naučil. To, čemu jsem se naučil, mě velmi obohatilo a tak považuji za zcela přirozené, že se o ten dar, který jsem dostat, s ostatními podělím. Trénování a poradenství je způsobem, jak tento dar mohu ostatním nabídnout. Zároveň zpětně zase dostávám nové zkušenosti, neboť každý člověk, s nímž mám možnost pracovat, je jiný, funguje u něj, na něj, něco jiného. Musím to najít a pak mu to nabídnout ve formě, jíž on je schopný přijmout, aby mohl sám na sobě pracovat. Moje forma tréninku a poradenství je jistým druhem coachingu. Jak s oblibou říkám: „Mohu vás přivést k vodě, pít už musíte sami“.

This object requires Flash Player.

Vzpomeneš si ještě, kdy jsi napsal svůj první tréninkový plán pro hobíka? Kdy to bylo a jestli to není tajemstvím, kdo to tehdy byl?
I kdybys mě zabil, tak na to si nevzpomenu. Určitě to bylo pro nějakého člena virtuálního pim běžeckého klubu, ale kdo byl ten první „šťastný“, tak to opravdu nevím.

obrázek

Po roce 2000 jsi byl asi prvním trenérem, který se nebál říci si o peníze za trénink. Do té doby věc skoro nevídaná a neslýchaná, dnes pro změnu běžečtí nováčci nechápou, že se nad tím ještě někdo pozastavuje. Jak jsi tu dobu vnímal ty?
Byla to docela psina. Ostatně byl jsi u toho, když jsme s tím na behej.com začali a první komentář na to, že je něco takového možné, bylo: „Zloději!“. Ale určitě jsem nebyl prvním trenérem, který si kdy u nás řekl za běžecký trénink o peníze, spíš prvním, který se za nic neskrýval. Jiní se schovávají za manažery a těm bylo už tehdy zvykem odvádět určitou část z výher, a ta praxe trvá dodnes. Bylo to i tím, že tehdy hlavně běhali dříve narození, kteří buď trénovali v nějakém oddíle, kde platili členské příspěvky a z nich byli nějak placeni ti, co je vedli, tedy i trenéři, nedávali tedy trenérovi peníze přímo. Dneska je každému jasné, že zadarmo ani kuře nehrabe, běhá čím dál tím víc mladých (zaplať Pán Bůh) a ti jsou zvyklí si za svou práci říci o odpovídající odměnu, takže je nepřekvapuje, že i běžecký trenér za svou práci chce peníze.

Změnil se nějak přístup začátečníků od dob, kdy jsi s poskytování trenérských rad začínal?
Je to divné, ale řekl bych, že ne. Pořad je nejčastější otázkou: „Co mám udělat, když chci zrychlit?“, a odpovědí: „Zpomal!“. Dokud se nepodaří změnit uvažování učitelů tělesné výchovy, jejich přístup k běhání, ke sportu vůbec, tak bych řekl, že tahle otázka, respektive chyba, jež jí předchází, bude pořád na pořadu dne.

Mění se nějak poměr mužů a žen, kteří začínají běhat?
Mění se určitě poměr mužů a žen běhající běžecké závody, tam žen pomalu a jistě – a i díky projektu WCH – přibývá. Jinak obecně je to naopak, a sice že přibývá mužů, kteří začínají běhat, kteří objevili, že běh jim může dát daleko víc než jen sportovní vyžití. Že se při něm celkově uvolní, najdou při něm životní rovnováhu, začne se jim obecně lépe dýchat.

Dnes se hovoří o běžeckém boomu, ale pamětníci si vzpomínají, že hlavně v osmdesátých letech praskaly závody ve švech. Ty to pamatuješ, jak se lišil tehdejší běh od toho dnešního? Asi to bylo více o výkonech než o relaxu, že?
Přesně tak, v té době to bylo hodně o výkonnosti, proto přišlo u pamětníků takové rozčarování, když přišel tento nový běžecký boom a na závodech se začali prohánět lidé, kteří tam podle nich neměli co dělat, protože to, co předváděli, nebyl běh, ale spíše chůze. Postupem času je ale tihle „chodci" začali předbíhat a to pro ně bylo snad ještě horší. S úsměvem vzpomínám na historku s Ivo Domanským, když jsem dobíhal do cíle Brdské padesátky a on to ohodnotil slovy: „A do cíle přibíhá Miloš Škorpil, trenér tragédů“. Ivo byl z těch, kteří tohle dlouho nemohli zkousnout, ale klobouk dolů, nakonec se s tím vyrovnal a i hobíci na něj rádi vzpomínají, protože je v cíli dokázal slovem povzbudit a pohladit.

Často slýchávám otázku, kolik že v Česku běhá lidí. Netuším, stovky tisíc? Mám na mysli pravidelné běžce, ne třeba fotbalisty v tréninku. Co si myslíš ty?
Tuhle otázku nikdo zcela přesně nezodpoví. Otázkou taky je, co se skrývá za pojmem „pravidelně běhá“. Běhá jednou, dvakrát, třikrát, šestkrát týdně? Když to zúžíme na to, že si jde zkrátka cíleně zaběhat, tak můj odhad je v řádu stovek tisíců, a pohybuje se někde na hranici půl miliónu.

Kdyby ses měl zasnít a posunout se v čase o deset let dopředu, co bys viděl? A neříkej prosím Miloše v rakvi s běžeckými botami na nohou!
Neřeknu, to vidím až tak za 40 let, kdyby to bylo dřív, tak mě Dana zabije:). Vidím Běžeckou školu – Running Academy v plném rozmachu, všichni běhají, všichni jsou vysmátí a já si to neskutečně užívám a vracím se zpět na závodní kolbiště, konečně mám zase čas na svůj vlastní běh. Cíl byl splněn, teď už běh a běžce nemůže nic zastavit.

Vraťme se do současnosti. Co největšího tě čeká letos a napřesrok?
No letos toho bude opravdu hodně. Hlavně se potkám s 60, tedy jen s tím číslem, které představuje. V nakladatelství Mladá fronta vyjde Škorpilova škola běhu, vyjde první běžecký diář (to je světová premiéra), vyjde stolní běžecký kalendář, pak se připravuje ještě několik knih, kde jsem buď zpovídán, nebo se na nich spoluautorsky podílím. Na podzim začne fungovat Running Academy – business projekt, pod nějž se schovají všechny aktivity Běžecké školy a Dámského běžeckého klubu, kromě již známých individuálních tréninků, tréninkových plánů, běžeckých soustředění, team buildingů pro firmy přibyde výchova nových běžeckých instruktorů. Co bude příští rok, na to se mě zeptej za rok, já raději žiji přítomností, protože jen ona nás může nasměřovat k budoucnosti.

This object requires Flash Player.

Běžců rapidně přibylo, ve velkým městech už se v parcích pomalu přestávají zdravit. Prostě už to není nevšednost potkat se při běhu s běžcem. Kdy se podle tebe pozdravy zcela vytratí? A měly by se vytratit?
Máš pravdu, stále více lidí si na tuhle skutečnost stěžuje. Já ale věřím, že je to jev jen přechodný, a že i ti noví, kteří dneska nezdraví, nasáknou člověčinou a začnou ostatní zdravit. Ostatně už rok mám pro tento účel vymyšlen pozdrav: „Šťastný běh!“.

obrázek

Hodně lidí tě zná hlavně pro běžecký servis, ale možná nevědí, že máš za sebou spoustu „bláznivých" rekordů. Na které z nich jsi náležitě hrdý?
Já jsem hrdý na každý z nich, ale dobře, nejvíc asi, že se mi podařilo vystoupat po schodech pelhřimovského kostela sv. Bartoloměje až do výšky 8850 m, tedy o 2 metry výše, než se skví vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu. Potřeboval jsem na to 22:21:34 hodiny, přičemž nahoru jsem vyběhl 295x, což představovalo 43660 schodů nahoru a tu samou porci schodů i dolů. Tenhle rekord my dal asi nejvíc zabrat.

Pak si vážím tří oběhů České republiky, přeběhu České republiku z Hodonína do Aše za 76 hodin, absolvování 3 x 75 km na trenažérech, tedy celkem 225 km za 22 hod 25 minut 44 vteřin (běžecký pás – 9 hod 6 min 7 s; veslařský trenažér Concept 2 – 8 hod 20 min 33 s; rotoped – 4 hod 44 min 41 s. Ten poslední rekord mě tak trochu pořád ještě láká překonat, no uvidím, třeba je to právě ta výzva na rok 2015.

Svatební výskok

Do historie jsi kromě rekordů vstoupil i jinak – patrně první běžeckou svatbou v Česku. Jak to probíhalo a jak jste na to s Danou přišli?
No vidíš, to byl vlastně taky rekord, v České knize je zapsán jako největší počet účastníků prchajících ze svatby. No jak jsme na to přišli? To místo, „Tři křížky" ve Slavkovském lese, hraje v našem vztahu velmi důležitou roli. Takže jsme věděli, že svatbu chceme mít tady. Šlo jen o to, zda na tu svatbu poběžíme, nebo poběžíme z ní. Pak vyhrála ta druhá varianta, protože Dana nechtěla být na svatbě zpocená a rozmazaná, a pak by to nejspíš všichni účastníci odskákali nachlazením, vždyť přece Miloš říká: „Po běhu hned do sprchy a do suchého“:). A probíhalo to velmi bláznivě, naši běžečtí přátelé se nás rozhodli unést ještě před svatbou, takže nás unesli do Německa, tam naložili do vojenského vrtulníku a jím dopravili na Tři křížky. Tam zatím svatebčané „nacvičili" společný song. Ženy zpívaly S tím bláznem si nic nezačínej (Danina píseň), muži Veď mě dál, cesto má (moje svatební píseň). Znělo to jako sbor kastrátů. Petr Hruška, farář, co nás oddával, měl na nohách čtyřprstky a na zádech camelback. Obřad proběhl ve vší vážnosti. Jo ještě je třeba říci, že my s Danou a svědci jsme byli oblečeni napůl seriózně (šaty, fraky) a napůl běžecky (běžecké boty a elasťáky). Po obřadu jsme šli na start. Slabší měli „nařízeno" běžet 10 km na Kladskou, silnější pak 50 na Komorní Dvůr. Nakonec jsme běželi jen 30 km, protože začalo pršet a už jsme měli hlad.

Zasloužil ses o popularizaci kondičního běhání v Československu a Česku jako málokdo. Osobně si myslím, že možná mnohem více, i když z pochopitelných důvodů, než slavný Emil Zátopek, tvůj velký vzor. Dokázal bys uvést další jména, na která se už zapomnělo nebo zapomíná?
Určitě bych chtěl zmínit Miloše Čermáka, málokdo si uvědomuje jeho roli v tom, co dělám, to on mě vlastně přesvědčil, že maraton se dá běžet i za víc než 3 hodiny a společně jsme pak připravovali články do Lidových novin a napsali knihu „Jak uběhnout maraton za 100 dní“.

Pavel Frček, spoluzakladatel ligy sto. Dnes ho většina zná jako oficiálního měřiče tratí, ale Pavel společně s dalšími, kteří vedli a mnohdy ještě vedou Ligu sto v jednotlivých krajích, se zasloužil o první běžecký boom v Československu v osmdesátých letech.

Ivo Domanský. Ivo byl jedním ze zakladatelů Ligy sto, ale věnoval se pak hlavně vedení SOBZ, sdružující organizátory běhů mimo dráhu. Pomohl přežít desítkám běžeckých závodů poté, co po roce 1989 mnoho lidí přestalo běhat, protože museli řešit existenční problémy. Bez Iva by nebyl běh v Česku a dovolím si tvrdit, že ani na Slovensku, tak populární, jako je.

Emil Dostál – na toho už se úplně zapomnělo, ale nemělo by, protože i on stál za rozběháním lidí v Československu v osmdesátých letech, když napsal a v roce 1974 vydal knihu „Běh pro zdraví“.

Bez těchto lidí, ale i třeba Karla Šklíby, který má na triku běhání do vrchu, by běh v České republice určitě nebyl tam, kde dnes je. Takže všichni si zaslouží minimálně poděkování a určitě vzpomínku.

běh pro Světlo pro svět

Jsi s přehledem nejznámější postavou spojovanou s běháním. Co ti říká slovo „sláva“?
Kdybych řekl, že nic, tak bych lhal. Ale spíš bych než o slávě, mluvil o popularitě. Ale ať už to nazveme tak či onak, obě tato slova v sobě skrývají velké nebezpečí a to, že jim propadneš. Podle mě sláva ani popularita nejsou špatné, protože člověku otevírají dveře, které by jinak před ním zůstaly zavřené. To se dá využít i zneužít. Osobně jsem spíš pro to první, takže slávy a popularity používám k tomu, co jsem zmínil na začátku, k pomoci. K pomoci moci šířit myšlenku běhu, běhání mezi co nejširší vrstvu obyvatel Česka i Slovenska, ale také k pomoci potřebným. Na běhání je skvělé, že obojí jde dělat ruku v ruce, neboť ten, kdo začne běhat, začne život nahlížet z mnohem širší perspektivy, to mu umožní se otevřít, otevřít své srdce, svou náruč, svou duši všem, kdo jeho pomoc potřebují, začít pomáhat během, tím, že třeba běží pro Paraple, Sportovní klub vozíčkářů, Světlo pro svět, Výbor dobré vůle, Joker, Patu… V současné době pak běháme pro Hospic Sv. Jiří. Tak tohle se mi vybaví, když slyším slovo sláva.

Na youtube koluje humorné video, kdy běžec na otázku "Co děláte, když zrovna neběháte?", upadne v zoufalství a začne bít pěstmi do země. Jak to myslíte, neběháte? Křičí tam... Co ty děláš, když neběháš a nespíš?

Myslíš tuhle?

This object requires Flash Player.

„Jak neběháš, jak neběháš!" Tohle video je skvělý, ale přesně demonstruje to, o čem běhání není, nebo by nemělo být. Běh je životní styl, který by měl člověku pomoci se stresů zbavovat, ne mu přinášet další. Takže když neběhám, nepíšu o běhání, nepíšu tréninkové plány, nespím, tak se snažím žít. Moc rád se jen tak toulám, fotím, čtu si, poslouchám muziku, řídím auto. Tak tohle dělám. Většinou všechno děláme s Danou, ale protože ona moc dobře ví, že jsem velký introvert a potřebuju občas zalézt do své jeskyně, tak mě čas od času nechá doma samotného, abych si mohl užít i samotu.

obrázek

Tak šťastný běh či spíše šťastný života běh všem, kterým přijde tenhle rozhovor pod ruku a díky za něj, bylo cítit, že ty otázky nejsou jen tak hozeny do vzduchu, aby společně s odpověďmi vyplnily prostor.

obrázek

Rada na konec

Miloš Škorpil foto
Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy Miloš Škorpil, reklama na běh, na běhání, na život v běhu (za běhu), nebo pořád v záběhu. Záleží na tom, jak to máte s během vy

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (16 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví37
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice96
Více času na sebe11
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou32

kde se diskutuje

  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků