logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem (se) šel testovat na františkolázeňskou 24hodinovku a k tomu mé díky

Jak jsem (se) šel testovat na františkolázeňskou 24hodinovku a k tomu mé díky

Nejprve musím říct, že nebýt Jitky a Martina Dohnalových a Aleše Příborského, asi (s největší pravděpodobností) bych na tuto akci nejel. Seznámil jsem se s nimi, jako se spoustou dalších přátel běžců a běžkyň, na Mezinárodním maratonu míru v Košicích. Tam mi o tomto počinu popovídali a taky mě na něj pozvali. První díky.

Mé rozhodnutí nebylo snadné a taky jsem dlouho váhal – jet, či nejet, mám na to, nemám na to, budu tam za chvilku jen trapně přihlížet kvalitním běžcům a budu tam jen do počtu. Stále jsem četl nové a nové informace a pozvolna se utvrzoval v tom, že to bude asi opravdu akce pro širokou veřejnost a hlavním cílem je sraz lidí, kteří se spolu setkají, zaběhají si a především přispějí na konto Hospice Sv. Jiří v Chebu. Postupně jsem zjistil, že se tam potkám se spoustou přátel, které mám rád a nové, které poznám. Před rokem jsem si nadělil ke svým padesátinám první maraton (Ostrava) a letos si nadělím k narozkám dvacetičtyřhodinovku. Rozhodnutí padlo. Pojedu.

Ráno 15. listopadu vstávačka o půl čtvrté a pak cesta z Vyškova do Olomouce na Pendolino do Frantovek. V Olmiku jsem se sešel s Alešem a postupně do vlaku přistoupili další přátelé v Pardubicích a Praze. Cesta proběhla bez větších potíží, krom malého „rozebrání" vlaku :-) a autobusové náhradní dopravy z Mariánek. Cestu nám zpestřoval a rozesmával nás od ucha k uchu Jitčin plyšový žabák se svou písničkou Marilyn Monroe – I wanna be loved by you... druhé díky.

Na místě už probíhal cvrkot a poslední chystání a dolaďování. Mnoho lidí s úsměvem na tváři, žádný kyselý. My si hodili věci na hotel a šli se zaregistrovat. Za chvíli to vypukne.

Po kratičkém proslovu Miloše Škorpila a dalších jsme se seřadili na startu a ve dvě společně vyběhli vstříc čekaným i nečekaným zážitkům následujících 24 hodin. První zaváděcí kolečko, warming up, šli všichni pěkně pospolu a říkali si, že tuhle trať si přece nemůžeme zapamatovat. Můžeme, mohli jsme. V druhém třetím okruhu už to šlo jak po másle. Ano, v noci jsem jednou seběhl, respektive nezatočil a běžel rovně. Naštěstí jsem byl hned „odvolán" a poslán správným směrem:-)... třetí díky.

Při kroužení dokolečka se s vámi dějí různé věci, probíhají různé myšlenky a každou chvíli míjíte někoho, s kým prohodíte pár slov, zažertujete, nebo si jen vyměníte úsměv. Při odběhnutí na první občerstvení jsem teprve mohl pořádně shlédnout tu přehršli nachystaných dobrot k snědku a pití. Hromady sladkostí, velké tácy chleba se škvarkovou pomazánkou (ty mi udělaly největší radost a při každé zastávce jsem si pár kousíčků vzal) a polévky. K pití čaje, káva, coly, vody, prostě, co si račte přát... no ano, i rum byl:-)

... za toto vše další, čtvrté díky.

Půlmaraton, 18 kol, říkám si, zatím to jde v pohodě, zatím se cítím, pojďme... začíná se stmívat. Na trati je spousta lidí, u stánků při cestě je živo, lidi se občerstvují, fotí, povídají si při odpočinku. Někteří jsou již v cíli, u konce své aktivity. I já se zastavil na pár doušků zázvorového čaje, opravdu vynikajícího a příjemně zahříval. Žádné velké zdržování však, běžíme. Maraton jsem v poklidu zaběhl, když jsem byl na štrece cca šest hodin. Volné tempo a zvolenou taktiku mé tělo bralo, cítil jsem se moc, až překvapivě, dobře. Po sedmi a půl hodině jsem měl „natočeno" šedesát jeden kilometr a odběhl si na pokoj trošku odpočinout, převlíknout se do suchého a taky dobít Garmina, který mě už asi deset minut varoval, že toho má dost a končí :-). Asi za čtyřicet minut jsem byl opět na okruhu, neměl jsem trpělivost, až se baterka dobije úplně. Bylo to nekonečné. Při kroužení jsem předbíhal, nebo byl předbíhán a míjení se neslo ve stále větší pohodě a stále, řekl bych, lepší náladě, jak se lidi už poznávali a viděli asi po sté:-D. S jedním z běžců, jako jedním z mála běžícího v protisměru, jsem si ujasňoval, zda stovka je opravdu 83, či 84 kol. „Počkej, já to zjistím" ... při následujícím křížení mi sdělil, že ona hranice je až na 87 kolech. Šiš, už jsem chtěl jít zdřímnout, neb jsem si slíbil, že pokud doběhnu 100 km, půjdu zaslouženě na pár hodin na kutě. Musel jsem přidat čtyři okruhy, abych dostál svému slibu. Mé páté díky patří Jirkovi, za přesnou informaci o počtu kol. Před ulehnutím ještě pošlu stručné info na FB o své pokořené stovce (to jsem netušil, že vůbec dám) a jdu s úsměvem na rtu spát.

Za čtyři a půl hodiny vstávám, ne, nevstávám, zvedám se jak kosmonaut a říkám si, kruciš (bylo to peprnější), co to je ?... nejdřív na lokty, pak na kolena, sám sobě se směju, ale trpím. Vstanu, oblíknu se, napiju a stylem kosmonaut, Golem a narovnaný prkno jdu pomalu dolů k východu. Po pár krocích se vše dává do normálu, až se divím, že tak v pohodě. Jen vyhřezlá plotýnka v bederní páteři mi říká, že toho bylo asi dost a že bude bolet chca nechca (chtíc, nechtíc ;-)). První kolečko je bolavé, pomalé, na rozehřátí. Vše si „sedá" a já běžím. Potkávám lidi, které jsem celou noc neviděl, ale i ty, kteří to mažou stále dokola. Ranní úsměvy jsou osvěžující, ranní pozdravy jsou posilující. Při každém průběhu časomírou mě povzbuzují Lenka s Arankou (pamatuji-li si správně jméno), děvčata s takovou dávkou optimismu a radosti, s krabičkou čokolády a lahví rumu, že další, šesté veliké díky musí patřit jim... díky moc.

Startovní číslo 98 a průběh osmadevadesátým kolem, čučím. Říkám si, že sto koleček bych dát mohl, běží se mi dobře. Mým cílem, se kterým jsem do Frantovek jel, bylo dát alespoň 80 km a vše navíc budu pokládat za PLUS BONUS. Najednou je tu stovka a já cítím, že mám na víc a času do konce je stále dost. Motám si to své a v hlavě mi začnou skákat jedničky, tlačí se mi všemi otvory, průduchy, má mysl je jak vyšinutá a stále opakuje mantru 1, 1, 1, 1, 1... dobře dobře dobře, poslechnu a 111 okruhů bude můj cíl, tam skončím a basta. Probíhám 110. pípnutím a vbíhám do svého posledního okruhu. Neskutečná euforie a endorfiny se prohání mým tělem. Blaženě se usmívám a se všemi, co se vidím, se loučím, křičím s úsměvem, že už se vidíme naposledy a že pak až v cíli, při zakončení. Cítím, že letím, mám spoustu sil a energie, můžu klidně dál, klidně na 120, možná i víc. Čas na to je. Mé poslední kolo běžím za 7:04. V cílové rovince letím, posílám polibky děvčatům u časomíry. Píp (ne, nejsme v TV) a je tu konec. 111 okruhů s časem 22:43:00, hoďku a čtvrt před koncem 24 hodin. Jdu se vyfotit u cílové vlajky a poprosím i Leňu s Arankou o společnou fotku. A pak si dávám štamprli na oslavu toho stále dokola nabízeného rumu. Zahřál, potěšil, bylo to symbolické.

Osprchovanej, převlečenej do teplého a hlavně suchého přicházím, když končí limit. Dobíhají poslední vytrvalci. Klakson a je konec... Závěrečným proslovům přihlížela spousta z nás, i ti, co právě doběhli. Když pak na fagot zahrál mistr Muzikář českou hymnu a poté vzápětí přidal i slovenskou, měl jsem slzy v očích. Ano, slzel jsem dojetím a štěstím. Byl jsem součástí něčeho, co jsem ještě nikdy nezažil, něčeho, co se těžko popisuje, něčeho, co vám utkví v paměti do konce života. A za to mé největší, sedmé díky.

Dík patří všem organizátorům a pořadatelům. Neskutečný dík patří všem dobrovolnicím a dobrovolníkům, kteří byli po celou dobu svěží a k dispozici. Dík patří také fotografům a fotografkám, kteří pro nás celou akci zdokumentovali a poskytli obrázky, které nám budou tuto Františkolázeňskou 24hodinovku připomínat. Dík patří i mým přátelům Evě a Michalovi, kteří mě odvezli a přivezli na vlak a z vlaku v hodinách, kdy se ještě, nebo už spí. Díky taky běžkyni a spisovatelce Zuzce Součkové za seznámení, věnování do knihy a optimistický úsměv. Díky Miloši Škorpilovi též za věnování do knihy a za zaštítění celé akce.

Chlapci, muži, ženy, děvy,
všichni zde jsou na špici,
dary své i úsměvy
věnujeme Hospici.

DÍKY VŠEM, KTERÉ JSEM MOHL POZNAT, BĚŽET S NIMI A POBÝT SPOLEČNĚ STRÁVENÝCH 24 HODIN VE FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍCH.

Pochopitelně příští rok se těším se všemi na viděnou! :-)

Anry Lukáč foto
  • přečteno: 4842/4754×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Pomáhej během

všechny články Pomáhej během

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas90
Asics126
Brooks18
Inov-852
Icebug5
Hoka One22
Mizuno53
Newton5
NB21
Nike56
Salming352
Salomon40
Scott2
Vibram Fivefingers8
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce46
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • Pět dní do půlmaratonu. Den posledního soudu nebo poslední zkoušky : uplna parada na tychto clankoch je to, ze v nedelu pobezim svoj prvy polmaraton v Bratislave a tak…»
  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků