logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

SÁRA SAUDKOVÁ

SÁRA SAUDKOVÁ

Nevidím nic zajímavého na tom, fotit Naomi Campbell.

Od včerejška si můžete na e-shopu Běžecké školy kopit knihu Pavla Kosorina Sláva vítězům, čest poraženým. V knize najdete rozhovory s lidmi žijícími zdánlivě na dvou pólech, s lidmi, kteří svou pílí a svým životem došli společenského uznání a s lidmi, kteří udělali v životě jeden chybný krok, a pak už se to s nimi vezlo. Kdo z nás ale může říci, že jej nepotká den blbec, kdy udělá chybný krok a z vítěze bude rázem poražený? Pavlova kniha vám může pomoci uvědomit si tu tenkou hranici a možná tak i ochránit před dnem blbec.

Na straně vítězů najdete např. rozhovor se Sárou Saudkovou

Kdy jste fotila naposledy?

Zrovna dnes, jednu roztomilou mladou dámu s bříškem, která si přála uchovat tento okamžik, který jaksi nepočká, a je třeba jej zachytit, dokud trvá… Nefotím nijak pravidelně. Netrpím pocity Jé, dlouho jsem nic nevyfotila, musím to napravit… Věřím, že všechno přichází v pravý čas.

Staráte se o čtyři děti. Očekával bych, že z časových důvodů budete používat nejmodernější digitál, ale vy se zavíráte do černé komory a fotky vyvoláváte klasickým způsobem. Není to poněkud nepraktické?

Je to velmi nepraktické a velmi krásné. Je to jako s dětmi – taky velmi nepraktické, pracné, vysilující, ale není nic krásnějšího… Digitál nepochybně ulehčuje všechno, obejdete se dokonce i bez invence, protože tento aparát dovoluje střílet obrázky jak kalašnikovem a ono se tam nakonec něco najde… Na můj vkus je příliš dokonalý a mě dokonalost děsí a nebaví. Nechci se ochudit o ten zázrak, kdy se až ve fotokomoře dozvíte, co jste udělal dobře, a co nadobro zkazil. V tom je ten půvab – ta nejistota, ta neopakovatelnost, ta ruční práce od začátku až do konce.

Náměty vašich fotografií nejsou nijak exkluzivní. Baví vás hledat nevšednost života v příbězích obyčejných lidí?

To je právě ono, vyprávět příběhy, ve kterých se může najít naprosto kdokoliv. Těší mě svlékat lidi a koukat jim až do duše, číst v nich jako v knize. V každém je tolik tajemství a bolesti a smutku a taky půvabu. Nevidím nic zajímavého na tom, fotit Naomi Campbell či jak se ta dobračka jmenuje, nebo nějaké estrádní hvězdičky. Proč bych to dělala? Nejsilnější emoce se skrývají pod kůží lidí, kterým uvěříte, že dýchají vzduch jako vy.

Vystudovala jste vysokou školu ekonomickou, nicméně – kolikrát jste se v životě přepočítala?

Umíte se výborně ptát. Mým štěstím je, že málokdy své kroky plánuji, předem připravuji, propočítávám. Kdepak – nechávám věcem volný průběh a štěstí se pak přede mnou tolik neschovává. Když se přepočítám, tak se mi nehroutí svět, že mi něco nevyšlo, beru osud i s chlupama. Protože všechno, i ty prohry, jsou k něčemu dobré.

Mnoho let jste žila po boku světoznámého fotografa Jana Saudka. Co jste se od něj naučila?

Vnímat krásu i tam, kde byste ji nečekal.

Co se naučil Jan Saudek od vás?

Vytrvalosti. Myslím, že mu moje tvrdohlavost a odvaha velmi imponovaly. A víra, že všechno jde.

Na jakém charitativním projektu jste se naposledy podílela? Proč se vůbec zajímáte o charitu?

Pro Klokánky 200.000 Kč z výstavy na Staroměstské radnici v Praze. Na aukci dvaceti fotografií po děti po obrně se získalo 1.081.000 Kč během hodiny. Fotografovala jsem znamenité české osobnosti pro diamantovou firmu – výtěžek z fotografií a kalendáře jde na dětskou onkologii ve fakultní nemocnici v Praze-Motole. Ve prospěch Nadace pro transplantaci kostní dřeně jsem fotografovala mladé rodiny, které překonaly leukémii. Pravidelně dávám fotografie do aukce pro Leontinku (děti s poruchami zraku), Děti ulice, Ligu na ochranu zvířat, Hodinu fotografie dětem na Slovensku… Je to takový novodobý odpustek a výraz vděčnosti osudu za to, že mám zdravé děti…

Měl by fotograf respektovat nějaké hranice, nebo se musíme smířit s tím, že žijeme v době facebookové a všechno je dovoleno?

Tu hranici si každý držíme v sobě – takovou nebo makovou. Záleží na vkusu a míře. Fotografie by neměla nikoho obtěžovat svou vlezlostí a hlavně nemá ponižovat a zneužívat. Měla by ctít tajemství.

Jaké je tajemství dobré fotografie podle Sáry Saudkové?

Na dobrou fotografii se vydržíte dlouho dívat – bez ohledu na to, co zobrazuje. Špatná vás k tomu nedonutí, i kdyby vás k ní přivázali. Dobrá fotografie vás láká vstoupit a představovat si víc, než ukazuje. Je plná emocí. Cítíte z ní vůni kůže, krajinu po dešti, slyšíte křik nebo zpěv, vnímáte strach a napětí. Usmíváte se nebo se zasníte, cokoliv. Strhne vás do děje. A především dokáže zachytit něco, na čem vám záleží, co milujete a co spolehlivě pomine, protože umí zastavit čas.

(z knihy PAVEL KOSORIN, Sláva vítězům, čest poraženým aneb Ameriku objevili bezdomovci)

bezeckaskola. cz foto
  • přečteno: 6787/6511×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (10 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Od 142 kilového pořízka ke 112 kilovému maratonci : Romane, kloubouk dolů .... jsi borec ... jsi borec ... jsi bored ... »
  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Bohužel mám v zapadlejších končinách naší republiky taky neblahou zkušenost s nízkou úrovní, resp.…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků