logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Kdybych bývala byla více trénovala

Kdybych bývala byla více trénovala

Začalo to tak, že před Vánoci 2011 jsem se přihlásila na půlmaraton. Běhala jsem občas. Maximálně 3 km. V únoru mi začalo lepit a dřela jsem. Na konci dubna jsem zaběhla. A s časem, kterému nikdo z těch, kteří znali mou přípravu, nevěřil. Historie se opakuje. Před Vánoci 2013 jsem se přihlásila na maraton. Začala jsem mírně trénovat v lednu a první delší trasu, na které jsem bojovala s únavou jako hrom, jsem zaběhla až při půlmaratonu měsíc před MARATONEM. A za měsíc jsem za obrovské skepse okolí opravdu vyběhla společně s kamarádem. Jaké to pro nás bylo?

Sběrný dvůr postřehů, pocitů a jiného harampádí dvou maratonských prvoběžců

(Ivy Pondělíkové a Michala Stránského)

Před startem

I: Poslední tři týdny se můj život smrskl na běh, práci a spánek. Běhala jsem a brečela jsem únavou. A teď jdu na start. A zase brečím. Dojetím nad tou velkou chvílí. A taky pýchou: Já a mezi maratonci?! A taky pokorou: Opravdu sem patřím? Plním si svůj životní sen! A brečím jak želva.
M: Snažím se nemyslet na to, že při posledním dlouhém tréninku jsem nedal ani 7 km v kuse, před 3 týdny jsem ani neměl registraci a před rokem jsem 2 kilometry uběhl jen se třemi přestávkami… a teď jsou všude kolem borci, kteří vypadají, že si to dají jen místo ranního výklusu…

Start Staroměstské náměstí

I: Stát na startu s kamarádem je skvělé. Sdílíme euforii. A přestávám se bát. Mám energii na rozdávání a už chci běžet! Smetanova Vltava...
M: Vybíhat na Staroměstské náměstí, odkliknout start na sporttesteru a znovu si uvědomit tu vzdálenost mezi startem a cílem, za povzbuzování stovek lidí a zvuku Smetanovy Vltavy, to je něco neuvěřitelného a neopakovatelného….

kilometr 1. Nábřeží E. Beneše

I: Běžíme jako o závod. Tempo vražedné. Víme, že máme zpomalit. Nejde nám to. Adrenalin řídí naše kroky.
M: Fascinuje mě pohled nejen na ty, co si nestihli odskočit před startem, ale zejména na stovky podrážek, které se před námi vlní jak obrácená hladina rozbouřené řeky valící se korytem… ten pohled je rytmický i chaotický zároveň a vytváří téměř psychedelický pocit

kilometr 2. Tomášská

I: Tohle jsem si neuměla představit. Karlův most patří nám. A sochy nám drží palce. Slibujeme si, že za mostem zpomalíme.
M: Karlův most… co dodat…

km 4. zase Nábřeží E. Beneše

I: Děti z dětského závodu se s námi zdraví. Berou to vážně. A závodí naplno.
M: Potkáváme v protisměru běh rodin, paráda, jak caparti, pyšní na svůj vztah s rodiči, si plní sny... :-) No a samozřejmě první pozdrav mé úžasné ženy.

km 5. Náb. kap. Jaroše

I: Pořád dobré. Tento úsek znám z půlmaratonu. A tam je to větší nářez.

km 8. Štorchova

M: Euforie opadá… poprvé si plně uvědomuju, že jsme fakt na začátku, naštěstí je tu Parťák a jeho neuvěřitelná pulsující touha, vůle, cíl a sen v jednom… Běhat ve dvou má něco do sebe a nemusíte u toho ani pořád plkat… Člověk na to prostě není sám.

km 10. Rohanské nábřeží

I: Michal jí banány se solí. Fuj. To bych nedala.
M: První banány se solí, no něco tak hnusného jsem dlouho nejedl, ale pokud to sníží riziko křečí, tak jedině dobře.

km 11. Těšnovský tunel

I: Tak to je super – techno párty v tunelu. Ještě bych mohla tančit.

km 13. Celetná

I: Praha je tak krásná. A těsná blízkost lidí, kteří všem běžcům přejí sílu, je dojemná.
M: Po Malé Straně druhé nejkrásnější místo běhu... sice povrch nic moc, člověk kouká více pod nohy, aby neskončil na zemi… ale těsnější uličky a dech Starého Města je něco, na co se jen tak nezapomene…

km 14. 28. října

I: Horáčková, moje nejlepší kamarádka ze základky. Běží maraton už po několikáté. Je dobrá. Přeju jí to.
M: Dobíhá a následně i opouští nás známá Ivy… Jak v 10tisícím stádu může člověk potkat a poznat známého...Ta pravděpodobnost mi přijde ještě menší, než že na kurzu potápění v Grónsku potká člověk svého učitele ze základní školy… to se mi sice nestalo, ale je to neuvěřitelné.

km 16. Rašínovo nábřeží

I: Na chvíli se k nám přidává moje čtrnáctiletá dcera. A atmosféra ji také dostala. Jsem moc ráda, že tu je se mnou. Děkuju.

km 17. Na Slupi

M: Fascinující, jak se člověk pořád drží jedné skupiny, nejdřív je předběhne, pak předběhnou oni jeho, pak zase naopak a tak pořád dokola… Jsem rád, že tu jsme dva… teda teď už nějakou dobu je nás trošku víc (mého druha doprovází jeho úžasný potomek), ale dělat doprovod a nebo si to chce celé vychutnat až do dna společně – je přece jen trošku rozdíl.

km 20. Podolské nábřeží

I: Bude to šichta! Začaly mě bolet nohy. A říkají mi, že to mám z toho, že jsem více než 22 km v tréninku neuběhla. Au!

km 21. Podolské nábřeží – otočka

I: Na otočce čeká kamarád Radek, budeme mít jeho podpůrnou přítomnost k dispozici až do konce. Říká, že jsme na tom lépe, než čekal. Jenomže já už vím, že jsem, kromě nedostatečného tréninku, přepálila začátek.
M: Tak tohle je půlka, nevzdálenější jižní bod… Díky technice střídání běhu a chůze mám pocit, že si dáme maraton klidně dneska ještě jeden… Vážně…

km 22. Podolské nábřeží

M: Tam a zase zpátky, lidé se zdraví s protiběžci, je vidět i pár těch, kteří to asi nedají… a po stranách nás provokativně míjejí lidé na kolech nebo ti, co si šli o víkendu jen tak zaběhat…

km 23. Podolské nábřeží

M: Už jsem se bál, že ženu nepotkám, jsou to úžasné záblesky útěchy. Letmý pohled stačí, pak se otáčím dál vzhůru druhé půlce… naštěstí mě nějaký Ital upozorňuje, že žena mého života mi ještě něco důležitého musí říct a běží za mnou… Vůbec netuším, co to tak důležitého bylo…

km 24. zase Rašínovo nábřeží

I: První půlku jsme zaběhli moc rychle. A mně docházejí síly. Poprvé si sahám na beznaděj. Doběhnu to? Támhleten pán, co běží úplně poslední, to je hrdina. A já tady ztrácím naději. Dojal mě. A jakoby se mi trochu vrátila síla.
M: Asi 200 metrů před námi jsou vodiči na 4:30. Po pravé straně neuvěřitelný vjem posledního nepřekonatelného zápasníka s dnešní trasou, jehož s diskrétní vzdáleností plnou nejhlubšího respektu následují úklidové vozy. Majestátnost tohoto zážitku je neuvěřitelná.

km 25. Lidická

I: Zakopla jsem na dlažbě. Naštěstí jsem pád uřídila. Jen odřeniny dlaní, natlučené rameno a koleno. Pomohlo mi to. Jako bych se probudila z vnitřního fňukání. Zase běžím. A jenom běžím.
M: Rána jako když někdo odhodí nákup, otáčím se. Co, kdo, čím to po nás hází?! A nic nevidím, bohužel v zorné horizontále nevidím ani Druha v boji… Iva zakopla – naštěstí se nic nestalo.

km 28. Strakonická – otočka

I: Au. Ty nohy. To nevydržím. Je to nekonečné. A pozor: jím banány se solí. Fuj.
M: Poslední jižní otočka, trošku pusto v porovnání s centrem Prahy, trošku nuda.

km 29. Strakonická

I: Před mostem přibíhá další podpora, můj manžel. Asi to není povolený doping – ale přítomnost lidí, kteří jsou s vámi, je moc důležitá.
M: Cíl ještě daleko, není na co koukat, lidí kolem je také málo. Ale pohoda ... jediné, co mne výrazně vytrhává z běhu, je hlad.

km 30. Hořejší nábřeží

I: Vzpomněla jsem si na svůj první půlmaraton před třemi lety. Tenkrát jsem běžela pro tátu, který byl v hodně špatném stavu v nemocnici. Byl teď na chvíli se mnou. A máma taky. Silný moment.

km 31. Janáčkovo nábřeží

I: Zdravím se s kamarády na mostě. Opravdu tam na mě čekali. Zase mám na chvíli energii.

km 35. podběh Hlávkova mostu

I: Ten kopec pod most bylo moje poslední zrychlení. Teď to teprve bude boj. Odtud do konce, to je fakt síla.

km 37. Štorchova

I: Nohy!!! Kterej debil to vymyslel?! Prý „uvolni se“. Jak to mám asi udělat, když umírám...

km 38. Voctářova

I: A zase kamarádi z publika. Běžím se třemi mušketýry. Je to hrozně fajn. Ale to už není běh. Plazím se. A říkám Michalovi, ať běží. Nechci ho zdržovat. Radek se mě představou snaží převést na mořskou pláž. Ušlechtilý záměr. Ale nefunguje. Pořád jsem v těch hnusných Holešovicích!

km 40. Rohanské nábřeží

I: Je to sranda, jak každý z mušketýrů povzbuzuje jinak. Můj manžel mě hecuje: Pojď, ještě tohohle předběhni! A tak se vleču před kluka, který s křečí sedí na obrubníku.
M: Má úžasná žena nás chvilku doprovází. Je to neuvěřitelné uvědomění magorů, co si pět hodin huntují tělo na dlažbě Prahy a možná ještě větších, kteří je v tom podporují, povzbuzují, nalévají do žil vyčištěnou směs adrenalinu, tužeb, snů…

km 41. Těšnovský tunel

I: Hodně mě zajímalo, jaké to je, když si člověk sáhne úplně na dno a ještě se sebere a pokračuje. Tak teď jsem na samém dně. Končím! Nedám to. Tuhle větu jsem si zakázala. Je vražedná. Jenomže přišla sama. Nejdu! Nechte mě. A Michal se otočí a skoro křičí. Že takhle ne, že jsme do toho šli spolu a že ho v tom prostě nenechám. Jako by mě profackoval. Úpím, ale zase se začínám pohybovat směrem k cíli. Je to něco mezi nejhorším snem a nirvánou. Tak tohle jsem chtěla poznat! Úžasné!!! Všechno se děje nějak samo. A já jsem zároveň divák.
M: Nezastavuj druhu, pojď, to dáme… Nebyla to Iva jako učitel koučů, kdo říkal, že tohle je přesně to, co vytáčí naše ego… buduje předsudky a kdesi cosi…?! Blleeee… co jiného jí říct, aby nezastavila a nevzdávala to… navíc když jsem fakt přesvědčen, že to dá... ten rozdíl energie, který vyzařuje z člověka po startu a nyní je téměř hmatatelný, téměř ho rozkrájet na kostky a prodávat pro semináře.

km 42. Pařížská potřetí

I: Michal mě táhne za ruku. Nevnímám. Tak moc jsem se těšila na závěrečný průběh Pařížskou. Teď nevím, kde jsem. Nevidím svoji dceru těsně před cílem. Jen se snažím nezakopnout. A Michal mě nenechá. Zakopnout, ale ani zpomalit.
M: Ještě kousek, kousek kousíček… běží nás teď snad 15, 20, netuším, ale všichni jen kvůli tomu, aby si dva magoři splnili sen... neuvěřitelné, co jeden člověk nezištně udělá pro druhého. A umí se s ním pak radovat a dělit o pocity...

Cíl Staroměstské náměstí

I: Modrý cílový koberec. Neuvěřitelné. Štěstí, dojetí, vděk. Hrdost a pokora dohromady. Mám energie na rozdávání. Díky, mušketýři. Díky, Michale. Ale hlavně: díky, Ivo.
M: Euforie… fakt

42 a kousek… ta vzdálenost se zdá neuvěřitelná…

I: Nejlepší jídlo dne: tatarák s pivem. Tedy hned po banánu se solí;).

Chtěla jsem se podělit o „krev, pot a slzy“. A křičím do celého světa: STOJÍ TO ZA TO!!!:)

Iva Pondělíková foto
  • přečteno: 5248/5046×, 5 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (28 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

lenka | 5. 3. 2015 18.56 hod. | 89.177.222.x
Super obdivuji Vás příští rok se také chystám a po tomhle čtení mám ještě větší chut do toho jít,ikdyž mé okolí také remcá:-))ale mě to neva

Michal | 5. 3. 2015 14.32 hod. | 213.192.12.xx
Super!!! Tohle prvomaratonec potřebuje. Je potřeba psát o pocitech a strádání při maratonu, ať to zní jakkoliv. Já osobně to vítám. Alespoň mi to pomáhá se lépe připravit. mentálně i tělesně. Pěkné počtení---díky. A 3.května se potkáme na startu :-)

Gábina | 5. 3. 2015 10.21 hod. | 82.142.88.xx
Ivo, váš fejeton mně rozerval na dva kusy. Ten první by nejraději práskl se vším o zem a rozběhl se na start, i když se poběží až 28.3., a ten druhý se zahrabal zbaběle někam hluboko pod zem, aby na start nemusel... Díky!

Marek | 5. 3. 2015 10.16 hod. | 37.48.45.xx
Krasne napsáno! Gratuluji, taky mam z prvniho maratonu respekt.

Katka | 5. 3. 2015 9.39 hod. | 78.80.15.xxx
Dojemný,krásně napsaný,určitě super zážitek.Prostě parťák je parťák:):)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

všechny články Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků