logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Kdybych měla vzpomínat na svůj vůbec první běh, musela bych zapátrat hodně hluboko ve své paměti a dostala bych se do věku, myslím, 5 let. Tehdy to byl branný závod rodičů s dětmi. Já běžela s maminkou. A vím, že jsem byla plna dojmů, už tehdy mě něco takového dokázalo vnitřně udělat spokojenou a hrdou sama na sebe. Vyhrát nebylo tak důležité, tehdy mě uspokojil jen ten pocit, že běžím, že o něco usiluji.

Od té doby pár let uplynulo, ale nebyly promarněné. Zabrousila jsem do sportovní gymnastiky nebo třeba karate. Byla jsem povahou typický kluk. Ale nakonec jsem se dostala k atletice, když se mě tehdy jedna učitelka TV zeptala, jestli to nechci zkusit.

Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Naše rodinné zázemí nebylo vůbec dobré, bylo plné bolesti, stresu a velkého strachu pro maminku, mě i mé dvě sestry. Nabídka, abych zkusila atletiku, byla jakýmsi impulsem. A já vlastně začala utíkat. Ano, utíkala jsem domů – na atletický ovál. Já se tam cítila bezpečně, tam jsem právě mohla zapomenout na to, co je v mém životě černé. Tehdy ještě černý škvárový ovál s pravidelným zeleným obdélníkem uprostřed – to byl můj domov, můj svět barev. Jeden z mých prvních závodů jsem brala spíše jako trest. Měla jsem se zúčastnit přespolního závodu na 2,5 km. No, to snad nemůžou myslet vážně. JÁ??? A takovou štreku? Hm, tak určitě… Doběhla jsem 6.! Asi omyl, nebo spíše mi k tomu pomohly ostatní závodnice, protože naprostá většina takové závody brala spíše jako „ulejvačku“ ze školy. Jenže já se nedokázala vzdát, chtěla jsem víc, vyždímat ze sebe co nejvíc.

Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Byla jsem ale rozhodně sprinterka, dlouhé běhy byl přece „vopruz“, rozklusání nutné zlo. Ne, ne, nikdy více.

Pořád jsem se ale nějak a někde hledala, měla jsem dojem, že doma také nejsem pochopena a osud tomu chtěl – můj život se v 17 letech přesunul do Prahy. Ze sportu mi zbyla jen jízda na kole, ale školní povinnosti, potřeba vydělat si na školné a následně i na bydlení mě od sportu odstřihlo.

Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Kdo ví, možná pro tohle všechno jsem se upnula k touze mít svou vlastní rodinu. Udělat všechno jinak. Mít dobré manželství, děti, které spolu budou vycházet. Ve 20 ti letech se mi narodila nádherná holčička. Je to právě ona, která mi otevřela oči, která mě naučila být trpělivá, umět naslouchat, umět přemýšlet sama nad sebou. Vidět mé vlastní nedostatky, ale naopak i mé vlastní kvality. Tušila jsem, že je něco jinak. Ano, její diagnóza zněla: dětský autismus. A já budu bojovat, protože jsem máma. Ovšem nezůstalo jen u toho a druhá diagnóza zněla: Turnerův syndrom. A když dokáže ona stále bojovat, tak je nepřípustné, abych já něco vzdala. Mám ale ještě druhou dcerku, která na vše dohlíží a ač je mezi nimi 6 let rozdíl, je pro tu první hnací motor, parťačka a nejlepší kamarádka. Manželství nevydrželo, ale to mě na kolena nesrazí.

Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Naopak já jsem si nerozuměla ani s maminkou, ani se sestrami. Vztah mezi námi se natolik vyhrotil, že jsme vzájemně o sobě nevěděly několik let vůbec nic. A nyní je to 2 roky, kdy zase k sobě nacházíme cestu. Až nyní zjišťuji, kolik toho mám s maminkou společného, jak moc miluji jí a ségry.

Toužím být pro své ségry nejlepší kamarádkou, maminka je můj hnací motor, protože začala běhat a je mou velkou inspirací. Vždyť právě díky ní jsem si uvědomila, že jsem se otočila zády k něčemu, co mi kdysi tak moc pomohlo. Ke sportu. A začala jsem běhat. To, co bylo pro mě dříve nemyslitelné – dlouhé tratě. No vlastně to byl pokus. Ale bylo to tam – dostavila se radost, chuť, touha – přesně tak, jak jsem to cítila dřív na oválu. Teď jen se naučit dělat to správně a dokázat vydržet. A být mamce parťačkou, až spolu a třeba ruku v ruce proběhneme cílem klidně „jen“ půlmaratonu za zvuku té „sladké a něžné“ Vltavy.

Můj cíl ale míří výš, dokázat motivovat především starší dcerku, protože i po zdravotní stránce jí běh může velmi pomoci. A MAMI, JÁ TEN MARATON DÁM! Vždyť přeci tvé dcerky, vnučky a vnouček jsou po tobě, viď JAY SCHIFFELERS?

Jak se zpívá v mé oblíbené písničce: NIKDY TO NEVZDÁM!

Kateřina Miclíková foto
  • přečteno: 4842/4720×, 1 komentář
Utíkala jsem domů – na atletický ovál Utíkala jsem domů – na atletický ovál Utíkala jsem domů – na atletický ovál Utíkala jsem domů – na atletický ovál

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (19 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Míla | 10. 3. 2015 5.45 hod. | 109.80.251.xx
Ty to dáš, Kačenko !!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

všechny články Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků