logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Malý běžecký nekrolog

Malý běžecký nekrolog

Pokud čtete tento článek, zůstávám členkou bezva snové party Woman´s Challenge 2015, kde budu zářným příkladem, jak to nedělat a že Miloš má vždycky pravdu:-). Pokud ne, tak se opravdu jedná o můj malý, soukromý běžecký nekrolog. Když jsem viděla články mých nových, úžasných běžeckých kolegyň z WCH, tak s každým dalším klesalo moje sebevědomí a ptala jsem se, co tady v té společnosti vlastně dělám. Nejsem polykač kilometrů, nehlídám minuty a vteřiny, o maratonu a ½ maratonu jsem zatím četla pouze v teple obýváku, nemohu se pyšnit ani mládím, krásou nebo extra zajímavým životním příběhem. Dalo by se říci průměr, šeď (a to ani v těch 50ti odstínech...:-)).

Ale od začátku. Narodila jsem se 2 roky před příjezdem spřátelených armád a starostlivých soudruhů, kteří dalších 21 let pečovali o moji zahraniční a politickou nevědomost. Zato neznajíce v té době mobilů a počítačů, celé dětství jsme bezstarostně prolítali v ulicích a parcích Žižkova a později v pubertě místo facebooku a skypu se pořádně mezigenderově muchlovali, kde a jak se dalo.

Sport mě více či méně provázel vlastně celý život. V šesti letech usoudila babička (poté co mě obdarovala k hrůze mojí maminky vlastnoručně pletenou pruhovanou sukní), že jako jediná a prvorozená dcera bych měla provozovat nějakou ušlechtilou sportovní činnost, kterou by se mohla chlubit u nedělního kafíčka svým kamarádkám. Následovaly 4 roky v baletní přípravce Národního divadla s prof. Sobotkovou, která mně v té době připadala neskonale stará, ale protože jsem o ní nedávno ještě slyšela, určitě v té době byla o mnoho mladší, než jsem já. Dodnes cítím vůni kalafuny a bolesti v palcích, když nás dřeli v piškotech na špičkách. V 5. třídě se rozhodovalo, kdo přejde ze ZŠ na baletní konzervatoř, a tam zazněla památná šeptem pronesená věta „Měla by trochu zhubnout“, která se mi vypálila do mozku jako cejch a zrodila další celoživotní dietářku (a to čestné pionýrské jsem žádnou nadváhu v 11 letech neměla).

Malý běžecký nekrologTak jsem se na další 2 roky oddala moderní gymnastice, později na základě 3 tanečních filmů mého srdce Pomáda, Flashdance a Hříšný tanec aerobiku a podobným kreacím (ano, přiznávám, jak jste jistě uhodli, jsem ten druh běžce s čouhajícími sluchátky z uší, který podivně zrychluje či zpomaluje do rytmu bubnů). V jedenácti letech jsem vyškemrala na rodičích prvního psa, německého ovčáka a ten samozřejmě patří na cvičák. A dámy uznejte, co je pro počínající puberťačku úžasnější, než se dostat do party ztepilých mladých Svazarmovců se psy, proto stuha a obruč odhozena a hurá na obrany.

Jenže duše dívčina je neposedná a co je ještě přitažlivější než Svazarmovec? Jedině mladý jezdec na koni a přiznejme si, která z nás si od malička nelepila obrázky koní do albíčka, neronila slzy nad Vinnetouem a nesnila o princi na bílém koni. Takže ještě jeden klik a dalších 8 let báječného a nejkrásnějšího životního období v jezdeckém oddíle Liboc, kdy se snoubila vůně sena (to jsem jako alergička vždy ocenila), koňského potu a dospívající hormonální erupce se všemi sladkými a bolestnými nej…

Pak ale přišla medicína a velké vystřízlivění ve formě stohů knih a skript, časem snaha se uživit a tudíž nutnost skloubit denní náročné studium s nočními směnami jako sestřička na dětské hematologii. Takže koníčci, sbohem. A pak se na obzoru objevila životní láska, můj budoucí manžel, a do mého světa v 23 letech vstoupily postupně dosud nepoznané sporty jako lyže, kolo (ano, opravdu čtete dobře, první kolo a lyže jsem dostala z lásky až od něj), squash a volejbal. A jak léta plynula dál, před třicítkou náhle začaly zběsile tikat biologické hodiny a pak už to šlo ráz naráz. Vysněný prvorozený syn, hned nato druhý jako nerozlučný parťák pro každou lumpárnu, a s odstupem pěti let pokus o miminko s růžovou mašlí a culíčky:-), ale vzhledem k tomu, že první vylezly kopačky, tak opět syn benjamínek. Rod Hrabětů rozhodně nevymře po přeslici.

Tři těhotenství, tři mateřské, tři obří výkyvy váhy a snaha o různé diety a sportovní výkony. Tím se konečně dostáváme k běhu, který ne vždy patřil k těm oblíbeným (hlavně ve škole) činnostem. Pokud jsem se v nějakém záchvatu donutila vyběhnout, buď to skončilo po pár dnech otoky kolen, nebo častěji naprostou frustrací z bolestí a tuhnutí nohou, nemožností dýchat s totálním vyčerpáním a následně prohlubujícím se znechucením z běhu. Vždy jsem se potom zařekla, že nikdy více. Ale co jsem zatím ze života pochytila, tak hlavně nikdy neříkej nikdy!

Malý běžecký nekrolog

Na jaře loňského roku zavelela moje kamarádka „Přihlas se na Krákoduha“ (malý triatlon v Kolodějích u Prahy). Protože příprava být musí, asi 3 x jsem během jara vyběhla, po pár metrech vytuhla a byl opět na několik měsíců klid. Ale protože řevnivost a ješitnost panuje i mezi ženami (nikomu to ale neříkejte) a Karolína běhala dál, během podzimu jsem se začala o běh o něco více zajímat. A objevila jsem knihu mého srdce od Zuzky Součkové „Když se dáma rozběhne“. To bylo konečně ono. Prozření. Ten správný náboj, který vám řekne, že ani v tomto věku není pozdě. Že běhání není jenom o počtu kilometrů, časech a medailích. Navíc napsaná s laskavým humorem, za kterým ale vycítíte i tu dřinu a bolest. A protože to chce i trochu teorie a profesionálních rad, od prosince vedle postele na stolku má čestné místo „Škorpilova škola běhu“.

Pravý běžecký porod se datuje na 3.12.14, kdy jsem absolvovala (nebo spíše přežila:-)) svůj první Lívancový běh ve Stromovce na 3,2 km a poté konečně začala pomalu, pomalinku běhat. A ono to najednou šlo. Vždy několik málo desítek metrů a zbytek s věrným druhem indiánem. Postupně jsem během tří měsíců zvládla opakovaně zaběhnout v tréninku i 7 – 8km. Pyšně jsem si říkala, jak jsem dobrá. Současně v nějaké slabé chvíli v prosinci narazila na výzvu WCH, vyplnila dotazník, možná vypotila nějakou vtipnost a poté zapomněla. Až se na konci ledna ozval telefon. To není možné. Vybrali mě. Bože, co jsem to tam vlastně napsala ? A 11.2. jsem se seznámila s partou neuvěřitelných osobností, každá zajímavá, každá se svým příběhem a snem, nechtěla bych být v porotě a hlasovat o vyloučení. Teprve tam mi došlo, jak ráda bych byla u toho. A ono to vyšlo, neuvěřitelné. Zprávu jsem četla asi pětkrát.

Ale přišel Winter Run 8 km na Ladronce před 3 týdny. Už za přítomnosti některých gazelek z WCH a  dvou kamarádek, které mě povzbuzovaly jak o život. Dala jsem celou trať, a když to ke konci nešlo, tak v klidu indián. Naprostá spokojenost a dobrý pocit. Nožky kupodivu relaxovaly brzy, jenom mě od večera nějak pobolívala zevní část pravého kotníku. Hm, asi namožená šlacha. Studené obklady, Traumaplant, bandáže, polohování. Jenže týden stále to stejné, proto nakonec proveden RTG a ejhle, únavová (poučena ortopedem se nyní nově říká nízkoenergetická) zlomenina spodní části pravé kosti lýtkové, kde se upíná sval…:-(. A verdikt šest týdnů neběhat.

Nakonec mě to vzalo víc, než by mě, jako celoživotního neběžce, vůbec kdy napadlo. Přišel plán od Miloše a já nemůžu, prodlužuje se den, svítí sluníčko a já nemůžu. Z auta poprvé smutně koukám na běžce na náplavce v Bráníku a je mi líto, že nemohu vyběhnout.

Ale pak jsem si řekla, pokud mě nadále v projektu WCH nechají, mohu jít zářným příkladem, jak to naopak nedělat. Věk totiž neošálíš. Zprvu jsem byla naštvaná, že mě zradilo tělo. Teď vím, že jsem tělo zradila já. V posledních letech jsem na něj kašlala a pak si myslela, že se za tři měsíce zocelím jako před dvaceti lety. Chyba lávky. Takže znovu a od začátku. Dohojit zranění, pomalu začít zvykat šlachy a klouby, a i když to nebude jako u ostatních v rámci projektu WCH na podzim maraton nebo ½maraton, bude to třeba 5 km, ale v naprostém zdraví a pohodě, a s výhledem dalších naběhaných let. A maraton si třeba dám ke kulatým narozeninám:-).

Protože největší motto, které my doktoři máme – „Když nejde o život, jde o...“

Mudr. Petra Hrabětová foto
  • přečteno: 5589/5306×, 4 komentáře
Malý běžecký nekrolog Malý běžecký nekrolog

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (27 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Terka WCH | 16. 3. 2015 23.38 hod. | 185.14.234.xx
Ahoj Petro, to je tak skvěle napsané. Moc se těším na další tvé příspěvky. A přeju ať se noha co nejrychleji zahojí.

Zuzana | 11. 3. 2015 7.21 hod. | 149.216.89.xxx
Ahoj, Petra, držím ti palce, ja som tiež začala behať ako 48 ročná, na jeseň to budú 2 roky a predtým som vôbec ale vôbec nešportovala, iba sa tak túlala po našich horách a tvárila sa na turistku. A nemyslím si, že začať s behom "okolo 50" je niečo strašné, a že sme staré. Musíme rešpektovať naše telá, náš vek a byť si vedomé, že tým mladým na pretekoch nikdy nebudeme stačiť, ale behať pre vlastné potešenie, prekonávanie vlastných rekordov, ktoré sa ostreiľaným bežcom môžu zdať smiešne, môžeme predsa vždy a aj bez divákov a celého toho cirkusu okolo pretekov. My už vieme svoje :-) , vieme si vážiť aj maličkosti. Tak sa drž.

Blanka | 10. 3. 2015 18.32 hod. | 46.13.20.xx
Držím palce, ať je noha brzo v pořádku a můžete znovu vyběhnout. Já začala v 50, vyhecovaná svým synem. Taky nejdřív běh, chůze a když se mi na dovolené po třech měsících podařilo uběhnout 5 km v kuse, byla jsem štěstím bez sebe. Jenže potom menší úraz na kole, operace oka a šestitýdenní pauza. Začala jsem ale znovu, v nohách už něco bylo a bylo to znát. Teď se chystám zaběhnout si svoji první desítku a sama jsem zvědavá, jestli to dám, ale dám do toho všechno, rozhodla jsem se, že musím vyzkoumat, čeho všeho jsem 51 letech schopná :-)

Erika | 10. 3. 2015 16.20 hod. | 86.49.8.x
Děkuji za krásný příspěvek. Je mi 46 a v loňském roce jsem nastoupila podobnou cestu. Po mnoha letech nic nedělání jsem začala běhat. První běhy byly dost příšerné. Tři kilometry, s mojí váhou blízko 90, mi trvaly 40 minut. Ale nevzdala jsem to. Dnes, po 10ti měsích běhání si dám i 8,5 kilometru. Na takto dlouhou trať jsem ale šplhala opravdu velmi dlouhou. Běhám na pohodu. Je mi tolik, kolik mi je a prvně mě to musí bavit. Nezávodím, ale užívám si. Všem, kteří se rozhodnout, že nepatří do "starého železa" držím palce. Nikdy není pozdě. Jen to jde trochu jinak a trochu déle. Bez běhání už si svůj týden neumím představit. Kromě dobrého pocitu mám i pěkných pár kilo dole, takže to určitě stojí za to. Důležité je začít, nespěchat a nevzdat to.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

všechny články Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků