logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Díky běhu jsem lepší matkou

Díky běhu jsem lepší matkou

V mém životě jsou tři hlavní věci, které mě naplňují: můj syn, manžel a běh. A ačkoli by se to čekalo, není to vždy v tomto pořadí. Ano, většinou je na prvním místě skutečně můj syn, ale když usne, ocitne se tam manžel. A když mám obou svých chlapů dost, je to, světe div se, BĚH. Když nechám oba doma, aby si spolu hráli, bojovali, smáli se, jedli a bůh ví, co ještě spolu chlapi dělají, cítím se jinak. Svobodná, uvolněná, nadšená a užívající si ten pocit z pohybu.

Jsem těhotná! Oba s manželem jsme byli nadšení a moc se na přírůstek těšili. Jak by taky ne, když jsme se snažili devět měsíců a konečně se zadařilo. Moc jsme mimčo chtěli a navíc jsem se něj dívala jako na možnost vypadnout z nenáviděné práce. Mé pocity ze zaměstnání se pohybovaly mezi frustrací a čistou nenávistí a tak se není co divit, že se mi nedařilo otěhotnět. Proto jsem se po domluvě s manželem rozhodla dát výpověď a bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Sotva tři týdny po mém posledním dnu v práci jsem otěhotněla.

V té době už jsem běhala asi tři roky, a ačkoli se nejednalo o pravidelný běh, rozhodně jsem si běhání užívala, protože mě naplňovalo pocitem radosti a já jsem si při něm úžasně psychicky odpočinula. Ale bylo mi jasné, že už to není na žádné extra výsledky ani dlouhé a rychlé běhy. Prostě jsem se držela pravidla: běhej pomalu. Ve čtvrtém měsíci, při běhu krásnou scenérií Krušných hor, jsem za hodinu musela dvakrát na záchod, a když mě ke konci zabolelo v podbřišku, bylo mi jasné, že na následující půlrok s během končím. Byla to muka. Každý den potkávat běžce, kteří nevěděli, že ta pomalu kynoucí žena je vlastně jedna z nich, a neslyšeli mé myšlenky plné závisti a touhy moci také běhat.

Tak jsem začala manželovi pomáhat s přípravou na maraton a při dlouhých bězích ho doprovázela na kole. Běh jsem vyměnila za plavání a aquaerobik, ale nebylo to ono. Tak jsem vypracovala plán. Zatímco Pepa běžel celý maraton, já jsem se rozhodla mu být oporou a doprovodným a fandícím týmem (v jednom člověku docela fuška). Strávila jsem nad trasou maratonu, Idosem, mapou Prahy a rozpisem Pepova tempa dva dny, až jsem získala, co jsem potřebovala – přesný plán, kdy a kde na něj budu čekat. Podařilo se mi ho potkat během maratonu na deseti místech a nakonec se s ním sejít i v cíli! Pro někoho s obřím břichem, pár kily navíc a oteklýma nohama výkon hodný uběhnutí celého maratonu. A to jsem s Pepou ještě na každém místě setkání běžela zhruba sto, dvě stě metrů, aby byla ta moje podpora dokonalá! Lidi fandící kolem trati se na mě dívali jako na blázna, ale já jsem se konečně po dlouhé době cítila zase jako součást běžecké komunity.

Díky běhu jsem lepší matkou

Přesto bylo těhotenství přece jen zvláštní období. Moc mi chyběl sport. Bolest kolen a zad při vstávání z postele či gauče, nemluvě o delším stání, byla hrozná. Už ani na procházky jsem pořádně chodit nemohla. Nenáviděla jsem svoje nateklé špalky (nohy už se tomu říkat nedalo a kotníky byste ani s lupou nenašli). Vstávání pětkrát za noc mě dovádělo k šílenství, nehledě na to, že spát jinak než na boku se nedalo, takže jsem byla přeleželá a několik měsíců jsem se pořádně nevyspala. Ale současně jsem byla vlastně moc šťastná a těšila se na toho rostoucího človíčka, který mě kopal, vytlačoval mé orgány ze svých původních míst a způsoboval všechno to nepohodlí. A moc jsem se těšila, až konečně budeme dvě bytosti a já budu mít zpět aspoň své tělo. O zbytek – své myšlenky, lásky, čas a další starosti a radosti – se budu už navždycky dělit s ním. Každopádně mi celé tohle devítiměsíční období přineslo jeden zásadní poznatek – chci běhat! Pravidelně, častěji a chci se i zlepšovat.

Takže jsem strávila dlouhé hodiny na internetu a vybírala „správný“ běžecký kočárek. Vybraných šest modelů jsem jezdila zkoušet po obchodech, což byla taky docela fuška. Jeden měli v Chomutově, další v Letňanech, další v Berouně, pak někde v Holešovicích. Každopádně v každém obchodě měli maximálně dva z mého výběru, takže jsem další hodiny strávila obíháním všech prodejen, až jsem si – po dvou dlouhých měsících – dovezla domů svůj BabyJogger Summit X3. Pak už jsem se na něj chodila pravidelně dívat a snila o porodu a následném běhání.

V záchvatu mého těhotenského šílenství jsem se přihlásila i na podzimní závody. Říkala jsem si, že je můžu brát jen jako trénink, ne? Počítala jsem. Kubík má termín 23. července, pak šestinedělí a devět týdnů po porodu snad dokážu dát první desítku. Takže jsem se přihlásila na Night run 10 km, Run tour 5 km a Vokolo Príglu. Bláznovství? Však uvidíme, přinejhorším startovné prodám.

Díky běhu jsem lepší matkou

Hodně lidí mi v té době říkalo, že nebudu mít na běhání čas ani náladu. Prý mi malý zorganizuje čas jinak, nebude v noci spát, v kočárku bude řvát a já nebudu mít sílu jít ještě běhat. Říkala jsem si, že možná mají pravdu, ale na druhou stranu jsem věřila, že to nějak půjde. Věřím, že dítě vnímá naše emoce a vrací nám je. Takže když budu šťastná a spokojená já, bude spokojený i malý.

A pak to přišlo – narodil se mi úžasný drobeček. Nechal na sebe čekat týden navíc, takže mi do prvního závodu zbývalo jen osm týdnů. Ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Musím říct, že zvyknout si na ranní vstávání a zezačátku i noční krmení mi dávalo dost zabrat. Když mi pak za tři týdny psala kamarádka z porodnice, že byla na několikahodinové procházce a dala s malým asi deset kilometrů, dost mě to zaskočilo. Jsem odjakživa dost soutěživý typ, takže jsem hned nažhavila svalíky (v té době o svalech nemohla být ani řeč) a dala se do práce. Bylo z toho dvanáct kilometrů v tak nádherném počasí, že jsem dokonce i chvilkama popoběhla. Musím říct, že čtyři týdny po porodu je ještě brzo. Bolely mě klouby a tahala jizva, a i při poklusu jsem měla tepovky skoro 170. Ale byl to aspoň začátek…

Postupně jsem přidávala kilometry a běhala pomalinku, jednou týdně, po šestinedělí už dvakrát. Zvládla jsem i všechny naplánované závody a přihlásila se na maraton i půlmaraton v Praze. Měla jsem startovné zaplacené už o rok dřív, jenom jsem kvůli těhotenství nemohla běžet. Vytvořila jsem si tréninkový plán a začala běhat pravidelně. Začala se mi zlepšovat fyzička a i běh mě přestal bolet. A Kubík? To je úžasné dítě. V kočárku spinká nebo se dívá, co se kolem děje. Když jsem v říjnu cvičila doma Insanity, tak se na mě vždycky smál a dodával mi sílu do každého dalšího cviku, každého opakování. Nevím, po kom to dítě je, ale nejvíc vysmátý byl vždycky, když jsem padla na koberec a nemohla se ani nadechnout. Do dneška je nadšený z toho, když cvičím a to je jeden z důvodů, který mě nutí běhat a makat na sobě.

Celý listopad a prosinec jsem taky kontrolovala stránky Run Czech, abych se mohla přihlásit do PIM Women’s Challenge. Až jsem to nakonec vzdala a řekla si, že asi pro letošek nic takového nebude, když v předchozích ročnících byly přihlášky někdy během listopadu nebo prosince. A pak jsem se na začátku ledna náhodou podívala do mailu a tam to stálo – Women´s Challenge 2015 – registrace otevřeny. Jupí! Moc jsem si přála patřit do této elitní skupiny. Pořád jsem si říkala, že mě asi nevyberou, že se hlásí hromada jiných žen, ale manžel mě uklidňoval a říkal: „Teď máš největší šanci. Jsi maminka s půlročním dítětem, která se chystá na maraton. Koho jiného už by měli vzít.“ A jeho slova se vyplnila. Byla jsem šíleně nadšená a jsem doteď. Ačkoli máme první setkání finalistek před sebou, už jsme se sešli na závodech a pořád se podporujeme na facebooku.

Díky běhu jsem lepší matkou

Je senzační být součástí takové skvělé skupiny stejně běžecky „postižených“ žen. Je báječné být matkou. A ještě lepší být běhající matkou. Je úžasné mít dítě, které je nadšené vašim rudým obličejem, nedostatkem dechu a zničeným tělem. Je báječné nechat synka na hodinu s tátou a jít si zaběhat. A ještě lepší je si jít zazávodit, když na mě v cíli čeká mé dítě. A úplně nejlepší je, že právě tohle krátké odloučení mi dodá tolik síly a pozitivní energie na to, abych byla Kubíkovi tou nejšťastnější matkou na světě. A to dělá šťastným i mého syna.

P.S. Na Kbelské desítce jsem se tak moc těšila na svého syna v cíli, že jsem zvládla zaběhnout osobáček. Což není špatné, sedm měsíců po porodu:-).

Květa Kuklová foto
  • přečteno: 4344/4220×
Díky běhu jsem lepší matkou Díky běhu jsem lepší matkou Díky běhu jsem lepší matkou

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (21 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

všechny články Johnson & Johnson Women´s Challenge 2015

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků