Sport a pohyb mě provází již od útlého dětství
Už jako dítě mě rodiče vedli k aktivnímu způsobu života. Dodnes mám v šuplíku diplom za výstup na horu Smrk ve svých 2 letech. Samozřejmě mě taťka občas poponesl na zádech. V první třídě k nám do třídy přišli dělat nábor do gymnastického oddílu, moc jsem tam chtěla, ale vybrána jsem nebyla.
A tak začala moje sportovní kariéra v Poděbradském oddíle rychlostní kanoistiky, kde již trénovala moje sestra Lenka pod vedením mého taťky. Kanoistika není sport pro „slečinky“, ale krásný svým pobytem v přírodě. Před každým tréninkem jsme se šli rozběhat 2 km, ale jinak je to sport, kde si svou zadnici pěkně vozíte. Tomuto sportu jsem se plně věnovala více jak 11 let, ale jak už to tak bývá, i u mě přišlo zranění a s kanoistikou jsem musela přestat. Bylo to již v době, kdy jsem studovala na Sportovním gymnáziu v Pardubicích. Poté jsem si ještě pohrávala s kvadriatlonem (plavání, jízda na kajaku, kolo a běh), ale po maturitě jsem se již chtěla plně věnovat studiu na vysoké škole.
Až na druhý pokus jsem se dostala na vysokou školu na Vojenský obor na FTVS v Praze. Tam jsem měla možnost vyzkoušet spoustu dalších sportů, ale jen občasné běhání mě provázelo celým studiem. Po ukončení jsem nastoupila jako tělovýchovný náčelník na útvar do Pardubic. Již v té době jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych chtěla někdy zkusit zaběhnout ½maraton a maraton. Už to nebylo o těch mistrovských titulech a účastech na mezinárodních závodech jako v kanoistice, ale jelikož jsem musela přestat kvůli zranění, tak jsem pořád prahla po dosažení toho mého sportovního „vrcholu“. Od té doby jsem se pravidelně hlásila na 1/2maraton v Praze. Vždy jsem si říkala, že se na to řádně připravím, ale nikdy se tak nestalo, i přesto se můj čas stále zlepšoval.
Na podzim roku 2012 jsem se rozhodla, že se začnu svědomitě připravovat a mimo jiné jsem chtěla zkusit přijímací řízení k 601. skupině speciálních sil. Jeden z mnoha vstupních testů je uběhnout 3000 m za 12 minut. A tak začala tvrdá příprava a dokonce i v době nemoci. 1.11.2012 jsem se účastnila vojenských závodů v běhu. Všechno vypadalo skvěle, cítila jsem se na osobák na 4 km, ale nestalo se tak. Závod jsem sice dokončila, ale poslední kilometr si nepamatuji.
Po několika vyšetřeních byla diagnóza celkem tvrdá. Zánět srdečního svalu, a já si šla pěkně po svých a s batohem na zádech lehnout na kardio JIP. Po přijetí na oddělení a napojení
na všechny možné přístroje mi paní doktorka oznámila, že mě následující den propustí domů. Bohužel z jednoho dne byl týden a pan primář mi oznámil, že se sportem musím úplně
a navždy skončit, a v armádě už taky nebudu moci pracovat. To byl pro mě konec světa, ale
i přesto jsem do posledního puntíku dodržovala léčebný režim. Nakonec vše dobře dopadlo. Mé tělo se umoudřilo a dovolilo mi se zase za 5 měsíců postavit na start pražského 1/2maratonu. Od té doby se už nehoním při běhu za vteřinami, ale spíše za prožitkem přítomnosti.
V současné době se v kanoistice uplatňuji již 7. rokem jako mezinárodní rozhodčí, v zaměstnání se snažím ke sportu přivést co možná nejvíce lidí.
A současný cíl? Zvládnout uběhnout maraton a ještě odejít po svých. Věnovat se i dalším sportům a rozběhat co nejvíce lidí kolem sebe.
Vítězství není všechno, ale vůle k vítězství ano. Zig Ziglar
Vložit komentář
