Proč člověk běhá?
Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by samozřejmě stačil jen jeden – protože mu pohyb dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí :). Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte?
Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl. Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál. Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.
Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem, na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku.Pamatuji se, že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední. Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou drškovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě si nechal vytřít zrak.
Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám. Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli. Běhal jsem ráno, běhal jsem večer. Když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba o půl. A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase. Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat. Jediné co jsem znal byly tréninkové dávky, které běhal Emil Zátopek, a tak jsem zkoušel běhat jednu zimu do kopců a v hlubokém sněhu i v kanadách. Téhle vášni jsem však nějak nepropadl a po zimě šly kanady na hřebík.
Proběhal jsem se až k vojně, kde mi to chtěli zatrhnout, protože jsem chodil běhat přes plot, navíc v západním vojenském okruhu (okolo Tachova), jednou mě chytli a jeden nadporučík na mě řval před nastoupeným plukem: „Škorpil, máte po kariéře!“ Nadporučík se uchlastal a já si běhal a běhám dál. No jo, ale pořád nevím: proč já vlastně běhám?
Když to vezmu od začátku, tak nejdřív mě určitě nadchlo, že jsem vyhrál, tudíž jsem začal běhat, protože jsem chtěl být vítěz. Nato jsem však dostal pěkně na kokos, od soupeřů a od otce. Tam jsem si určitě řekl: „Tak to teda ne, takhle to nenechám, já jim ukážu, že něco dokážu!“ a bylo vymalováno. Co se pamatuji, tak se tyto dva stimuly u mě pravidelně střídaly. Když jsem vyhrál, vyrostl jsem do nebe a to byl průšvih, brzo jsem pak zase spadnul z hrušky :), dostal se na pevnou zem a mohl se zase pořádně odrazit k výšinám. Protože ale výšky až tak moc nemusím, občas se mi z nich zatočí hlava, tak jsem zase po jejich dosažení letěl dolů.
Že já bych běhal jen proto, abych se někam vyškrábal a pak se zase kutálel dolů, to by bylo ale pěkně úchylný, nemyslíte? V tom bude asi něco jiného, ale co? K jakým závěrům dojdete vy, když si uděláte takovouto výpravu do své minulosti, abyste zjistili, co bylo vaším impulsem k tomu, abyste začali běhat? Bylo to:
- jsem tlustej – tlustá
- protože když běhám, tak se pak můžu pořádně najíst a nehlídat každý joul/kalorii
- protože už se nevejdu do plavek, do šatů, do tramvaje …
- jsem hrozný nemehlo, měl/a bych s tím něco dělat, tak začnu běhat
- abych udělal přijímačky na pajďák nebo FTVS
- aby mě přijali do armády, k policii, k hasičům
- abych vytřel Máně zrak
- abych vytřela zrak Lojzovi
- abych si mohl někdy dát železného muže (teď mě napadlo, že tady jsou ženy [ODRÁŽKA]diskriminované, ještě jsem totiž neviděl, i když to ženy samozřejmě dávají také, nikde nezahlídl závod o železnou ženu)
- poradil mi to doktor
- abyste utekli hrobníkovi z lopaty
- protože běhá Máňa
- protože běhá Lojza
- protože si chci něco dokázat
- protože si potřebuji alespoň občas vyčistit hlavu
- protože jsem rád/a sama
- protože mě prostě baví běhat
- nepřemýšlím o tom a zkrátka běhám …, stejně jako ptáci nepřemýšlí, proč létají, koně, psi, lvi, gepardi … proč běhají, ryby, delfíni, žraloci … proč plavou …
No je pravdou, že o tomhle jsem původně dneska psát vůbec nechtěl, napadlo mě to až poté, co jsem si uvědomil, co taky říká ten citát, který uvádí Běžeckou školu: „Mohu vás přivést k vodě, pít už musíte sami.“
V tu chvíli jsem si, nevím proč, vzpomněl na Poklad na stříbrném jezeře, na scénu, kdy banditi objeví ten krásný zlatý poklad a je jim to k ničemu, protože jsou tam s ním v tu ránu pohřbeni. Přitom indiáni se z něj těšili celé generace, těšili a užívali jej rozumně. A tak mě napadlo, že stejné je to se vším, co v životě děláme, když to děláme rozumně, ve správné míře, můžeme to užívat jako poklad. Ve chvíli, kdy to chceme „zneužívat“, stává se to pro nás jedem a záhubou. Je to takový Zen, jin-jang, bůh – nenávist – láska v každodenním životě. A stejné je to i s tím během, mohu vás k němu přivést, mohu vám o něm psát ódy, ale je na každém, co si z toho odnese a jak to užije ke svému dobru …. Jestli si to nechá pro sebe, nebo jestli se o svou zkušenost podělí s dalšími. Protože ta naše zkušenost nám byla dána jako poklad, ne proto, abychom si ho schovali někde doma pod polštář, nebo do trezoru v bance, ale abychom se o něj podělili, protože jinak se pro nás stane vězením, tvrdou skálou, jedem …
Pokud je však člověku nadělen běh, nemá šanci si ho někde syslit pro sebe, musí ven, prostě musí běhat, ostatní vidí tu radost, tu volnost a řeknou si: „Proč on/ona ano a já ne?“ a vyběhnou taky …, takže já jsem asi začal běhat, abych se ze života radoval, abych se smál a svou radostí a smíchem kazil druhé :))))))))))
Na druhou stranu jsem četl tento týden rozhovor na idnes, a v něm tázaná na otázku: „Jak to všechno stihnete?“ odpovídá „Když nemůžete něco stihnout, tak zrychlete!“ Otázkou je, jestli vás to pak všechno, až vás to doběhne, NESEMELE!
Vložit komentář
