logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Cesta, která mě dovedla až na start

Cesta, která mě dovedla až na start

Třesou se mi kolena, srdce mám až v krku a slzy na krajíčku. Je pravé poledne a aniž by to už kdo očekával, rozzářilo se na obloze slunce. V tu chvíli Praha ještě zkrásněla. Po náměstí Jana Palacha se rozletěly tóny Smetanovy Vltavy. Na tuto chvíli jsi tak dlouho čekala, přesně toto sis tisíckrát přehrávala před spaním. Teď jsi tu a všechno je to realita. Na rekapitulaci je teoreticky času víc než dost, něco málo přes 21 km přede mnou.

Minulý rok jsem psala o tom, jak mě mé tělo potrestalo za moji tvrdohlavost, urputnost a netrpělivost. Jak jsem se připravovala na svůj první půlmaraton v Olomouci a pár dní před ním mi vypověděla službu kyčel. Půl roku na to jsem se už nerozběhla. Psala jsem o tom, jak beran (rozuměj já) viděl rudě, avšak pomyslnou zeď svojí tvrdou hlavou neprorazil. Rehabilitace, plavání, cvičení, chůze s holemi, kolo a hlavně víra, že to zase půjde. Trvalo to dlouho a cesta nebyla lehká. Nicméně mě dovedla až na start mé vysněné půlky.

Před Vánoci jsem začala pozvolna trénovat. Po tom všem jsem se už dokázala na nohu nezlobit, ale poděkovala jsem jí za každý zvládnutý trénink. I když jsem hrdý Brňák, chtěla jsem běžet poprvé v Praze. Tři měsíce uběhly jak voda a březnový termín byl tu. Celý týden jsem byla naměkko. I to berani umí. Kolegové a přátelé mi udělali nezapomenutelné narozeniny těsně před odjezdem do Prahy. A co teprve rodina. Maminka mi říká: „Moc ti přeji, ať se ti to povede, ale slib mi, když nebudeš moct, tak odejdi, ať se ti něco nestane!“ … maminka moje zlatá.

V pátek setkání s přáteli v Praze. Vyzvednutí čísla v Průmyslovém paláci na výstavišti. Večerní posezení, legrace, pivo, večeře a nervozita. Spím u Hanky. Je u ní vždycky moc příjemně. Ráno se budím ve čtyři hodiny a už jen hledím do zdi. Co mám posnídat? Mám natrénováno? Mám vůbec na to? Není to ode mě troufalost? Těším se, ale pochybuji o sobě. Dnes je ten den! To už je dneska!

Takže stojím v koridoru s dalšími více než dvanácti tisíci spoluběžci. Vzduch je provoněný tóny Smetanovy Vltavy. Budova Rudolfina umocňuje velkolepost té chvíle. Zdravím se s Milošem. Nese svoji vodičskou plachetnici a já se poprvé dnes cítím trochu klidněji. Zdravíme se se známými a vydáváme se na cestu. Pod bránou s modrým kobercem už bulím. Tak je to pravda! Já jsem tu a běžím! Všude kolem trati diváci povzbuzují. Děti natahují ruce a jsou šťastné, když si s nimi běžec plácne.

To moje bulení mi začíná ubírat sílu. Už toho nechej. Miloš běží chvíli vedle mě a zajímá se, jak se mi běží, jestli mě nic nebolí. Moc mě to potěšilo a dodalo další odvahu. On vlastně neví, že jediné, kde mě momentálně bolí, je u srdce. Štěstím.

Občas prohodím slovo s někým ze skupiny. Na osmém kilometru se ke mně přidává zkušená Víťa. Jsem za její přítomnost moc ráda. Na desátém kilometru se zdravím se svým mladším synem Petrem. Podáváme si ruce. Ta chvíle byla dopingem na dalších x kilometrů. Starší syn tu být nemohl, o to víc na něj myslím.

Na občerstvovačce Miloš velí „Máme čas, pijeme…“. Přecházím do chůze a trochu si loknu vody. Na jídlo nemám ani pomyšlení. U každého kilometrovníku se skupinou tleskáme a chválíme se, že jsme zase o kousek dál. Běží se mi podezřele dobře. Dýchám v pohodě, nohy netuhnou, myslím i na držení těla. Cítím, že bych zvládla běžet rychleji. Netuším ale, co má moje tělo v plánu a co vydrží. Věřím Milošovi a držím se ho jako klíště.

Užívám si každý krok, každý okamžik. Všechny ty scenerie vltavského nábřeží. Národní divadlo, Hradčany, Vltavu, mosty… Cítím pokoru a vděčnost za to, že tu mohu být, že něco tak silného mohu prožívat.

Na 15. km piju sladký ionťák. Musím doplnit energii. Na jídlo stále nemám chuť. Kdosi upadl. Ale zvedá se. To je dobře. Na 18. km poprvé cítím větší únavu a tuhnou mi nohy. Usilovně myslím na všechny, kdo mi drží palce. Snažím se zapojit hlavu. Mysli na každý krok, užívej si každý okamžik, vždyť jsi to tak chtěla, toto je ten tvůj sen. A už ho zbývá jenom kousek! Tak si ho užívej!

V cíli

Přibližně na devatenáctém kilometru jsem ucítila novou energii. Zrychlila jsem. Vzdaluji se skupině a užívám si závěrečné chvíle. Běžím přes poslední most. Hustý špalír diváků hlasitě povzbuzuje. V duchu jim děkuji. Nádherná kulisa. Přivírám oči, snažím se ještě zrychlit. A je tu modrý koberec. Zatínám pěsti a brečím. To nejde popsat, co se v člověku odehrává, to se musí prožít. Kdosi mě plácá po rameni a gratuluje, berou mi čip, věší na krk medaili. Balí mě do alobalu. Konečně mám svůj, Radu!:-). Pití, banán, vyzvednout věci v úschovně, sraz s Peťou u Vltavy, fotíme se, jdu se převléct.

Potom dlouho sedíme na lavičce u Vltavy, hledíme na Hrad jak na pohlednici, kvetou tu první stromy a slunko svítí, aby to všechno snad ještě více hřálo u srdce. Chodí mi jedna SMSka za druhou. Přátelé, kteří na mě mysleli. Jsem upřímně dojatá. Volám mamince, aby se nebála. Jsem šťastná, že tu se mnou je Peťa. Na Florenci zaslouženě povečeříme v příjemné restauraci.

Po cestě autobusem domů do Brna kolena protestují. Těším se, že usnu. Nejde to. Poslouchám hudbu a přehrávám si každý kilometr půlmaratonské trasy, všechna ta setkání, loučení, přátele, pocity, atmosféru, … Znovu si procházím cestu, která byla plná překážek, které mě ale posouvaly dál až na samotný start. Teď jsem za tu cestu ráda a právě ona byla možná tím cílem. A potvrdila se mi opět slova mého oblíbeného citátu o tom, že „Nejvzácnější v životě nejsou věci, ale chvíle“. Protože i kdyby člověk přišel o všechno, krásné vzpomínky mu nikdo nevezme.

Lada Bízová foto
  • přečteno: 4789/4481×, 4 komentáře
Cesta, která mě dovedla až na start

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (21 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Lada Bízová | 15. 4. 2015 20.25 hod. | 109.80.54.xxx
Holky díky moc, ale stejně jsou okamžiky a nejen ty běhací, které slovy prostě vyjádřit nejdou.... v článku není prostě úplně všechno, co by mělo být :) Leni držím pěsti, neboj, bude to super .... užij si to!

Lenka | 15. 4. 2015 10.54 hod. | 84.21.109.xx
Bulím taky, mě čeká můj sen za 10 dnů, stále víc bulím, nad podobnými příspěvky a stále víc se bojím,

Jay | 15. 4. 2015 9.59 hod. | 84.25.10.xxx
Laduš, my dvě...krásný příběh..měla jsem to pobodné...můj závod snů..

Jana Veselá | 15. 4. 2015 8.15 hod. | 193.32.56.xx
Ladu, krááásný!!!! Bulíííííím;-) jo a je suuuper, že už máš vlastní alobaaaal:-))))

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

adidas Women´s Challenge 2014

všechny články adidas Women´s Challenge 2014

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků