logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Souhrnná zpráva o mém běhání

Souhrnná zpráva o mém běhání

V září 2013 jsem s vyplazeným jazykem uběhl 5 km. To bylo krátce poté, kdy ve mně dozrálo odhodlání koupit si běžecké boty a reagovat tak na rostoucí nespokojenost s mou fyzičkou. V obchodě, do kterého jsem tehdy nahlédl, se mne hned ujal zkušený prodavač. Kouknul na mne, nechal mne proběhnout s vyhrnutými nohavicemi, aby viděl práci mých kotníků a kategoricky prohlásil, že potřebuji ortopedickou obuv a že pokud si chci koupit běžecké boty, nemám na výběr jiné, než tyhle – a ukázal na jednoznačně nejdražší boty v nabídce.

Přesně tohle jsem potřeboval, jasně nastavenou situaci, ze které se již nemohu vykroutit! Navíc, čím dražší boty, tím větší tlak takhle utracené peníze zúročit. Z obchodu jsem odcházel s dobrým pocitem: ušetřil jsem, když jsem si koupil loňský, a tudíž o tisícovku levnější model doporučených bot, a navíc jsem potkal chlapa od fochu, který evidentně rozumí své práci (až mnohem později jsem zjistil, že místo jím diagnostikované pronace mám supinaci). Hned po příchodu domů jsem vyrazil na výše zmíněnou první konfrontaci s mými limity.

Do konce roku jsem toho moc nenaběhal, jen asi 30 – 35 km. Brzy se ochladilo, a na běh v trenkách a tričku to už nebylo. Vševědoucí Ježíšek ale poznal, co potřebuji, a tak jsem koncem roku mohl zase vyrazit amortizovat provedené nákupy. Někdy v tu dobu ve mně také dozrálo předsevzetí, že mým běžeckým cílem by nemělo být pouze naběhat tisíc kilometrů (ona amortizace bot), ale že bych také mohl pomýšlet na uběhnutí maratonské vzdálenosti. Rychle jsem zjistil, že tento měšťácký sen středních vrstev o uběhnutém maratonu sice sdílí kde kdo, jenom ne žádný z mých přátel, které jsem se pro něj snažil nadchnout (patrně na ně ještě nedolehla krize středního věku). Navíc, zalíbila se mi myšlenka, že bych vzdálenost čtyřiceti dvou kilometrů uběhl v roce, kdy dosáhnu stejného počtu let. Takto se zrodil "Projekt 42 – 42".

Po pár výbězích, kdy jsem překonal magickou hranici deseti kilometrů, přišla ťafka. Z ničeho nic mne začala šíleně bolet kolena. Dva měsíce jsem kulhal a přitom zjišťoval, že existuje něco jako protahování se před během a po jeho skončení. V květnu 2014 jsem uběhl první půlmaraton, ale pak přišla vlna veder a s ní i běžecká pauza. Běhám přeci pro radost, a ne abych se u toho potil jak dveře od chlíva, no ne? Naštěstí i tentokrát přišel po létě podzim s chladnějším počasím. Mohl jsem se zase pustit do nabíhání kilometrů. Posledního prosince jsem tak měl za rok 2014 na tachometru 760 km. Nic moc, vím, ale potěšující byl nárůst měsíčně naběhaných kilometrů. Zatímco v říjnu jen něco přes 30 km, v listopadu už 141 km a v prosinci dokonce 175 km! Paráda, konečně jsem se rozběhl! V letošním roce jsem loňský počet kilometrů dohnal v dubnu, kdy jsem překročil 300 km za měsíc. Jestli jsem to s Projektem 42 – 42 myslel vážně, tak mi nic jiného ani nezbývalo. Naběhané objemy jsou základ úspěchu. (V jednu chvíli se mi tak podařilo v tréninku uběhnout 35 km a běžel bych i dál, sil jsem měl docela dost. Blížil se však čas, kdy jsem si měl převzít od ženy děti, a tak jsem si řekl, že běhám pro radost a ne kvůli nějakému numerickému fetiši, kvůli kterému bych chtěl narušit domácí pohodu.)

Den mých 43. narozenin se blížil a bylo nutné se rozhodnout, kde, s kým a za jakých okolností svůj projekt uskutečním. Nabízely se hned dva závody, které by se zdály být ideální, Pražský maraton, který se běžel 3. května, a Perun, který se běžel o den dříve. PIM mne neláká, na běhání mne baví zejména to, že se mohu kochat výhledy a v Praze, kterou mám docela okoukanou, bych beztak viděl nejspíš jen propocená trika tisíců podobných magorů, jako jsem teď já. Perun byla mnohem lepší alternativa, ale brutální převýšení 3000 metrů by mne odsoudilo k turistickému pochodu. Naštěstí se před lety do naší rodiny přiženil jeden slušný hoch, který nyní svolil, že mne na mé cestě doprovodí. S Mikulášem jsme vybrali trasu na Kralickém Sněžníku, kde to bylo sice dost do kopce, ale také hodně po hřebenech a kde jsme navíc mohli předpokládat, že bude o prvním květnovém víkendu v lese volno (když jsou všichni na PIMu nebo na Perunu, ne?). O průběhu celé akce se nebudu moc rozepisovat, snad jen tolik, že místo 42 km jsme nakonec dali jen 37 km, na hřebenech bylo ještě dost sněhu a když se tak náš běh změnil v puťák, vzali jsme to domů zkratkou. Avšak i když se celá akce vlastně nepovedla (cíle jsme nedosáhli), bylo to krásné.

Přišel další týden, v sobotu minuly mé další narozeniny a Projekt 42 – 42 jsem nesplnil. Možná řeknete, že jde o zbabělost nebo o lenost, nebo o neochotu se poprat s okolnostmi a vydupat si čas na to, abych si během těch pár dní, co byly mezi návratem z Kralického Sněžníku a mými narozeninami, dopřál, nač jsem rok a půl trénoval. Osobně mi to však začalo být jedno. Věděl jsem, že jsem schopen těch 42 km uběhnout, a to mi stačilo. Možná sice ne v horách, ale podél Berounky, ale i to se počítá.

Tak tomu bylo do konce víkendu. V neděli, když jsem uložil roční dceru po obědě do postýlky a předal ji tak ženě, jsem si však uvědomil, že mám najednou celé odpoledne pro sebe. Obul jsem si tedy své zelené disco boty, od dcerky jsem si půjčil Rybylku, do běžecké vesty si dal fíky, které mi zbyly z výletu s Mikulášem, a banán, který jsem vzal dětem, a přelepil si bradavky. Prvních deset kilometrů z Řevnic na hřeben Brd bylo do kopce, navíc přes Halouny, okolo hospody u Zrzavého Paviána, to je takový bermudský trojúhelník, z kterého může být obtížné se vymotat, ale šlapalo mi to výborně. Cestou jsem myslel na všechny ty sportsmany, kteří nějak přispěli k tomu, jak rozumím běhání: na Mikuláše, se kterým se mi minulý týden tak dobře běželo, na přítele Miloše, který mne před lety začal vábit na Běh na Milešovku a ukázal mi tak, že za mou tehdejší desetikilometrovou hranicí jsou ještě jiné vzdálenosti, na Kamberáka, za jeho dávnou zmínku o pomalém běhu a za motivační fotografie z Brdské stezky nebo z Pražské 100, které dává na Facebook, na Miloše Forrest Škorpila a jeho poučky, že člověk by měl běhat tak, aby si mohl při běhu povídat, na Mirka Bienieckého, který mne neustále láká na jím organizované nejkrásnější ultra v Polsku, na Jurije Tarana, který neutekl ani z maratonu, a na mnohé další, jejichž výčet mi to odpoledne trval několik kilometrů.

V okamžiku, kdy jsem si v duchu říkal, že mi výčet těchto spřízněných osob začíná připomínat způsob, jakým o svátku všech svatých vzpomínám na mé blízké, kteří zde již nejsou, vidím, že na silnici, kterou mám zanedlouho přeběhnout, postávají policejní auta, hasiči, sanitka. Světla blikají, ale všude ticho a žádný ruch. Na silnici leží motorka, sprejem vyznačená brzdná dráha, periferním viděním zahlédnu tělo přikryté hliníkovou fólií. Vnořím se zase do lesa, pokřižuji, odříkám Otčenáš a krátkou modlitbu a ke vzpomínkám na společenství živých, na něž jsem myslel ještě před okamžikem, začínám přiřazovat i ty zemřelé. Tento meditační běh končí někde na 25. km.

Dalších 10 km je najednou neskutečná dřina. Nevím, co se děje, žádný nadstandardní výkon jsem ještě nepodal, ale prostě to nejde. V Jílovišti vpadnu do hospody a objednávám dvě koly, jednu teplou, druhou studenou. Scéna jak z filmu Aki Kaurismakiho: za barem sedí znuděná servírka a kouká na zničenýho chlapa, který roztřeseně smrká do propocenýho zmačkaného toaleťáku a fouká brčkem do sklenic, až cintá kolu po stole. (Na bubliny platí jen větší bubliny.) Zvedám se a běžím dál trpět. Na otočce na kraji Zbraslavi toho mám po krk. Asi by pomohlo, kdybych mohl přidřepnout někde v roští, ale bojím se, že se neudržím na nohou a překulím se na záda. Asi by pomohlo, kdybych ze sebe dostal ty nevyfoukané bubliny, ale nemám už moc vody na opláchnutí. Bezradně stojím a přemítám, zda běžet dál nebo co vlastně, když mi zvoní telefon. Žena je s dětmi v nějakém shopping centru a chce vědět, jestli si může koupit letní šaty, které si tam už půl hodiny zkouší. „Jasně, miláčku, kup si co chceš. Ano, určitě je to dobrý nápad, vždyť je potřebuješ“. Má empatie dosahuje vrcholu. Je to nádhera, když si můžeme plnit své malé tužby.

Když dorazím na Cukrák, začíná tělo už zase relativně fungovat. Sešup dolů k Berounce a pak podél vody domů. Když končím na 43. km (je mi přece již o rok víc!), mám už zase pocit, že mohu běžet až za obzor. Nejdřív ale musím dohnat všechny ty resty, které se mi od září 2013 nashromáždily.

Howgh!

PS: Večer jdu venčit psy. Nohy nebolí, žaludek už zklidněn a tak zkusím popoběhnout. Jde to a dokonce mám z běhu radost! Alespoň do chvíle, kdy si uvědomím, že nemám na nohou běžecké boty. A také, že jsem se odpoledne možná zbytečně šetřil.

Jakub Grygar foto
  • přečteno: 4869/4475×, 4 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (34 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

jakub | 13. 5. 2015 17.00 hod. | 213.151.87.x
Ono se ti řekne, Alexi, dát na pocit, ale co má být měřítkem toho pocitu, když není s čím srovnávat?
Ten prodavač byl jinak fakt dobrý, vysvětloval mi, jak se zavazují boty, včetně úlohy posledních dírek, mluvil o potřebě nechat noze ve špičce nějakou volnost a o mnoha jiných věcech. Nejvíc mne ale přesvědčil jazyk, s jakým o všem hovořil, obrat "práce kotníků", který zmiňuji v textu, jsem pochytil právě od něj. Je to podobné, jako když někdo řekne "perlinka"nebo "derivace" (12H) – vím, že to slovo znám a možná bych i o tom po vynaložení určité námahy dokázal něco hodně obecného povědět, ale jsou to slova a slovní obraty, které leží naprosto mimo můj jazykový rejstřík (a tedy i jazykový obraz světa).Takže, i když ten prodavač provedl chybnou diagnózu, pořád jej vnímám jako experta a na obchodní řetězec, kde jsem tehdy boty kupoval, jsem nijak nezanevřel.
12Honzo, ad pivo – jednoznačně, ale většinou jej všude vytáčí kysličníkem uhličitým, takže problém s bublinkami by se nevyřešil :)

vrána Sára | 13. 5. 2015 14.31 hod. | 90.180.98.x
Krá.
Doufám, že jste nebyli u Evžena. To bych ho za Vás uklovala !!!
Sára

12honzade | 13. 5. 2015 13.28 hod. | 195.113.13.xx
:) hezky... tyhle ruzny trasy kolem Berounky (Dobrise..Vraneho..) jsme v posledni dobe bezeli s kamaradami relativne casto. Hospoda na ceste je vzdy takova mala Valhalla.:).. Priste zkus pivo!:)
Drzim palce, at to beha.. 12:)

Alex | 13. 5. 2015 11.55 hod. | 62.227.207.xx
Tak to je styl běhu přesně podle mýho gusta. Kdy chceš kam chceš kolik chceš jak dlouho chceš sám a nebo s kým chceš. Velký pozdrav do Řevnic, třeba se někdy v údolí Berounky potkáváme.
A s prodavačem v superběžecké prodejně jsem měl podobnou zkušenost, ale boty naštěstí nekoupil. Vybral jsem si podle sebe a svých pocitů a peněženky. Motivace k běhu o nic menší.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

V jaké značce běžeckých bot vběhnete do běžecké sezóny 2017

Běžecká sezóna sice nikdy nekončí a tak vlastně ani nikdy nezačíná, prostě běháme furt. Přesto začátek března se bere jako její pravý začátek. Zajímalo by nás, jaká značka je vaše současná srdcovka a tak jí dáte přednost před ostatními značkami na trhu.

adidas90
Asics126
Brooks18
Inov-853
Icebug5
Hoka One22
Mizuno53
Newton5
NB21
Nike57
Salming352
Salomon40
Scott2
Vibram Fivefingers8
Vivobarefoot5
Zoot5
Jiné, zde neuvedené značce47
Běhám bos, bot netřeba14
ON6

kde se diskutuje

  • Pět dní do půlmaratonu. Den posledního soudu nebo poslední zkoušky : uplna parada na tychto clankoch je to, ze v nedelu pobezim svoj prvy polmaraton v Bratislave a tak…»
  • ZASAŽEN ŠÍPEM BĚH : Milosi,velmy hesky clanek.Tak si te pamatuji.... »
  • Nováček, ne však nezkušený : O jakou akci jde prosím? :) Dle povědomé tváře na fotce a data hádám, že pilsentrail – radec…»
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : Ahoj, na bolest kloubů je nejlepší koňská mast... doporučuji :-) používám ji často :-) »
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : tablety vapniku nebrat, sumivky uz vubec, ze dobre chutnaji ha ha,umele sladidla,zvyraznovace…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků