logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Dal jsem bostonský maraton. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit

Dal jsem bostonský maraton. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit

Tak jako katalogy motocyklů ovlivnily život už spoustě mladíků a kuchařky věhlasných chefů nasměrovaly mnoho začínajících gurmánů, stejně tak i tehdejší jediná lepší běžecká příručka od autorského tria Tvrzník-Škorpil-Soumar posunula moje pobíhání na jinou úroveň.

Nový svět, nové obzory, nové cíle. Kapitoly čtené tolikrát stále dokola, až se vryly pod kůži. Taky fotky skutečných lidí, které dodnes občas potkávám na závodech. Ze všeho nejvíc ale kurzívou psané běžecké příběhy a zážitky. Zrovna třeba ten od Miloše Škorpila o jeho cestě do Bostonu na jubilejní 110. ročník.

Od joggingu po maratonOd joggingu po maraton

Od té doby jsem pak každé jaro projížděl tréninkový plán na čas 2:50-3:30 a pokaždé končil u toho pomalejšího konce. Každý rok jsem se utěšoval, že jednou se to povede a já to někde dám pod 3:15, abych se vůbec kvalifikoval do boje o medaili s jednorožcem.

Nakonec se to zlomilo, hned nadvakrát, i když jen jednou tím dobrým směrem. Nejdřív dva pomatenci zcela nepochopitelně mnoha lidem zničili život, doslova i přeneseně. Všechna ta nenávist se ale obrátila proti nim a další ročník jasně ukázal, že stoletou historii nelze jen tak zašlapat do země. O zlu se v Bostonu nemluví, nemá proto místo ani v oficiálním shrnutí ročníku 2013. Novým symbolem se stal vzdorný hashtag #BostonStrong.

Druhým zlomem byl můj loňský přechod do starší veteránské kategorie. Už tedy ne kvalifikační limit 3:15, ale až 3:25. Loňský PIM jsem zvládl za 3:20, ale stejně to stačilo jen s odřenýma ušima – první týden se registrace v Bostonu otevírá běžcům s výkony min. 10 minut pod limit, druhý týden těm s min. 5 minutami.. Až ten třetí týden, pokud ještě zbývají místa, se dostane i na oficiální limity. Na mě se tentokrát naštěstí dostalo.

Vloni se toho u mě hrozně moc změnilo. Dlouhodobé sny a vzdálené kraje byly najednou na dosah ruky, nic nebylo nemožné. Jedni lidé z mého života odešli, jiní se v něm (znovu)objevili. Náročný čas, hodně emocí, smutku i radosti, běhání mi v tom hodně pomáhalo orientovat se a zvládat to. Najednou to šlo, najednou jsme byli na místech důvěrně známých, ať už jednou zažitých a/nebo do detailu na dálku nastudovaných.

Všechny ty čtyři dny s Pavlna P. v Bostonu byly jednou velkou emocí. Celé město maratonem žije, všude jsou vidět pestré bundy účastníků, po chvilce už poznáš, která je ze kterého ročníku. Lidi si ohromně pomáhají, drží spolu, místní se na maratonce usmívají a obdivují je a opečovávají si je. Během vlastního závodu stojí fanoušci po obou stranách, po celé délce, místy i v několika řadách. Skvělá nálada, soustavné povzbuzování, neuvěřitelná zvuková kulisa. Nic z toho jsem zatím nikde jinde nezažil.

Nikde jinde jsem proto během celého závodu neměl slzy v očích, ještě nikdy jsem si v cíli nezabulil. Bylo úplně jedno, že zrovna v ten den se ochladilo na 8°C a pršelo a fučelo, tedy real feel 2°C. Bylo úplně jedno, že jsem se časem 3:31 ani vzdáleně nepřiblížil svému osobáku nebo kvalifikačnímu limitu. Bylo mi jedno, že jsem za cílem zimou ani neudržel mobil v ruce. Dobrovolníci se sami nabídli a vyfotili mě. Za všechnu tu podporu jsem hrozně vděčný, Pav zvlášť!

Dal jsem bostonský maraton, (čas 3:31 není až tak důležitý). Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Zase mi je do breku:-).

There is only one Boston!

PS: Na osobák jsem tentokrát nedosáhl. O to větší radost jsem měl na dálku ze skvělého času babického Michala Burdy (2:56:52-:).

Příběh, který Tomáše zavedl až na start bostonského maratonu

Kniha Od joggingu po maraton, o níž se Tomáš v úvodu zmiňuje, je již vyprodaná a tak si příběh, který zmiňuje, a jenž stál na začátku jeho rozhodnutí si bostonský maraton zažít na vlastní kůži, můžete přečíst pouze, když si jí půjčíte v knihovně, nebo pak také níže:

Boston – „běžecké blues“

Blues má své kořeny ve státě Mississippi. Světový maraton ve státě Massachusetts a to v podobě Bostonského maratonu, který letos oslavil své 110. výročí. Blues je život. Běh a maraton zvlášť je vyjádřením aktivního přístupu k životu a mně se tyhle dvě skutečnosti při jízdě na start najednou propojily v jednu.

Autobus mě odváží za dalším běžeckým zážitkem. Jedeme z Bostonu do Hopkintonu, kde je start závodu, už skoro hodinu a v mé mysli se začíná honit: „Tohle že mám běžet zpátky? Můj bože, do čeho to zase lezu?“ Hlas nade mnou odpoví: „ Na mě to neházej, sám sis to už před 30 roky vysnil, sám si s tím poraď! Ostatně stejně si vždycky děláš všechno po svém a nebereš ohledy na to, co ti říkám.“ Tentokrát mu musím dát za pravdu. Na tenhle okamžik jsem se těšil dlouho, snad od chvíle, kdy jsem v roce 1979 uběhl ve Stromovce svůj vůbec první maraton.

Konečně jsme na místě. Stejně jako v New Yorku se na prostranství hemží tisíce lidí ze všech koutů světa. Kupodivu asi nejvíce je tu Korejců. Protože do startu zbývá ještě více jak tři hodiny, je tu pro závodníky přichystáno občerstvení. Můžete si dát kafe, čaj, vodu, Power Bar, pečivo. Když si potřebujete odskočit, máte na výběr z několika desítek mobilních záchodků. Atmosféru pomáhají udržovat zpěváci různých žánrů. Nad námi lítají aeroplány táhnoucí za sebou množství různých reklam. New Balance počínaje a nějakou dobrou scotch whisky konče. Počasí je příznivé, sluníčko se střídá s mráčky, větřík lehce pofukuje. Prostě taková příjemná velikonoční idylka.

Je půl dvanácté a je pomalu čas se svléknout, věci nacpat do igelitky a tu odnést do autobusu číslo 15. To je totiž autobus, který je připraven pro závodníky s čísly 8000 – 8500. Přemýšlím ještě, zda si mám nechat lehký rolák, nebo zda mám běžet jen v tílku. Nakonec volím první variantu. Odevzdám věci a jdu na start. Blížím se k místu startu a vidím, že se k blízkosti startovní čáry nedostanu na rozdíl od Prahy nebo New Yorku. Tady mají ohraničené koridory po tisícovkách. U vstupu do každého z nich stojí ostražití pořadatelé a nikoho s nesprávným číslem dovnitř nepustí. Takže sbohem čase pod 3 hodiny. No nic, aspoň si to užiju.

Těsně před polednem na nás něco křičí z amplionu, nad hlavou přeletí dvě stíhačky a ozve se startovní výstřel. Mačkám stopky a stojím a stojím a stojím. Když to trvá tři minuty, tak si říkám: „To byl asi nějakej cvičnej,“ a stopky zase vypínám a mažu. Vtom se konečně hneme. Stopky tedy pouštím až na startovní čáře, a pomalu a líně se rozcházím. Více než 8000 loudalů přede mnou mi stejně neumožňuje běžet. Konečně se rozbíháme. Potřeboval bych si ještě odskočit, ale všude je spousta diváků, takže tady to asi nepůjde. Náhle se před námi objevuje stromořadí a vidím, že nejsem sám, kterého nutí stejný problém – kde vysypat písek.

Uf! Konečně jsem ready a můžu se pustit do překonání té vysněné tratě linoucí se mezi městečky Hopkinton – Ashland – Natick – Wellesley a pak čtvrtěmi Bostonu Newton a Brooklyn do samého srdce Bostonu.

Silnice po níž běžíme je normální jednoproudá okreska. Sice ne jako u nás samá díra, ale prostě úzká. Běžím s davem a pomalu a jistě se proplétám dopředu. Maně si vzpomenu na ty, kteří se po Pražském ½ maratonu rozčilovali, že museli někoho předbíhat. Tady by si teda toho rozčilováníčka užili. Předbíhám jednoho po druhém, když si to v cíli spočítám, vychází mi, že jsem musel na každém kilometru předběhnout 145 běžců, abych se propracoval na své konečné 1705. místo.

Běží se mi skvěle, nenechávám se ovlivňovat freneticky křičícím davem diváků, kteří lemují celou trať. Je jedno, běžíte-li v lese nebo ve městě. V lese je to o to horší, že silnice vede většinou takovým úvozem, kterým se ten povzbuzující jekot žene i za vámi, a tak je dost obtížné si běžet to svoje tempíčko a nenechat se vybláznit. Jsme v Americe a tak je tu označena každá míle, na které si můžete zjistit i průběžný čas. Každých 5 km je pak snímací koberec, který zaznamenává naše mezičasy. Je to skvělé, protože jak Amíci, tak i Evropani si mohou kontrolovat své průběžné časy na distancích, na něž jsou zvyklí.

Na půlce jsem za 1:30:43. V podstatě jako v listopadu v New Yorku. Tam jsem ale věděl, že je to finíto. Taky cítím, že mám spoustu síly a mažu dál. Po dvou kilometrech dobíhám Sama Straku, který už mi v Praze mejloval, že když se nepotkáme někde v ulicích Bostonu, tak se snad uvidíme, až ho budu předbíhat. Poznávám ho podle typického běžeckého kroku. Ostatně, běžecký krok, respektive, váš celkový profil, totiž jak při běhu držíte trup, hlavu, mácháte rukama, je prý stejně nezaměnitelné, jako vaše otisky prstů. Pravdou je, že když s někým běhám delší dobu, tak už na dálku právě podle jeho profilu poznám, že je to on. Sama dobíhám. Křiknu na něj, podáme si ruce a popřejeme si šťastnou cestu. Těsně za metou 25 km dostávám pěknej hlaďák. Naštěstí vím, že na 27. km budou dávat na občerstvení Power gel a tak to nijak neřeším. Vezmu si gel, doběhnu s ním na další osvěžovačku. Přecházím do chůze, gel pomalu polykám a pořádně zapíjím vodou. Znovu se rozbíhám. Na 30. km zjišťuji, že jsem ztratil na čas na 3 hodiny dvě minuty. Mám před sebou obávaný Heartbreak hill. Vybíhám kopeček, který profilově odpovídá zhruba Táboráku na Běchovicích. Čekal jsem to mnohem horší a tak mě mrzí, že jsem se na něm tak šetřil a ztratil další dvě minutky. Je mi ale jasné, že to asi je pro většinu běžců pěkný záhul, obzvláště, když se nechají hnát tím povzbuzujícím davem a ženou se do Bostonu hlava nehlava.

Do cíle zbývá 7 km. Na rovné 3 hodiny ztrácím nějakých 4,5 minuty. To už nedoženu a tak v poklidu dobíhám do cíle. Náhle vidím na běžícím čase, že čísílka prchají k 3 hodinám 11 minutám. Trošku přidám, aby to bylo alespoň pod 3:11:00. Pomyslnou cílovou pásku protínám za 3:10:59. Reálný čas je 3:06:22. Americký osobák.

Zamávám fantastickým divákům, vezmu si vodu, zabalím se do alobalu a jdu odevzdat čip a vyfasovat medaili. Když ji vidím, tak mi je hned jasné, že doma bude viset na čestném místě. Ne kvůli tomu, že je z Bostonu, ale protože je opravdu nádherná. Boston byl pro mě dlouho jen krásným snem. Snem, který člověk potřebuje, aby šel dál. Tenhle sen se splnil, ale nebojte, mám v zásobě řadu dalších, spíše přibývají: Chicago, Londýn, Berlín, Comrades, Evropa...

Pokud jednou obujete běžecké toulavé boty, tak vždycky, když na chvíli zavřete oči, se vám v duši rozezní blues. Obrázky, které vám budou za víčky běžet, budou chvíli jasné, chvíli zastřené a stejně jako když posloucháme blues, bude se vám chtít chvíli plakat a chvíli se smát. Jak říkám: „Život je běh a běh je život. A ten nahoře, tak ten, ten to stejně vždycky nechá na nás.“

Miloš

Tomáš Slovák foto
  • přečteno: 5018/4527×, 1 komentář
Dal jsem bostonský maraton. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit Dal jsem bostonský maraton. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Rosťa Bažanowski | 28. 5. 2015 21.50 hod. | 89.176.144.xxx
Ty ještě běháš Tome? Už jsme se skoro 10 let neviděli. Ať se ti daří :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků