logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Co všechno se dá zažít, když běháte po všech čertech

Co všechno se dá zažít, když běháte po všech čertech

Běh je úžasný sport. Díky němu se můžete připravit na nejrůznější výpravy, ať už se rozhodnete navštívit Jižní Ameriku, Indii, Antarktidu, Austrálii, či jen Horní Dolní, s dobrou fyzičkou je to vždycky o mnoho lepší a do té fyzičky vám pomůže se běh dostat. Mě provází běh celý život a zažil jsem s ním mnohé, třeba když:

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. Juraj Puci řídí poprvé auto
  2. Hejtmanův kufr
  3. Člověk má dát na intuici a nemá se nechat ukecat

Juraj Puci řídí poprvé auto

Třeba když jsem vezl Juraje Puciho (ti starší vědí, že Juraj prochodil naši republiku křížem krážem) do Brna na výstavu REGIONTOUR, kde měl dostat od agentury Dobrý den ocenění za výkon, při němž přešel celou Českou republiku. Na tom by nebylo nic běžeckého. Ale akce skončila, já měl tehdy staré firemní Tico, jeho baterka odpovídala stáří auta, venku -10. Dojdeme k autu, startér udělal jen gr, gr a bylo vymalováno.

Co teď? Juraj vážil i s botami 50 kilo, bylo mu 70 let, přeci ho nenechám tlačit auto? Posadím tedy Juraje za volant, zařadím 1, řeknu mu: „Vymáčkni spojku a až na tebe zakřičím, tak ji prostě pusť“. To, že ji má zase sešlápnout, až motor naskočí, jsem mu už neřekl. Začnu tlačit. Juraj pustí spojku, motor zavrčí, já se rozkuckám, jak dostanu plnou dávku z výfuku a koukám, jak Juraj jede vesele dál. A jede pořád. Proti němu auto. Rozeběhl jsem se, co to šlo, Juraje doběhl a křičím: „Juraji, vyřaď!“. Juraj začal mačkat vše, co mu přišlo pod ruku, včetně stěračů. Dostal jsem dávku z ostřikovačů přímo do očí, auto naproti se nebezpečně blížilo. Naštěstí jsem nechal u auta otevřené okno. Hmátnul jsem po šaltpáce a vyřadil. Juraje a Tico vlastní silou zastavil, vytřel si oči, utřel pot, sedl za volant – a až teprve v tu chvíli mi Juraj sdělil, že to bylo poprvé v životě, co řídil auto!

Hejtmanův kufr

Další historka se váže k mému druhému oběhu České republiky. První den nás čekalo „pouhých" 66 km. „To bude brnkačka" říkám si. To jsem ještě netušil, že si hned na začátku přidáme hejtmanův kufr. První kilometry s námi totiž běžel tehdejší hejtman Jihomoravského kraje, říkal, že to tu dobře zná. Doběhli jsme k jakési pískovně, on prohlásil, že dál už s námi nemůže, že musí za nějakým starostou, dal se cestou zpátky ke Znojmu a my okolo pískovny a přes kukuřičné pole hledali, jak se dostat na správnou cestu. Naštěstí nás to stálo jen nějaké 2 km navíc, ale jako začátek super. „Skvělý," prohlásil Martin Hunčovský, který běžel okolo ČR se mnou, „teď už je to jasný, tady už nemůžeme zakufrovat“, a hned po dalším kilometru to bereme rovnou po kolejích:-). Po 3 hodinách běhu jsme v Hrušovanech, máme za sebou 30 km. „Tady už nemůže zabloudit ani Škorpil," popichuje Martin, který vsázel na to, že na mě bude získávat díky tomu, že umí číst mapu. Škorpil až do Lednice, kde byl cíl, nezabloudil, ale Martin si to namířil rovnou k sousedům do Rakouska. Chudák traktorista, kterého se ptal kudy do Lednice, nevěřil svým uším.

Člověk má dát na intuici a nemá se nechat ukecat

A ještě jedna ze stejného oběhu ČR. Běželi jsme sedmou etapu, doběhli do Teplic nad Metují, tento den probíhalo vše, jak mělo, žádné kilometry navíc, cyklisti jeli s námi a tak jsme měli celkem i možnost s ostatními pokecat. V Teplicích jsme si dali oběd. Vláďa Svoboda, který si celý tenhle závod vymyslel, najednou povídá: „Až vyběhnete, tak poběžíte asi 10 km po trase tak, jak jsem ji nakreslil do itineráře, a pak znám perfektní zkratku." Protože jsem mu už nevěřil ani nos mezi očima, kouknu na něj a povídám: „Vláďo, já teda po žádný tvojí zkratce neběžím!" On na to: „Ale ne, tohle je opravdu skvělá zkratka, ušetříte tak 10 km“, musím dodat, že Vláďa byl bývalý orientační běžec. Těch 10 ušetřených kilometrů mě zviklalo. Říkám: „Dobrá, ale budu si tě hlídat“. Dojíme a vyběhneme. Běžíme těch 10 km, já asi 400 m před Martinem, a najednou mě Vláďa navede na nějakou stezku mezi baráky, která vede dál do polí a křičí za mnou: „Běž pořád rovně, já počkám na Martina a za chvíli tě dojedu!"

Běžím, běžím, uběhnu už aspoň kilometr, jsem na křižovatce polních cest, z té mapy, kterou mám v ruce, vím prdlajs – kam mám pokračovat? Vláďa nám sice ofotil skvělé turistické mapy, ale vždy jen tu část, která vedla po trase, maximálně tak 2 km bokem, a my zrovna běželi asi 10 km bokem od původní trasy. Chvíli čekám a nic. Tak se rozhodnu pro jeden směr a vyrazím. Běžím, běžím, cestou mě málem nabral jeden starý kozel na rohy a co nevidím, asi po hodině dobíhám do – no kam byste řekli? No jasně, do Teplic nad Metují.

Vydám se po původní trase a podle mapy. Na kontrolní stanoviště doběhnu dehydrovaný, mám chuť se na všechno vykašlat. Když zjistím, co se stalo a že Martin je asi hodinu přede mnou, nemám chuť vůbec běžet a tak jen jdu. A víte, proč mě ten Vláďa nedojel? Usnul. Když mě poslal do polí, posadil se u plotu, že počká na Martina a jak si sedl, tak usnul a Martin ho přeběhl. Netrvalo to sice dlouho, asi 5 minut, ale než ho dojel, vrátili se zpátky a vyrazili za mnou, uběhlo 20 minut a to já už si to štrádoval oklikou zpátky do Teplic.

A poslední historka z tohoto skvělého běžeckého putování po hranicích České republiky. Máme před sebou poslední den. Večer před tím proběhla bouřlivá debata. Vláďa mi tvrdil, že je lepší a hlavně kratší, běžet okolo Dyje, já mu říkal, že už mu nenaletím a poběžím tudy, kudy to znám a kde je to i pouhým pohledem kratší.

Nakonec jsme se dohodli, že cyklisti pojedou po „jeho" trase a my poběžíme po té mé. Doběhli jsme do Jemnice, vepředu běžel Petr Syblík, který se k nám přidal den předtím, vedl nás po silnici, která obíhala Jemnici ve velkém oblouku. Říkám si: „Přeci to nebudeme celé obíhat, to musí jít i někudy blíž" a nasazuji poslední zkratku. Mé oko zachytí cestu směřující přímo k jemnickému kostelu. Vybídnu Martina a jdeme na to. Cesta nás zavedla na dvůr soukromého pozemku. „Přeci se nebudeme šplhat zpátky," prolétne mi hlavou. V té chvíli vychází z domu paní domácí a tak se ptám, zda můžeme proběhnout. „Když už jste tady," zní odpověď, a tak si ušetříme 2 km. Konečně ten instinkt správných cest začíná fungovat.

Bohužel už ho moc nevyužiji. Běžíme dál, nabíháme na silnici číslo 408, která nás zavede až do Znojma. V poklidném tempu překonáváme všechna zvlnění a po patnácté hodině stojíme u cedule: „Znojmo 5." Ozývá se ČT a rádio Blaník. Svoboda je bez signálu někde v údolí 20 km od Znojma. Domlouváme se, kudy přiběhneme do města a začínáme sbíhat. U cedule Znojmo už stojí pár fotografů a přijíždí vůz ČT. Bereme do rukou české vlajky a tak začíná náš triumfální běh Znojmem. Míra za námi troubí, jako bychom vyhráli fotbalové MS. Občas se přidá i nějaké to předjíždějící auto. U radnice, kromě dalších fotografů, novinářů a pár zainteresovaných lidiček, nikdo. Tohle nám vůbec nevadí. Radujeme se jak malí, poskytujeme rozhovory a je nám, jako bychom ještě nevyběhli, ale naopak stáli teprve na startu. Novináři se samozřejmě ptají i na Vláďu, jako pořadatele celé akce. S Martinem se jen usmíváme a říkáme si: „Ani na závěr nezklamal," jel po své trase, která byla opět delší, než co si napsal na papír, a prostě nestačil dojet. Jediné, co nás mrzí, že tu nejsou s námi cyklisti, kteří si těch 17 dní také docela hrábli, a tenhle závěr by si zasloužili i oni.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Bohužel mám v zapadlejších končinách naší republiky taky neblahou zkušenost s nízkou úrovní, resp.…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Miloši,jste borec!Krásný článek a neskutečný výkon!Ať se daří i nadále. »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků