logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Moje cesta k prvnímu závodu, k prvnímu půlmaratonu

Moje cesta k prvnímu závodu, k prvnímu půlmaratonu

Ještě dva roky nazpět jsem byl jedním z těch lidí, kolem kterého proběhnou běžci a hned si říká: ,,Co ty lidi na tom baví, stojí jim to za tu dřinu?" Dnes je vše jinak, cítím se jako závislý a když alespoň dvakrát týdně nevyběhnu, pociťuji neklid, že zahálím.

Sportovat jsem začal neplánovaně, v jednatřiceti letech. Když jsem učil jezdit na kole svého syna, pobíhal jsem s ním a jistil ho před případným pádem, uběhl jsem tehdy sotva tři sta metrů a musel se zastavit, abych se mohl nadechnout. To mě naštvalo! V kombinaci s nudou v podobě přemíry volného času jsem si řekl, že bych to běhání mohl taky zkusit. Zhruba před dvěma lety jsem tedy vytáhl vycházkové tenisky a vyrazil na své první kilometry. Ze začátku se ani o běhu mluvit nedalo. Pár krátkých výletů – výběhů a nastala zima, při které jsem si ven netroufl, běhat jsem znovu začal až v březnu. Chvíli jsem raději počkal, zda mě to neopustí a po začínajících bolestech kolenou jsem si loni v dubnu zakoupil běžecké boty s dostatečným tlumením. Nezapomenu na ten večer, hned jsem je musel vyzkoušet. Od tohoto dne se začalo datovat mé běhání a začalo mi být jasné, že hned tak běhat nepřestanu.

První běhy v nových botách jsou vždy nezapomenutelné, je to jako objevovat něco nového. Nastalo postupné zpevňování šlach a úvazů, přidávání kilometrů a hubnutí. Během krátké doby jsem ztratil velkou část svého objemu. Znamenalo to pro mě koupi veškerého oblečení, ale hlavně přibírání svalové hmoty, přibírání kilometrů. Když se konal loňský olomoucký půlmaraton, účastnilo se jej spousta známých, a celkově se mi jevil jako zdařilá akce. Další týden jsem si musel vyzkoušet zaběhnout oněch 21 kilometrů, abych si dokázal, že na to přece taky mám. V té době jsem běhával maximálně 10 kilometrů. Zdolání té vzdálenosti rovnalo se účast v letošním ročníku. Letošní zimu jsem se už ven nebál, ba naopak jsem si opravdu užíval běhání po sněhu.

Začátek roku 2015 se tak nesl v duchu zdokonalování, čerpání informací a nabíhání kilometrů. Po úvaze jsem zvolil jinou stravu a nový – ,,zdravější“ životní styl. Je mi jasné, že pokud se chci i nadále zlepšovat, vše se vším souvisí a sport jde ruku v ruce se zdravým životním stylem. Chci svému tělu vynahradit tu dobu, kdy jsem na něj kašlal a měl jiné priority. Kvalitní pravidelná strava, vyhýbání se alkoholu, kvalitní spánek, tyto věci se staly důležitými – i když při mé práci barmana nejsou vždy jednoduché.

Poslední měsíce věnované tréninku byly namířené na posilování, dal jsem si mix kratších rychlých výběhů, běh trailů, každý týden trať v přibližné délce půlmaratonu. Jako amatér zatím neběhám podle tréninkových plánů a tepovky, zvolil jsem si svůj plán, který zafungoval. Věřím však, že trénink podle odborných rad by vedl k rychlejším a lepším výsledkům.

Pár dnů před závodem se mi stávaly věci jako bych neměl běžet: procházka v nových botách znamenala puchýře, první běžecké pády odnesl jeden kotník, po středečním výběhu bolest kolen. Vše ale přešlo a já si v pátek mohl vyzvednout své startovní číslo. Už nebylo cesty zpět.

V sobotu – v den mé malé běžecké maturity a shrnutí nabytých zkušeností, se po nekvalitním spánku objevila už naplno nervozita, která zapříčinila i zažívací potíže. Procházka městem na rozhýbání svalů a ohlédnout situaci, pořádné protáhnutí, důraz na pitný režim a půl hodiny před startem cesta do centra dění. Ve startovních koridorech jsem se pozdravil s přáteli, ti odešli do svých skupin a já zůstal v poslední skupině. Před půl rokem, kdy se vyplňoval odhadovaný čas, jsem si ještě tolik nevěřil. Po pár minutách už začalo odpočítávání. V tu nesprávnou chvíli se objevila potřeba toalet. Mezitím se ozval výstřel a zněla magická Smetanova Vltava. Po zádech mi přešel mráz… olomoucký půlmaraton právě odstartoval!

Než jsme protnuli startovní čáru, uplynuly čtyři dlouhé minuty. Prvních pět kilometrů bylo velmi pomalých, snažil jsem se držet kraje a nasadit své obvyklé tempo, to se mi však nedařilo, ve Smetanových sadech pobíhám ze strany na stranu a kličkuji mezi lidmi, abych se dostal více dopředu. Plácám do vystrčených dlaní z davu diváků, ale musím opatrně, většinou to jsou děti. Když za sebou uvidím vodiče s nápisem 2:10, nasazuji tempo, v tomhle čase nechci doběhnout. Mám v plánu 1:50, ale zase si dávám pozor, abych to nepřepálil. Ani si neuvědomuji a míjím předávku 2 Run, 10 km za námi a míříme do okrajových částí Olomouce, do Hejčína a Černovíra. Je fantastické, že i zde trať lemují skandující fanoušci. Na občerstvovačce si beru kelímek s vodou, díky nedostačujícímu zpomalení a mojí nemotornosti si většinu liji všude možně, hlavně do nosu, jen ne do úst. Už se peloton závodníků hodně trhá a sem tam někdo zastaví na vydýchání. Zase se objevuje nutnost si odskočit, tak přemýšlím kam. Než to stačím vymyslet, míjíme vlakové nádraží s cedulí 17. km a já se divím, že nepřichází žádná krize a skvěle se mi dýchá. Na poslední občerstvovací stanici zastavím, pořádně se napiji, ať můžu pořádně zabrat. Snažím se ještě víc přidat. Po cestě potkávám přátele z řad fandů i běžců. Koukám už spíš pod nohy, protože míříme na trasu kolem kina na kostky, opravdu nechci upadnout a rozbít se kousek před cílem. Vbíhám do poslední zatáčky, do ulice vedoucí k cíli, ještě přidám a před hranicí náměstí začnu sprintovat do cíle. Na co se šetřit! Předbíhám dalších dvacet lidí, kteří už nemůžou. Na náměstí se objevuji v době vyhlašování českých vítězů, takže vbíhám do cíle za zvuků české hymny, jak krásný okamžik.

Michal v cíli půlmaratonu

V cíli si oddychuji, nohy se sice motají, ale jsem tak nabuzen, že zapomínám vypnout i aplikaci v telefonu. Po krátkém čase přijde SMS s reálným časem 1:40:39. Wow, to je zhruba o 10 minut lepší čas než jsem předpokládal! Probíhá občerstvení, vzájemná gratulace a nějaká ta fotka.

V neděli vyrážím na lehký regenerační běh. Teď s odstupem času mě trochu mrzí, že jsem v některých částech nezrychlil, i když to bylo v mých silách, ale to už by se mi špatně překonával čas v dalších ročnících. Běh to byl rychlý, vyšlo skvěle počasí. Díky organizátorům a dobrovolníkům za nezapomenutelný závod. Také každopádně obrovské díky lidem, kteří se přišli podívat a bavit sportem. Moje cesta se tímto nekončí a rád bych zase za nějakou dobu takhle vzpomínal na nějaký trail nebo maraton. Cesta to bude dlouhá, protože přeci jenom pořád stojím na startu.

Doufám, že i nadále budu mít možnost čerpat ze stránek Běžecké školy, za které Vám tímto patří velké díky!

Michal Balzer foto
  • přečteno: 5314/5045×, 1 komentář
Moje cesta k prvnímu závodu, k prvnímu půlmaratonu

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (20 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Filip | 30. 6. 2015 8.28 hod. | 147.32.248.xx
Michale, napoprvé super čas, gratuluji.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Tak všechny trasy jsou již dávno vyprodané »
  • Emoce a sport : Je někde ke shlédnutí ten zmíněný pořad? Díky předem za info. »
  • Cesta oplácané holčičky, nad kterou babička na jižní Moravě radostně jásala, jak dobře prospívá, do PIM Women´s Challenge 2012 : Karolíno, napadlo Vás někdy, že lámat věci/ osud/ lidi přes koleno, je nesmysl? Vy evidentně ńejste…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Miloš píše tak podmanivě, že být v tu chvíli někde na trati, cestě, chodníčku, kdekoliv, tak se…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Vše, co bylo v článku napsáno, sedí, jen bych doplnil ještě jedno – i případě maratonu platí,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků