logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat

Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat

Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, proč vlastně běhám. Je to i proto, že při běhu poznávám spoustu lidiček, kteří se projevují naprosto jinak než lidé uzavření ve čtyřech zdech. Možná to zprvu tak sami necítí, ale čím déle běhají, tím více se stávají sami sebou, což jiným může připadat, že se zbláznili, nebo taky že se z nich stávají egoističtí sobci.

Těch případů kolem mě přibývá geometrickou řadou, kupodivu se necítím jako rozbíječ zaběhlých pořádků, ale naopak mám radost, že jsem součástí řeky, jejíž vody byly dlouho drženy pevnou hrází. Hrází, která naštěstí neudržována, zpuchřela a praskla a voda se dala do pohybu a nyní bere vše, hlava nehlava.

Jasně, mnohým to přijde jako nehoráznost: „Vždyť on se raduje z toho, že jiní trpí, jsou vystavováni živlům, proti nimž se nemohou bránit!“ Ano, jsem cvok, ale ne zas takový, abych se radoval z utrpení druhých, naopak, tuhle očistu, protože očista to skutečně je, beru jako něco, o co jsme si každý svým životem koledovali. Kolik z vás slyšelo, nebo samo vypustilo z úst: „Jó, kdybych já mohl, měl … a najednou jsou postaveni před to, že nejen můžeme, ale musíme a to je docela něco jiného, než si o tom povídat nebo si o tom snít.

Běh patří k životu, jako k němu patří voda, vzduch, sluníčko, květiny, zvířata a ptáci, jako k němu patří naši nejbližší, naši přátelé a je stejně jako toto všechno stimulantem, který když jednou okusíte, když si k němu jednou čuchnete, vás nakopne k životu. K životu aktivnímu, k životu, k němuž patří to neveselé, ale také to radostné, životu, v němž poznáváte, za co kdo stojí, za co stojíte vy. Tato dvě poznání nemusí a zpravidla nebývají nejdříve příliš příznivá pro ty, kdo je zří. Ono dívat se na sebe do zrcadla po ránu, kdy jsme ještě celí zmačkaní, v nás kolikrát nevzbudí zrovna radostné poznání. Když se ale proběhnete, osprchujete, utřete a promasírujete ručníkem, poté když z toho celí zrůžovíte, celí rozkvetete, jó, to je jiná káva.

Když pak porovnáte ty dva pohledy do zrcadla, když si uvědomíte, že kromě toho nového člověka vám běhání nabízí i to, že celým dnem proběhnete daleko snáze, protože budete nabiti energií, kterou jste dříve neznali, a vy jí skutečně nabiti budete, začnou se vám v hlavě rojit myšlenky na to: „Proč já vlastně žiji tak jak žiji, vždyť na světě je přece tolik věcí, které jsem vždy chtěl poznat, dělat. Proč já to vlastně nedělal?“ A jste chyceni. Běh vás chytil do svých tenat a už nepustí, a když ne zrovna běh, tak toulání a dálky určitě. Změníte svůj šatník, z černé matróny se stane žena zářící všemi barvami, z šedivého, uťáplého prďoly se stane sebevědomý muž, jen ti, co žili dosud s vámi, ten šedivý uťápnutý prďola, ta černá matróna, najednou nebudou chtít pochopit, že už nejste co jste bývali a budou za tím hledat něco jiného než jen běh. Budou za tím hledat milenku, milence a vy jim budete těžko vysvětlovat, že běží po vedlejší koleji, že by měli přeběhnout a běžet s vámi po té vaší, že na ně rádi počkáte, jen musí na příští výhybce vkročit do vašeho kolejiště.

Nenuťte je ale k tomu, nechte je, aby sami pochopili a sami vyrazili, nenechte se však ani svést ze své nové cesty, rozhodně je správná. Pokud byste se svést nechali, už byste nikdy nenalezli sílu to změnit a zbylo by vám jen: „Jó, kdybych já tenkrát vydržel/vydržela, kde já bych dneska byl/a, co jsme mohli všechno spolu prožívat …,“ a skončíte společně v pekle, nebo v nebi? …

… jednoho večera kázal kněz o tom, že lidé dobří a ctnostní, kteří věří v Boha, přijdou do nebe. Po kázání se Edmund Burke, anglický myslitel, který byl kázání přítomen, kněze zeptal: „A co ti, kdo jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni? Dostanou se do nebe? Jestliže odpovíte, že ano, pak není potřeba věřit v Boha. Pak je víra, celá ta hypotéza, zbytečná. Jestliže se do nebe dostane člověk už tím, že je dobrý a ctnostný, k čemu potom víra? A pokud mi řeknete, že lidé ctnostní a dobří, kteří nevěří v Boha, přijdou do pekla, k čemu potom být ctnostný a dobrý? Stačí věřit v Boha“.
Edmund Burke byl logik. Kazatel byl zaskočen a zmaten. Řekl: „Dejte mi několik dnů, musím se nad tím zamyslet. Nevím, co se v takovém případě stane.“
Sedm dní nad tím hloubal, kudy chodil, ale nemohl na nic přijít. Byl to rébus. Když řekne ano, bude problém, když řekne ne, bude problém. Sedmý den přišel do kostela hodinu před kázáním. Sklíčený chodil po ochozu, oči se mu zavíraly – celou předešlou noc nespal, protože přemýšlel – a najednou upadl do spánku. Zdál se mu sen.
Viděl v něm sám sebe, jak jede někam vlakem. Zeptal se: „Kam ten vlak jede?“ A lidé mu odpověděli, že do nebe. Pomyslel si: „To je dobře. Tak to je v pořádku. Zeptám se, kde jsou ctnostní lidé – například Sokrates, dobrý a ctnostný, ale v Boha nevěřil. Zeptám se, kam takoví lidé odcházejí.“ A tak jel do nebe. Když přijel, nemohl uvěřit vlastním očím. To, co viděl se mu vůbec nelíbilo. Všechno bylo polorozpadlé, žádné štěstí, nuda, nic vzrušujícího – ticho, to samozřejmě ano, ale mrtvé. Nemohl uvěřit tomu, že tohle jsou nebesa.
Zeptal se: „Kdy odjíždí vlak do pekla?“ Vlak byl připraven k odjezdu, a tak nastoupil. Když dojel do pekla, zase nemohl uvěřit vlastním očím. Všechno kolem bylo tak krásné! Stromy, zeleň, květiny, ptáci zpívali a všichni byli šťastní. Pomyslel si: „Někde se musela stát chyba. Tohle vypadá jako ráj“. Šel do města a zeptal se lidí: „Je tu někde Sokrates?“ A oni mu odpověděli: „Ano, pracuje támhle na poli.“
Kazatel došel k Sokratovi a řekl: „Ty jsi zde? Ty, dobrý a ctnostný, jen jsi nevěřil v Boha? Ty jsi byl uvržen do pekla?“ Sokrates odvětil: „O pekle nic nevím. Ale od té doby co tu jsme, přeměnili jsme toto místo v ráj.“

obrázek

Stejně tak vy můžete každé místo na zemi přeměnit v ráj, stačí se jen přičinit, stačí jen vydat se na cestu, vyběhnout a nadechnout se voňavého jarního vzduchu sice ještě trošku syrového, ale s příslibem všeho co nabízí jaro, léto, podzim, zima, jaro …, prostě život v pohybu :)

Miloš Škorpil foto
Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (3 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

petr | 7. 3. 2010 9.51 hod. | 94.113.123.xx
Užitečné povídání !

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Memovy rozmluvy o životě

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků