logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Železný košický maraton

Železný košický maraton

Stejně jako mnoho jiných šílených nápadů vznikl otázkou: „Co kdybych...?" Ta má zněla „Co kdybych zkusil doběhnout půlmaraton v kroužkové košili, dal bych to?“. A následovala další: „Co kdybych si půjčil i kilt a zkusil jednou běžet v něm, když mi to bylo několikrát nabízeno a i Miloš Škorpil v něm běžel?“.

Tak se stalo, že jsem se ocitl na půlmaratonu v kroužkové košili a kiltu. Když jsem se tedy v červnu v Českých Budějovicích stavěl na start v kroužkové košili a kiltu bez nějaké speciální přípravy, tak jsem si říkal, že dělám velkou pitomost. A měl jsem pravdu:-P. Košile byla těžká, počasí také – komu by se ve vedru chtělo běžet? Možná tak Keňanům a podobným šílencům. Zřejmě už k nim též patřím.

Půlmaraton jsem si zčásti odešel, což jsem tak trošku i předpokládal – přeci jen bez tréninku s nějakou zátěží dát najednou půlmaraton se 13 kg není snadné. Čas byl na mě špatný (2:41:00, OR mám 1:54:45), ale celé jsem si to nakonec užil díky divákům a spoluběžcům, kteří začali povzbuzovat, kdykoli jsem se jen blížil – zřejmě byli oslněni odrazem slunce od kovu a raději tleskali, abych byl rychle pryč:-D. Už ani nevím, kolikrát během toho půlmaratonu se nesla promluva typu: „Hustý, kroužková košile, kolik to váží?" „Cca 13 kg." „Ty vole... Hustý...“

V cíli přišlo zadostiučinění, že se mi to povedlo a vyvstala (i vlivem povzbuzování) otázka, zda bych s tím zvládl i maraton. A protože jsem byl přihlášen na ten v Košicích, který je pěkný sám o sobě, rozhodl jsem se, že to na něm vyzkouším, ale připravím se lépe než na Budějovice.

Rozhodnout se je jedna věc, ale udělat tak věc druhá. Takže se bohužel nedá říci, že by byla příprava o mnoho lepší, ale pár desetikilometrů s tréninkovou 10 kg vestou se v chudém běžeckém plánu objevilo.

A najednou se přiblížil začátek října a odjezd směr východ Slovenska. Když jsme tam jeli minule, tak jsme přebývali v Prešově, kde se nám to líbilo, tedy i letos jsme zamířili tam. Vyjeli jsme v 6 lidech – Tomem a Slávkem Rummelovými, Tomem Márem, Pavlem Janovským, kteří běželi štafetu, Martinou Zíkovou, která nás povzbuzovala a fotila, a mojí maličkostí. Protože nám nejde jen o to někde něco zaběhnout a zase jet hned domů, tak jsme vyjeli už ve čtvrtek večer z Prahy, abychom viděli kus jiného kraje. Cesta trvala 10 h vlakem, což chvílemi bylo lehce stísněné, ale víceméně jsme se i vyspali. Protože je pro oba Tomáše a Slávka výlet zároveň poznáváním nových chmelových nápojů, tak se začalo už ve vlaku domácím (tuším svijanským) mokem. Ukázalo se, že mít s sebou někoho, kdo je zvyklý kontrolovat, zda se nic nezapomnělo, se vyplatí, neboť Tom málem pobíhal po Slovensku a hledal ve vlaku zapomenutý batoh. Následně část výpravy vyšla z nádraží směr penzion na druhou stranu (naštěstí jsme byli včas obráceni správně). Už toto značilo, že výprava bude veselá. Ve vlaku do Prešova jsme se domluvili, že se půjdeme proběhnout, hned jak se ubytujeme. Byli jsme v penzionu však dříve než nám stihli pokoje připravit, takže toho kluci využili a dali si pivo – první letošní ochutnávku slovenského chmelu.

Plán pátečního výběhu byl jasný; doběhneme k místní řece Toryse, poběžíme podél ní k silnici, druhou stranou se budeme vracet a potkáme Martinu s frisbeečkem a zaházíme si. Vzal jsem si tedy košili na sebe, abych se připravil na nedělní závod a pomalu jsme vyrazili. Už doběhnout k Toryse byl problém, neboť cesta, kudy jsme probíhali před 2 roky, byla zastavěna, takže jsme se museli vrátit a běžet jinou cestou, než jsme původně chtěli. Asi po 3 km se začala projevovat hmotnost košile a lepší fyzička kluků, takže se mi zvolna vzdalovali, až jsem je neviděl vůbec. Bohužel oni neviděli Martinu, která byla na vedlejší cestě než běželi, a tak doběhli k penzionu. K jejich smůle byly klíče od ubytování u mě a Martiny, takže stejně museli čekat, až se dostaneme k penzionu i my.

Železný košický maraton

Po vydatném obědě spláchnutém další várkou zlatavého moku jsme se vydali na nedalekou zříceninu hradu Šariš na stejnojmenném kopci, ovšem bez Toma, který se rozhodl ten čas využít k regeneraci v horizontální poloze. Už při cestě busem pod kopec bylo jasné, že to bude pěkný dotrénink po ranním klusíku – asi 300 m převýšení. Cestou nahoru to Pavla nebavilo po cestě, tak to vzal alternativní cestou okolo a počkal až nahoře v bráně. Nebyl to hrad, jaký si při tom slově představíme, spíše takové strážní místo, ale rozlohou celkem velké.

Ze Šariše jsme se přesunuli zpět do Prešova, kde jsme vyzvedli Toma a vyrazili na hokej tamního celku proti borcům z Liptovského Mikuláše (nemůžeme být zaměřeni jen na jeden sport;-)). Následně jsme navštívili místní nový pivovar (asi ho schválně udělali naproti našemu penzionu).

V sobotu jsme měli dopoledne opět v plánu volné proběhnutí, tentokráte si košili vyzkoušel Tomáš Már (já si od ní dal volno s vidinou mnoha hodin ve zbroji následující den) a zjistil, že když si ho nandá obráceně, tak nejen, že ho bude lehce škrtit, ale navíc půjde špatně sundat (a že to nemá žádný zip, který by pomohl)..;-) Možná to pro něj nakonec byl větší výkon než pro mě celý maraton (viz foto). Nakonec se košili podařilo sundat a nandat správně, takže jsme mohli vyrazit ven a protáhnout běhy. Po proběhnutí jsme se vydali směr Košice vyzvednout startovní čísla a užít si předmaratonské Košice.

Železný košický maraton

Vyzvednutí čísel proběhlo příjemně hladce, jen jsme si museli vyžádat spínací špendlíky, neboť ty v  Košicích nedávají k číslům, a já jsem své zapomněl. Košice jsme si prohlédli i z výšky a vesele se vraceli do Prešova, kde jsme opět zavítali do místního pivovaru, neboť kluci potřebovali doplnit hladinku alkoholu v krvi a já si vzít batůžek, který jsem tam předešlého dne nechal. Tuto návštěvu jsem si dal jen jedno malé, abych netrhal partu, ale zároveň abych zvládl do cíle maratonu dorazit – už tak jsem ho mohl vidět mnohokrát a navíc za každým dalším rohem.

Železný košický maraton

Nastal den D, tedy maratonská neděle. Brzké vstávaní, abychom stihli dobalit věci a bus do Košic, není sice má oblíbená činnost, ale vše se povedlo, a tak mohla začít předzávodní příprava v místním parku – převlékání do běžeckého, přelepení, namazání, nandání košile, vypsání zadní strany čísla. Po všech těchto přípravách následovalo neméně důležité focení (abychom pak padnuvší na trati měli aspoň nějaký záznam, že jsme tam byli):-). Po zdolání úkolu „najdi záchod, počkej, než se na něj dostaneš, využij ho včas" zbývalo už jen pár minut do startu, takže jsem nechal neběžící část štafety batoh na přesuny a hlídání, a šel se postavit na start.

Železný košický maratonDostat se do správného koridoru nebyl takový problém, neboť si košile sama dělá respekt a prostor. Už zde začaly otázky na hmotnost košile a zkoušky, zda je to opravdu tak těžké (pozvednutí rukávu stačilo). Nálada byla dobrá jako na startu každého závodu, všichni byli natěšeni už vyběhnout. Startovní výstřel zazněl, začala hrát hudba (překvapivě ne Vltava, jak je zvykem na závodech RunCzech) a vyrazilo se celkem rozumným tempem přes náměstí nahoru. Spoustu povzbuzujících lidí, běžci všude okolo, co jiného si přát. Začátek je stejně jako na jiných závodech lehce zpomalující, neboť je těch běžců na úzké cesty mnoho – alespoň ze začátku. Trať se po pár km stáčí do pěkného parčíku, kde je o poznání méně diváků, ale i ti výborně povzbuzují. Běžecká skupina je celkem konzistentní, běžíme cca 6:15-7min/km, což je pěkné tempo na maraton (pro někoho půlmaraton). Po oběhnutí parku se vracíme směrem k centru, jen běžíme o pár ulic vedle po silnici. Košile už řádně ztěžkla, takže jsem začal zařazovat chodecké úseky, zatím jsou jen občasné.

Někde na 6. km přiběhla zezadu skupinka kolem vodiče na 4h30min, tak jsem se držel s nimi a dal se do veselého hovoru s běžci. Ono to jde samo i normálně, nicméně košile a kilt konverzaci značně zjednodušovaly;-), v té skupince byl i běžec, který si v klidu při tomto tempu žongloval. Aspoň jsem nebyl sám, kdo si běží pro zábavu a chce to nějak zpestřit i divákům (věřím tomu, že se spíše vybaví někdo atypický v běžeckém pelotonu než ten zbytek běžců okolo, ti jsou však stále potřeba, jak si časem připomenu). Postupně se mi vodiči i s celou skupinkou začali vzdalovat, což jsem neřešil, čas 4:30 nebyl pro mě reálný. Takže jsem se startovním polem propadal stále více dozadu, na náladě to zatím nic neubralo, neboť jsem se posouval vpřed k cíli. Někde od 8. km se začaly objevovat první „mrtvolky" – tedy ti/ty, co už zdánlivě nemohli a přešli do chůze. Začalo tedy sbíraní mrtvolek:-). Poté, co se podařilo několik z nich „oživit“, se kolem mě utvořila skupinka těchto mrtvolek, které oživovaly další mrtvolky. Pak mi i utíkaly, ale průběžně zase odpadaly, takže se daly znovu oživit;-). Jsem velmi rád, že se můžeme povzbuzovat i navzájem a pomáhat si, neboť běh není v tomto případě jen o nás, ale i o těch ostatních, kterými se můžeme v nějaký čas stát i my.

Na 10. km si docupitáme v docela slušném čase 1h 7min, což mě utěšuje a říkám si, že bych to do těch 6 h měl stihnout. Někde kolem této mety nás předběhl sob (tedy běžec v převleku soba) a nevím, proč mi na mysl přišlo, že tenhle oběd už asi nestihnu a uteče mi;-). Na náladě mi to však neubralo, stále to byla celkem pohoda.

Železný košický maraton

Míjíme občerstvovačku, občerstvujeme se tím, co zbylo; bohužel už to byly jen tekutiny, jídlo žádné. Posouváme se stále kupředu, mrtvolky se ode mě povětšinou vzdalují směrem dopředu, což je jen dobře. Kolem 15. km se jedné mrtvolce už nechtělo moc postupovat dále, tak šla. Nechtěl jsem ji nechat někde za sebou samotnou, tak jsem i já zpomalil a přecházel do chůze častěji než bych asi musel, nicméně jsem si aspoň odpočinul před druhou půlkou (ne, že by to nakonec bylo tak moc prospěšné, ale jako odůvodnění, proč přejít do chůze mi to stačilo). Další občerstvovačka před námi a já už dostal regulérní běžecký hlad (resp. chuť na něco sladkého). Ani na této občerstvovačce však nic k jídlu nebylo, což mne nemile překvapilo a zároveň to znamenalo, že nejdřívější dobití energie bude někde u konce půlmaratonu. Těžko říci, zda by mi to pomohlo, ale prvopůlmaratoncům, kteří neběželi tak rychle, to mohlo minimálně psychicky pomoci.

Železný košický maraton

Blíží se cca 19. km a s tím, jak se blížíme k centru, roste i počet diváků, což nás motivuje ke klusu mnohem více. Občerstvovačka za 20. km už skýtá i nějakou tu tyčinku a banán, takže si s radostí i chutí doplňuji energii. Přichází otočka směr druhé kolo a já nechávám mrtvolku si to s úlevou a povzbuzováním diváků doběhnout a vyrážím směr druhé (těžší) kolečko Košicemi. Okolních běžců rázem rapidně ubývá, resp. je jen jeden běžec kousek přede mnou a za mnou nikdo. Tento běžec mi postupně utíká, a já tedy vbíhám do parku úplně osamocen s otázkou, zda jsem poslední nebo ještě ne... Na psychice to samozřejmě moc nepřidá, ale snažím se stále jednou za čas cupitat. Park také pěkně prořídl a je tam tedy už jen pár diváků, kteří i přesto pěkně a důležitě povzbuzují – hra na flétnu byla osvěžující a myšlenkově uvolňující. I taková maličkost zvedne náladu. Na občerstvovačce jsem díky košili středem pozornosti pořadatelů, takže vesele zastavuji, abych se v klidu občerstvil a aby si mohli vyzkoušet na rukávu, jak je to těžké. Po tomto příjemném oddychu jsem se vydal vstříc dalším kilometrům. Vybíhám z parku, stále sám, ale s vidinou toho, že se brzy dostanu do druhé půlky druhé půlky (pravda, až za cca 5 km, ale i to byl posun). Na 27. km mě konečně někdo dobíhá (divná úvaha při závodě, ale je to tak). Nakonec se za tím jedním doběhnuvším vyklubou další dva, a dokonce jsou také z Prahy. A vypadá to, že toho mají taky už dost. Po chvilce klusu přecházíme do chůze, konzervujeme (mno, já už v kovu jsem vlastně od začátku:-P) a krokem s občasným poklusnutím se blížíme k cíli. Připojuje se k nám ještě jeden běžec z Ostravy a jedna běžkyně. V takovéto skupině zdoláme 33. km, kde jsme museli být nejpozději za 4:45 – to jsem věřil, že dám(e); nakonec jsem tam byl za 4:15, takže jsem dále pokračoval s vidinou toho, že to do 6h limitu do cíle zvládnu, i kdybych měl jen jít. Tato skupinka mi někde na 36. km utíká/odchází v dál, takže se chvilku plahočím sám a už se mi ani moc nechce.

Železný košický maraton

Protože to nechci vzdát, když už jsem došel až sem, tak se hecuji a postupuji krokem dál. Asi po 1 km se ke mně přidává místňák, tedy Košičan, který byť je o generaci starší, tak mě drží psychicky a postupuje se mnou k vytouženému cíli.. Na 40. km ho nechávám si to doběhnout nezávisle na mně a pokračuji dále už s vidinou blízkého konce. Opět se začíná rozšiřovat množství diváků a mezi 40. a 41. km mi předávají kluci českou vlajku. Teď vím, že to musím docupitat se ctí, tedy víceméně cupitám (až na příležitostné zastávky na zamávání a nabrání trošky vzduchu na další cupitaní). Blíží se katedrála svaté Alžběty, od které je to do cíle co by kamenem dohodil a zbytek asi klidně i doplazil (byť to by bylo nepříjemné i v kroužkovce, takže raději volím strategii docupital). Sbírám poslední zbytky sil a vůle a cupitám. Normálně s vidinou cílového koberce přecházím do sprintu, zde jsem si však řekl, že spíše zpomalím a užiju si tu chvilku slávy s vlajkou a povzbuzování zbytku výpravy. Několikrát se s vlajkou nad hlavou otáčím a vbíhám do cíle, kde s konečnou euforií a úlevou přebírám medaili za účast a jdu k našim.

Už s mnohem lepší náladou (že je tato meta úspěšně zdolána) využívám stupně vítězů a nechám se na nich zvěčnit s medailí i vlajkou – budu na tento maraton vzpomínat asi stejně jako na ten první, přecijen je to překonání něčeho, co jsem nečekal, že bych mohl zvládnout. Tedy čekal, ale i tak to bylo svým způsobem nové jak vybavením, tak minimem spoluzávodníků v druhé části trati – zřejmě jsem moc pomalý a měl bych zrychlit;-).

Po zdárně zvládnutém závodě a shození 13 kg najednou (komu se to po závodě povede:-P) nesmělo chybět doplnění živin v podobě vývaru a místního piva. To byla na první zastávce z cíle. Druhá byla v košickém minipivovaru Golem, kde se pokračovalo v ochutnávání místního piva a u mě doplnění sacharidů pomocí těstovin. Místní obsluha byla velmi příjemná, a když se číšník dozvěděl, že jsem maraton absolvoval v kroužkové košili, tak tomu zprvu nevěřil. Po představení košile už věřil. Chtěl ji ukázat i kolegyním, a když bral tašku s ní do jedné ruky, tak zjistil, že to není tak lehké jak si myslel a s prohlášením, že „je to je jako pytel brambor" odešel do kuchyně.

Železný košický maraton

Po ochutnávkovém pivu u Golema jsme se s Tomáši a Slávkem rozloučili, neboť oni jeli zpátky do Prešova přenocovat a užít si další den na Slovensku, kdežto my (já, Pavel, Martina) měli v plánu přes noc dojet vlakem do Prahy. Chvilku jsme se ještě kochali představením fontány na náměstí a večerními Košicemi, a pak jsme se přesunuli na nádraží a do vlaku směr Praha, kde jsme měli chuť vyzkoušet téměř všechny možnosti nabízeného občerstvení, ale odolali jsme a padla jen část.

Borky Borkovec foto
  • přečteno: 3027/2878×
Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton Železný košický maraton

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (12 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků