Podívej, Jirko (Zdeňku), ta hezká 4-
Odehrálo se v květnu roku 2007
Filmoví a televizní znalci mi snad prominou určitou nedokonalost v interpretaci oné úžasné pochvalné myšlenky. Velice podobně jsem se cítil v sobotu při vyčítání čipů. Co tomu předcházelo ? Orienťácký závod v Kralovicích, s centrem v malé obci Hradecko.
Děti jsem přihlásil do jejich obvyklých kategorií, sebe jsem risknul. H 21. Malá nervozita na startu, nebyl jsem schopný zapamatovat si startovní minutu. Pár metrů od mapového startu to přišlo. Zakopnutí o padlý strom mě vyvedlo tak z rytmu, že jsem ho do konce závodu marně hledal. Obdobné to bylo s kontrolami. Měřítko 1:10 000 je mi jakési „malé“, neumím včas přibrzdit a zbytečné metry nabíhají. A tak zatímco ti zkušenější šli najisto, já se dost hledal.
Kupodivu, když nebyl dlouhý postup, dařilo se mi jít (tedy správně běžet) najisto, ale právě ty dlouhé postupy! Rozběhl jsem se a zastavil až na kraji mapy. Samozřejmě bez kontroly, ta byla schována úplně jinde.
M.Š To mi připomíná moje dlouhé postupy, když jsem běžel přebor Západního vojenského okruhu v Raduji u Plzně, nezastavil mě ani konec mapy a tak jsem na okruhu, který měl všeho všudy okolo 4 km, naběhal poctivých 25 a ještě se vrátil bez kontrol. Pomalu už po mě vyhlašovali celostátní pátrání a hledali mě pro zběhnutí :).
Snad se ani ostatním nebudu chlubit, co jsem oběhal. Na druhou stranu musím říct, že oblast mezi Hradeckem, Vysokou Libyní, Lhotou, Zeleným dolem, Kůzovou a Strachovicemi je krásná, není moc kopcovitá a v této době – tedy bez houbařů a borůvkářů (i my sem jezdíme !) – prázdná a klidová.
A tak jsem hltal kiláky, trefoval se na kameny, prohlubně a vodoteče, probíhal po odkvetlém pampeliškovém poli a také dorazil do cíle. U vyčítání na mě čekali Tomáš s Lucinkou a ta, když viděla mé umístění, dodala tu nesmírně povzbuzující větu – no bezva, jsi 19. z 20 ! Děti se poprvé musely poprat s náročnější délkou tratí. Tomáš s klidem postupoval sám a teprve, když nabyl větší jistoty, zrychlil. Mezitím se na něho dotáhli 2 soupeři, a protože měli stejnou cestu, dorazili stejně i do cíle.
Lucinka bojovala celou dobu sama. V jednom místě zapadla lehce do bažinky. Zrádné bahno ji částečně vyzulo; naštěstí si toho hned všimla, chytla potápějící se pravou botasku a mohla pokračovat. I ona našla všechny své kontroly a to bylo pro mě další milé potěšení.
A teď už skočíme rovnýma nohama do současnosti, neboť za pár dní se běží Brutus extréme orienteering
Vložit komentář
