Běh v zasněžené krajině
Zase sněží, vlhké vločky sedají na mou tvář, občas mi nějaká poškádlí oční sítnici, v duchu si stěžuji: „Už zas“, po pár kilometrech však v duši pociťuji lehký smutek, že ta dlouhá zima, která nás letos provází v podstatě už od svátků vánočních, končí.
Uvědomuji si to při běhu s Petrem Hruškou, s nímž jsme vyběhli poprvé na společný běh, abych se mu trošku podíval na zoubek, tedy tomu jeho běhu :). Než jsme vyběhli, strávili jsme příjemnou hodinku plánováním Poutního maratonu a programu kolem něj. Při tom jsme seděli pěkně v teple, popíjeli dobrý čaj a mysleli na konec června, kdy budou nejdelší dny v roce, budou vonět posečené louky, ve vzduchu poletovat a pohvizdovat ptáci, kvést květiny, zaznívat lidský smích …
Pak jsme tedy vyběhli, povídali si dál, já pozoroval jeho krok, práci jeho rukou, to jak při běhu drží tělo a přitom ještě po očku koukal po zasněžené krajině. A najednou jsem si uvědomil, v čem spočívá kouzlo zasněžené krajiny. Uvědomil jsem si, že to kouzlo spočívá právě v té bělobě, čistotě, v tom, že na naše smysly neútočí všechny ty barvy jara, léta, podzimu, všechen ten zpěv ptáků, všechen ten hlahol lidských hlasů … prostě že je posvátné ticho a všude bílo a čisto. A to bílo a čisto je balzámem pro duši, která tak může nerušeně komunikovat jak s tělem, tak s celým širým světem.
Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, mi přišlo líto, že zima pomalu končí. A ona opravdu končí, i když venku to tak nevypadá, když svrchu na nás padají vločky jak dlaň. No tak ne jak dlaň, ale jak pírka ptáčků, dosedají na naši tvář a už nejsou tak studené, jako před pár týdny, ale teplé, už při do dopadu na naši tvář do ní neřežou, ale hladí ji, jako by nám říkaly: „Tak se tu mějte zase až do příští zimy krásně a šťastně, nebojte se, my zase přiletíme, abychom si zatancovaly v zimním vichru, abychom přikryly matičku zemi hebkou peřinou, a abychom přinesly radost těm, kteří nás vítají, protože vědí, že my prostě k životu patříme, protože mu dáváme právě ten život, protože jsme jen voda, oděná do krásné bílé krajky.“
A tak jsem běžel, nechal si na víčka padat ty velké bílé vločky, abych se s nimi ještě na chvíli pomazlil a bylo mi tuze dobře.
Vložit komentář
Nádhera! Díky moc za takové články! :-) Mluví mi z duše, jen bych to nedokázala tak krásně popsat!
