logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně

Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně

Když jsem dostala od Miloše pod stromeček lednové číslo Muscle and Fitness s mou (maličkou) fotkou na obálce a velkým článkem uvnitř, mohla jsem si konečně odškrtnout jeden ze svých snů a přání loňského roku – tedy výhru v soutěži Do formy v mé věkové kategorii 45 let až smrt a fotku na titulce.

Vy, co jste sledovali mou tříměsíční cestu od těla zabaleného (do tuku) k tělu vybalenému, a jste na facebooku, už všechno od června víte, dávala jsem tam fotky i oznámení z reakce o výhře. Ale uvědomila jsem si, že ti, co na fb nejsou, vlastně ani nemusí vědět, jak to celé dopadlo, a že jim dlužím článek. Tady je.

Po odeslání fotek a průvodního dopisu do redakce se mi hrozitánsky ulevilo. Už žádné nervy, žádné tréninky, žádná dietní omezení – jen jediný úkol: užívat si krásného, štíhlého a silného těla, co to dá a maximálně prodat vysportované nohy v šortkách a šatičkách v dlouhém a horkém létě. Moc jsem si to užívala.

zase běhám a vůbec ne pomalu, jak to mám na triku

Asi největší překvapení pro mne i pro Miloše však přišlo s tím, že jsem dostala po dlouhé době problémů s achilovkami, natrženým svalem a chybějící kondicí najednou chuť proběhnout se. A světe, div se, ono to šlo! Co šlo, ono to běželo! A jak!! Zase jsme spolu mohli běhat, a přibrali jsem k tomu ještě i Doníka, kterému jsme koupili konečně pořádné vodítko s amortizérem, postroj a pro nás sedák.

vítězství

Pak jsme v červenci jeli do Bratislavy na slavnostní vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií, společné focení a videorozhovory, a když jsem se vrátila domů, rovnou jsem vezla svou milovanou maminku do nemocnice, totálně dehydrovanou, zmatenou... a už jsem si ji neodvezla zpět, po necelém týdnu v nemocnici odešla tam, odkud už není návratu. Strašně mi chyběla. A tak jsem začala vařit a péct. Měla jsem naprosto jasný a silný pocit, že při těchto činnostech, které u nás doma dělala do posledních chvil ona, je tu se mnou, že mi stojí za zády a kibicuje: No Daníku, to nemyslíš vážně, tohleto! Koukej to těsto víc propracovat! A nesežer to všechno syrový, vždyť nebudeš mít co péct! Vařila jsem a pekla jak z partesu, a bohužel – zřejmě jako součást terapie – jsem všechny ty úžasné věci pak taky samozřejmě snědla.

Na tréninky jsem neměla přes hluboký smutek ani pomyšlení a prakticky jediným mým pohybem byly dlouhé procházky, které jsme provozovali naštěstí se psy (na konci srpna jsem Donymu pořídili ještě bráchu) každodenně i několikrát. Do toho jsme dostali výpověď v pražském podnájmu a začali jsme rekonstruovat byt po mamince a vyměňovat okna v celém baráku. Všechno trvalo mnohem déle, než jsme čekali a stálo mnohem více, než jsme čekali, ale nakonec jsme Štědrý večer trávili už v novém, byť tady ještě dodnes není všechno hotové. Vůbec mě nenapadlo, jak moc mě vymýšlení, tvoření, dotahování detailů, denní rozhodování, bombardování dodavatelů i zedníků fyzicky, psychicky i emočně vyčerpá, jak špatně budu snášet, když někdy něco nepůjde tak, jak jsem si to nalinkovala, jak budu celou stavbu před sebou hrnout a tlačit snad i očima... No a Vánoce. To byla kapitola sama o sobě. Zašila jsem někam recepty po mamince, a tak jsme s Kris musely upéct všechno „po novu“. A zcela nečekaně jsme letos měli snad nejlepší cukroví, které jsme kdy měli! No ono bodejď by ne, když hlavním kritériem při výběru receptu bylo množství másla:-).

No. A teď už asi tušíte, jak zase vypadám. Zabalená. Do. Tuku. Nemám to zatím ani tak na váze (od konce soutěže mám víc jen asi o 2 kila), ale je to opravdu o skladbě těla. Vzhledem k absolutní absenci posilovacích tréninků a přímo neuvěřitelnému gurmánskému obžerství se samozřejmě svaly ztrácejí a tuky kynou, takže se už zase můžete těšit na další články v rubrice Dana do formy. Budu to potřebovat! Navíc Milošek trvá na tom, že letos se do soutěže přihlásíme rovnou oba. Najednou, tedy jako pár. No potěš...:-)

Ještě přidávám svůj průvodní dopis do redakce časopisu, zde nekrácený (v časopise jsou z něj vybrány jen části), který mi (kromě super formy a krásných fotek, samozřejmě) také pomohl k výhře. Těm, kteří nečetli mé předchozí články, poslouží jako informace, o čem že to tady vlastně píšu, a pro ty informované budiž shrnutím a rekapitulací celé přípravy...

Vážená a milá redakce,

píšu vám svůj průvodní dopis k soutěžním fotkám a vůbec nevím, čím mám začít... Je toho tolik, co mi v posledních dnech víří v divokém víru hlavou, a emoce mnou cloumají v rychlém sledu: střídavě se nadýmám pýchou, brečím dojetím z úžasných reakcí lidí na mé fotky na facebooku, místo oslavy konce soutěže plánovaným šampáněm se cpu (konečně českými) jahodami a chřestem, a přestože mám naordinovaný týden odpočinku od cvičení a ke konci jsem byla vážně unavená, už se mi zase stýská po mém milovaném železe, neuvěřitelně brutálních příkazech trenérky Jany, jejích ironických poznámkách, potu, bolesti namožených svalů, únavě, sprše a vanilkovém proteinu po tréninku... Jsem beznadějně zamilovaná do fitness!

Všechno začalo vlastně už letos v zimě. Každý rok mám dvě podoby – jednu zimní (obalenou tukem, zřejmě proti zimě) a jednu letní (vybalenou, tedy štíhlejší). Jenže letos jsem vánoční obžerství, byť zdravé, trošku přehnala – a hlavně se z povoleného režimu i opasku nějak nemohla dostat do normálu. Potřebovala jsem něco, co by mě nekompromisně zvedlo z gauče, dostalo do disciplíny a do formy. Do formy... hlavou mi blesklo, kde jsem já už něco takového viděla, a hned mi před očima začaly defilovat ohromující fotografie dosavadních úspěšných účastníků vaší soutěže. Muscle and Fitness si kupuji od jeho prvních ročníků, byla jsem několik let i hrdým předplatitelem, a na tuto soutěž s úžasem koukám každý rok s tím, že bych to také jednou měla zkusit. A bylo to tady – moje soukromá „narozeninová" Challenge: dám si ke svým letošním 55. narozeninám vítězství v 15. ročníku vaší soutěže Do formy!

Cvičím už mnoho let, jsem certifikovaným výživovým poradcem, přesto mi bylo od začátku jasné, že cílená příprava na vítězství (a nic menšího pro mne nepřipadalo v úvahu:-)) se bez odborného a tvrdého vedení neobejde, alespoň v mém případě, kdy před sebou musím mít jasný a dostatečně motivující cíl, a k němu jasné termíny, nesmlouvavého kouče, který nemá slitování, a maximální fokus a soustředění na cíl i celou cestu k němu. Úplnou náhodou (i když náhody neexistují!) jsem se nakonec dostala k Janě Stöckelové, která úplnou náhodou začala zrovna po roce „rodičovské" přestávky znovu pracovat a mohla jsem se tedy stát jedním z jejích několika klientů.

Jana se na mě podívala, chvíli mě poslouchala a poté nekompromisně prohlásila: „Tak hele. Vypadáš už teď lépe než 80% žen v tvém věku, ale na to, co chceš, je to zatraceně málo. Nemáš vůbec žádná ramena, celý vršek musíme nafouknout, aby byl proporční k tomu spodku, ruce a nohy potřebují zhubnout. Kdybys měla 80 kg, asi by se to řezalo líp, ale i takhle se dá udělat velká změna." Hm. A to ještě nebylo nic proti tomu, co následovalo při prvním tréninku. Neutěšený pohled do velkého zrcadla po svléknutí do spodního prádla a frustrující štípání kaliperem bylo jen nevinným začátkem velkého a těžkého dobrodružství, které mě po celé tři měsíce čekalo. Když jsem se divila, proč budu mít jen tři tréninky týdně, dostalo se mi odpovědi, že jednak proto, že víckrát Jana nemá hlídání, a pak taky proto, že budou tak tvrdé, že budu ráda, že jsou jenom 3 a ve volných dnech si můžu lízat rány:-). To jsem ještě netušila (a nevěřila), jak často si na to vzpomenu, až budu tak unavená, že budu usínat při jakémkoli usednutí na gauč kolikrát už kolem deváté či desáté hodiny.

Jana velice brzy zjistila, že jsem jak dítě, a potřebuji neustálé změny a nové podněty. První měsíc si mě, jak jsem později zjistila, vlastně jen připravovala na „pořádné" tréninky v posilovně. Cvičila jsem celé tělo, a ani jeden trénink nebyl úplně stejný, jako ten předešlý, byť na stejné svalové partie. Maně si vzpomínám, že mi tréninky přišly těžké. Hahaha...

Při prvním přeměření přišla velká radost: ubylo několik kilogramů a hned několik centimetrů v pase a přes boky, změna byla viditelná a obě jsme byly s výsledky spokojené. Tělo už bylo na trénink zvyklé a Jana mě přestěhovala z posilovny do tělocvičny, kde jsem celý druhý měsíc prováděla (pro mne velmi atraktivní) trénink převážně s vlastním tělem, hrazdou, kettlebelly a nakládací činkou, s prvky CrossFitu. Trénink probíhal v rychlém tempu formou kruháče a byl skutečně intenzivní. Vzhledem k tomu, že začínal ve 3 a já někdy časově neuřídila oběd tak, aby mezi ním a cvičením byl dostatečný odstup, končívala jsem tak, že jsem pobledlá balancovala u tyče a silou vůle držela obsah žaludku na svém místě:-). To jsme nakonec vyřešily jednoduchou úpravou předtréninkové stravy – místo těžkých obědů s masem jsem si začala připravovat rýži s ovocem, rýžové kaše apod., a pak už jsem žádné problémy neměla.

funkční trénink je pro formování nejlepší

Po tomto typu tréninku jsem neskutečně zesílila, což bylo vidět na každém dalším opakování cviků, resp. mohla jsem najednou dělat i cviky, které mi zpočátku vůbec nešly. Výsledky byly v tomto případě spíše cítitelné než měřitelné, což mě na několik dnů totálně vyhodilo ze sedla... Udělala jsem si nějaké srovnávací fotografie a zdálo se mi, že po prvním velkém posunu se teď najednou už nic neděje. Bylo to k zbláznění – dřela jsem jako kůň, tělo sílilo každým dnem, bylo mi fantasticky, ale... vypadala jsem tak nějak +- pořád stejně jako před měsícem. Přišla obávaná krize. Jako by mi najednou přestávalo záležet na vítězství. Když jsem ve vašem časopise četla příběhy soutěžících, vždycky se tam krize objevila, ale zdálo se mi, že dřív, ne až ve dvou třetinách přípravy. Pár dní jsem se tím prokousávala a hledala další motivaci. Pak jsem si řekla, že se na každodenní porovnávání pokroků a změn na těle vykašlu a prostě až do konce vyměřeného času budu dělat maximum tak, jak nejlépe umím. Bez ohledu na výsledek. Prostě tak.

Třetí měsíc byl ve znamení velkého návratu do posilovny. Jestliže se mi první měsíc klasické tréninky zdály těžké, teď mi přišly jako nevinná dětská hra. Přidaly se různé intenzifikační metody, negativní opakování, vynucená opakování, vypalovací série... Vždy, když jsem si myslela, že mě Jana už nemůže ničím překvapit, přišlo zase něco nového – a ještě strašnějšího než posledně:-). Když jsem na závěr šíleného tréninku nohou měla obejít tělocvičnu výpady v každé ruce s 10 kg činkou... a pak ještě za odměnu jednou bez činek... Když jsem po těžkých dřepech s činkou na zádech dělala ještě 20 dřepů s výskokem... Když mi řekla, že dnes udělám 100! opakování předkopávání (s postupně se zkracujícími přestávkami:-)) a hned druhý trénink pro změnu totéž se zakopáváním... Když jsem měla tréninky nohou dělené na „lehké" a „těžké" a hned po prvním „lehkém" se mi podlamovaly nohy v kolenou tak, že jsem nebyla schopna je ovládat...

poslední poměřování se zrcadlem

Přišlo poslední měření. Jana se na mne zkoumavě podívala, řekla „Nahoď záda!“, zase se dlouho dívala do zrcadla na siluetu postavy... a nakonec prohlásila, že dneska už vlastně ani měřit nemusíme, protože výsledky jsou jasně vidět pouhým okem. To byl asi největší kompliment, který jsem od ní za celou dobu přípravy slyšela. Málem mi upadla brada a slza dojetí:-).

Co se týče jídla, vzhledem k tomu, že ani před tím jsem nejedla pečivo a sladkosti, nebyla úprava jídelníčku v tomto směru nijak drastická. Horší bylo, že jsem si najednou musela vážit jídlo a počítat, abych se dostala na požadované hodnoty bílkovin, sacharidů a tuků. S bílkovinami jsem jako masožravec neměla problémy, v případě nouze jsem to doháněla mléčnými výrobky. Ale problém jsem měla paradoxně s tím, dostat do sebe dostatečné množství sacharidů, protože jsem místo klasických příloh jedla zeleninu. Musela jsem se zase naučit jíst rýži a vločky, za což teď Janě zpětně děkuji, protože jednak mi chutnají a pak jsem také díky tomu ztratila svou fobii ze sacharidů. Úplně největší problém jsem ale měla s omezením tuků, protože na tucích vysloveně ujíždím od dětství! Absťák jsem řešila tím, že jsem si občas hrábla prstíčkem do skleničky s arašídovým (mandlovým, kešu...) máslem anebo si dala lžičku kokosového tuku.

Při závěrečném focení jsem se cítila dobře. Tak moc dobře, že bych přála úplně každému, aby zažil alespoň jednou v životě ten pocit. Pocit, že se cítí opravdu dobře ve vlastní kůži. Pocit vlastní síly, vítězství nad svou leností, nad sebou samým. Aby si mohl užít ohromení nad schopnostmi vlastního těla, nad jeho tvárností, poslušností, adaptabilitou a genialitou. Cítím nevýslovnou vděčnost...

Děkuji vám za úžasný nápad, který zvedá lidi z gauče. Děkuji Janě za to, kam mě až dokázala dovést, a za to, že už vím, že to vůbec nemusí být konec, ale naopak začátek. Děkuji svému muži za trpělivost a podporu. Ale nejvíc děkuji svému úžasnému tělu, které to se mnou poslední 3 měsíce nemělo lehké, ale ve všem mě bezvýhradně podpořilo, poslouchalo, dělalo vše, co jsem na něm chtěla a ještě víc... Stálo to za to!

Zdravím vás, Dana Škorpilová

Do formy společně

Abyste pochopili tu „Novou výzvu“. Netvrdíme, že vyhrajeme, i když by to byl určitě pěkný happyend, ale rozhodli jsme se přihlásit Do formy, a sice v soutěži dvojic (ta je bez rozdílu věku, takže jako staříci, to budeme mít dost těžký :)). Dana bude opět makat, řezat a hubnout, já budu nabírat a formovat (tedy nahoře, dole už není co). A co bude vaším úkolem? Tak to je přeci jasný! Fandit, ale hlavně makat na své formě, ať už si zvolíte jakoukoliv výzvu. Hlavně ale nezapomeňte, že ta výzva trvá ne 7, ne 30 (tyhle krátké výzvy slouží jen k nastartování), ale 366 dní, jedině tak má opravdu význam. Miloš

Dana Škorpilová foto
  • přečteno: 3754/3497×, 2 komentáře
Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně Výhra! Co dál? Nová výzva! Do formy společně

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (22 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

jaruca | 30. 7. 2016 12.44 hod. | 46.135.96.xx
Dano, Miloši, velikanánská gratulace, fantastické a obrovská motivace, díky

Rado Zelenc | 13. 1. 2016 17.31 hod. | 193.87.75.xx
Len neprestať s cvičením.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Zdravý životní styl

všechny články Zdravý životní styl

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : já si klouby chráním Colavitalem od Swissu. Vyhovuje mi, že je chuťově dobrý a pomáhá mi klouby…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»
  • Od gaučinku k běhu : Tak pod 4 to nebylo :-) čas 4:23:31. Tak příště »
  • Běhání v terénu. K čemu všemu vám může být v životě dobré umět běhat cestou necestou : I když běhám jen pro radost (dobrá, začal, jsem před pár dny), tak km za půl hodiny ( po 15 km tam…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : chtěl jsem napsat 2 měsíce a čtyři dny »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků