logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Chodím rychle, běhám pomalu

Chodím rychle, běhám pomalu

ale vydržím dlouho. Ovšem hlavně jsem od začátku prosince neustále v jednom kole, konec roku a začátek nového je pro mne vždycky pracovně hodně náročný, letos je to ale fakt výživné. Hlava šrotuje a hlídá, aby na nic nezapomněla, prsty kmitají na klávesnici. Abych mohla občas zabrzdit a nabrat sílu, musím vyběhnout, jenom při běhu se můžu opravdu zastavit, nadechnout, zklidnit a nabrat sílu jít dál.

Na začátku prázdnin 2013 jsem zažívala něco podobného. Syneček, se kterým pracuju, odletěl na celé prázdniny za oceán a mně přibyla k mé práci ještě celá jeho agenda. Po dvou dnech jsem nevěděla, kde mi hlava stojí a byla jsem na pokraji zhroucení. Na FB mi vyskočil jakýsi WeRunPrague, běh pražskými uličkami, deset tisíc běžců, deset kilometrů. Představa běžet v tom davu byla pro mne stejně lákavá jako tehdy naprosto nedostižná. Bylo mi jednapadesát a od vysoké jsem posilovala a cvičila jenom s dětma, záda bolavá, kolena s nutnou každoroční injekční údržbou. Nicméně jsem klikla a zaplatila si startovní číslo. No a cestou z kanceláře si šla koupit běžecké boty a IceGel. Doma jsem vyhrabala ze skříně bavlněné triko a kraťasy a hned večer vyběhla do parku. Do běhu zbývalo šest týdnů, takže jsem na to musela jít systematicky. Na internetu jsem si našla, jak dýchat, jak došlapovat a jaký úžasný pocit zažiju po doběhu:-). Začala jsem tedy obden dvě malé osmičky v parku, tj. 2,5 km, po doběhu hezky promazat stehýnka prohřívacím gelem, aby „svaly" nezatuhly. V parku bylo pořád plno, takže něco jako chůze nepřicházelo do úvahy, přece se neshodím. I ten hrozný kopec na otočce (délka 20 m, převýšení 1 m) jsem šla, jen pokud nebyl v dohledu žádný pozorovatel. Každý další týden jsem přidávala kilometr. Po třech týdnech jsem mohla přestat mazat, nebylo potřeba, kolena i záda přestala bolet a poprvé jsem zažila ten pocit, kdy jsem přestala myslet na to, jak dýchat a kam dávat nohy, a ony si běžely tak nějak samy. V šestém týdnu jsem uběhla šest kilometrů v kuse a neumřela, z čehož jsem usoudila, že tu desítku v davu a s diváky kolem trati prostě dám. No a taky že jo, čas lehce nad hodinu, ale hlavně jsem to celé běžela, žádný indián a každé předběhnuté mládě mi zvedlo náladu a zrychlilo krok. Čímž jsem splnila cíl a podzim jsem pak jenom tak lehce proklusala v parku, no a v zimě se přece neběhá, jeden by mohl spadnout a nebo se nachladit, radši hezky doma v teple.

Jenže v lednu 2014 už mi to nedalo, nohy svrběly a tak jsem velmi záhy zjistila, že běhání v zimě je vlastně super. Když vychytáte oblečení, tak vám nikdy nemůže být horko, což v létě málokdy jde zařídit. Poslední sobotu před pražským půlmaratonem jsem doběhla domů nadšená, protože jsem uběhla jen tak celých jedenáct kilometrů a nebyla jsem nijak výrazně unavená. Můj muž – teoretik – prohlásil, že to už můžu klidně běžet ten půlmaraton za týden. „Nesmysl“, říkám já, „za prvé jedenáct není dvacet jedna a za druhé už je to dávno vyprodané“. No a za dvě hodiny jsem měla v mailu startovní číslo, na práci přes počítač je můj manžel kadet a charitních čísel bylo ještě dost. Nezbývalo než to teda zaběhnout. Zvolila jsem systém „Do Třebonic a zpět“, protože to byla moje nejdelší trasa, do Třebonic 5,5 km a pak zpátky na Hůrku. V půlce půlky jsem si řekla, že teď už se jenom vrátím těch pět kiláků domů z Třebonic, a to jsem si opakovala až do cíle, fungovalo to.

No a tak nějak impulsivně pokračoval i další můj běžecký život. Na ranním proběhnutí minimálně čtyřikrát týdně jsem začala být závislá. Vyvětrat tělo a vyčistit hlavu lze i v Praze kousek od metra, když máte na dosah na jednu stranu Centrální park a na druhou Prokopské a Dalejské údolí. Kromě toho ranní restart potřebuju, mám hodně nízký tlak a pomalý tep, a ať vstávám kdy vstávám, probouzím se v jedenáct (pokud si teda nezaběhám). Závody jsem žádné neplánovala, už jsem přece uběhla půlmaraton, takovou dálku… Pak na mne ovšem blikl pražský CityTrail, jenom! 16 km, na Petříně, tam to znám. Aniž bych se podívala na profil trati, odklikla jsem přihlášení a pak jsem se nestačila divit. Takové kopce jsem v životě neběžela, i v Prokopáku jsem si vybírala spíš cestičky po vrstevnici a nahoru na Makču Pikču u nás v parku jsem běžela jenom za trest. Jenže když mne začalo předbíhat moc lidí, naštvala jsem se a druhé kolo dala rychleji než to první. Žádná velká sláva to sice nebyla, ale ani jsem nebyla poslední a hlavně – doběhla jsem do cíle. Když mě pak švagr pozval na Jesenický půlmaraton – prý je to jenom o kousek delší než půlka a žádné velké kopce – tak jsem se na profil trati už podívala, asi špatně. Vše se zdálo v pohodě, než jsem se postavila na start a pochopila, že první skoro tři kilometry poběžím pořád do kopce. Švagr měl štěstí, že mi hned po startu utekl, nepřežil by. A já zas měla štěstí, že jsem to tam neznala, takže jsem netušila, kdy zas přijde stoupání a nemohla se tudíž obávat předem. Prostě jsem běžela a těšila se, až se z „dokopce" stane „zkopec" a  přijde poslední pozvolné klesání do cíle, to jsem nastudováno měla:-).

Další zimu – tu minulou – už jsem proběhala celou, ovšem pouze volné tempo udýchatelné nosem, žádné „tréninkové metody“, jen tak pro radost. A taky jen tak jsem si v prosinci ulovila jedno z posledních čísel na pražský maraton. Impuls k tomu byl rychlý a jednoduchý – roky neubývají, síla taky moc nepřibývá, jestli ten maraton mám někdy uběhnout, tak jedině teď co nejdřív, dokud ještě aspoň trochu můžu. Nijak cíleně jsem netrénovala, běhala jsem volně, v týdnu ráno běhy kratší, tak do deseti kilometrů a o víkendu vždycky jeden delší běh. Nejdelší měl něco málo přes dvacet kilometrů, z čehož jsem dle logiky mého prvního závodu usoudila, že tu dvojnásobnou vzdálenost zvládnu, když zas poběžím „do Třebonic a zpátky“. Na maratonu jsem měla jediný cíl – co nejdéle se udržet Jitky Faronové (vedla na 4:30) a co nejvíc utéct Milošovi (5:00), což se mi podařilo i s třemi vynucenými přestávkami (mimochodem tohle je kromě snahy o zvýšení rychlosti můj největší problém, jak vysvětlit střevům, že při běhu ne), a doběhla jsem hezky mezi nimi v čase 4:42.

Chodím rychle, běhám pomalu

Odškrtla jsem si splněný úkol a 14 dnů nato zažila úžasný víkend na VltavaRun a pak za dalších 14 dnů na Valašském hrbu spadla na obě kolena tak hezky, že jsem byla na měsíc vyřazena z jakéhokoliv rychlejšího pohybu. K tomu se přidaly zdravotní komplikace neběžeckého rázu a měla jsem program na prázdniny naplánovaný tak hezky, že každá možnost vyběhnutí byla pro mne svátek. Informace o možnosti odletět do Pekingu na maraton mne zastihla při odchodu z nemocnice, tehdy jsem se rozhodla, že už tu smůlu zlomím a do Pekingu prostě poletím, přinejhorším to v limitu prostě dojdu. Nakonec jsem běžela, ovšem bez fyzičky a naběhaných kilometrů to bylo velké trápení. Naštěstí z těch třiceti tisíc běžců byla větší polovina na tom ještě hůř než já. Po návratu jsem si řekla, že na běžecký důchod je ještě dost času, a že by nebylo špatné zkusit dostat se trochu do formy a posunout se trochu výš ve výsledkové listině, aspoň občas. Běhám pro sebe, pro radost, pro vyčištění hlavy a uvolnění těla, ale semotamo se potřebuju někde trochu „poměřit" s ostatními, potřebuju ten adrenalin po startu, to umírání uprostřed trati a ty endorfiny v cíli. Pořád se ve mně ovšem na závodech mele ta pohodová běhna s nespokojenou jakože závodnicí. A byť si stokrát říkám, že běžím na pohodu, že ve svých letech nemám potřebu ani sobě ani nikomu jinému nic dokazovat, tak když pak doběhnu v poslední třetině své kategorie, štve mě každá baba, co byla přede mnou:-).

Chtělo to ale odborné vedení a proto jsem se taky přihlásila do Milošovy výzvy. Sice jsem trochu alibisticky počítala s tím, že mne nevybere – určitě se přihlásí spousta mladších draků, u nichž dosáhnout limitu čtyř hodin bude daleko snazší než u postarší babky, ale Miloš mi svým klíčem k výběru udělal čáru přes rozpočet. Nemám alibi, nemůžu říct, že jsem se opravdu, ale opravdu snažila, ale když mě nevybrali, tak se nedá nic dělat. Vybrali mě a tak trénuju podle plánu, posiluju, cvičím, regeneruju. Akorát pořád nevidím to zrychlení… Možná budu muset začít chodit pomalu…

Marie Maňasová foto
  • přečteno: 2833/2647×
Chodím rychle, běhám pomalu

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (12 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Zaběhni s Milošem maraton pod 4 hodiny

všechny články Zaběhni s Milošem maraton pod 4 hodiny

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Je lepší běhat po silnici nebo po měkkých lesních cestách : A co běh po pláži? Nemyslím sypký písek, ale tu vodou zpevněnou část hned u vody.. »
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků