Jak brouk Pytlík začal běhat

Jsem tak trochu brouk Pytlík, co dělá plno věcí, ale nejvíce se věnuji muzice, biologii a sportu. Aktivně jsem dělal 15 let karate a hraji na kytaru a ukulele ve dvou country kapelách. Běhal jsem kdysi v rámci zvyšování fyzičky 3x týdně cca 5-10 km. Po třicítce jsem si připadal již moudřejší a říkal jsem si: "Nemusím se tak honit, budu spíš honit (teda trénovat) děcka“.
To byl začátek zdlouhavé lenosti, která vedla k tomu, že jsem se vypapkal skoro k 85 kg váhy. „No co“, uklidňoval jsem sám sebe, „staří mistři měli taky panděro“.
Z letargie mě jednoho krásného červnového dne dostal náš pan ředitel, když řekl: "Zvedni ruku a řekni výzva přijata“, když jsem tento rituál provedl, bylo mi řečeno, že za cca 2 měsíce běžíme v Ústí půlmaraton. Nedovedl jsem si tu strašnou vzdálenost ani představit a začal jsem podle sebe trénovat. Netušil jsem nic a podle toho také dopadl. S pocitem Ramba, který přeběhl snad celou zeměkouli, jsem se doplazil do cíle s časem 2:20 a říkal jsem si: „UŽ NIKDY!!!!" Poté jsem s menší či větší přestávkou vždy absolvoval nějakou tu výzvu:-) a skoro vždy po doběhu jsem si říkal to samé.
Největší výzvu jsem přijal minulý rok: „Zvedni ruku", zaznělo opět z úst pana ředitele – "poběžíme MARATON!!!“.
Na TO už musím jinak. Kupuji knihu od Miloše Škorpila a můj první skutečný trénink mohl začít. Začínám v lednu velmi zvolna na běžícím pásu, páč dá rozum, že v tomhle marastu se přeci neběhá, ven se odvážím asi tak v březnu a moc se divím, proč mi to neběhá. Po nějaké době už to jde a zažívám první opravdovou radost z běhu. Svůj první maraton jsem dal v pohodovém tempu, přesně podle návodu za 4:30. Po doběhu zvedám ruce a křičím štěstím!, ostatní běžci na mě zírají a potutelně se smějí (asi si myslí: „Nebudeme tomu chudákovi kazit štěstí" a Keňani právě odlétají).
Vše mě bolí, ale radost, že jsem TO DAL, převládá. Okamžitě přemýšlím, co dál a je jasné, že se do Prahy vrátím. Výzva od Miloše na maraton pod 4 hodiny, přišla jako blesk z čistého nebe a opět jsem si řekl, že to prostě dám, chci si nejen vylepšit svůj čas a kondici (aby se mi žáci nesmáli, jaká jsem lemra), ale doufám i v to, že snad zhubnu tu pneumatiku.
Trénuji poctivě dle plánu v nových botkách a cítím se konečně jako běžec. Oblečen a obut v Salmingu kroužím okolo Ostrova a Karlových Varů jak družice. Občas sám, občas s kamarády, a je to príma. Dokonce běžím, i když sněží či prší:-). A kdo mi v tom pomáhá? Hlavně skupinka lidí, které znám (zatím) jen virtuálně, hecují, podporují, lajkují atd., a to mi neskutečně pomáhá.
DÍKY MOC! V tuto chvíli mám hlavně radost z pohybu a vždy si vyčistím hlavu od všedního shonu a stresu:-). Držím nám VŠEM pěsti! DÁME TO!
Vložit komentář