I malý závod může být velkým zážitkem
Rád bych se s vámi podělil o zkušenost, že i z malého závodu člověk může mít velký zážitek. Na úvod bych se rád zmínil, jak jsem k volbě Memoriálu Miroslava Čmocha vlastně dospěl. Miloš mi na uplynulou sobotu předepsal pro přípravu na maraton 90 minut tempového tréninku. A protože nerad vláčím na zádech batoh s proviantem, hledal jsem v termínovce na behy.cz nějaký půlmaraton. A světe div se – tento byl jediný v republice, který se konal o druhém březnovém víkendu, a ještě k tomu kousíček od bydliště mých rodičů, které jsem měl zrovna v úmyslu navštívit.
Osek nad Bečvou, vesnice, která se rozkládá asi 10 km severně od Přerova, se může pochlubit nejen úžasnou délkou, blížící se třem kilometrům, ale i triatlonovým oddílem, který právě 13. března uspořádal již druhý ročník půlmaratonského běhu.
Přestože na běžce čekala vrstva rozbředlého sněhu, rovinatá trať slibovala rychlý závod. Na startu se sešlo přes 60 závodníků i závodnic, což je víc, než loni při prvním ročníku. Trať tvořila ze 70 procent asfaltová cyklostezka s téměř úplným vyloučením aut, z 30 procent silnice druhé třídy s minimálním provozem. Začínalo se u splavu v chatové osadě na řece Bečvě, a běžely se dva okruhy po cca 10,5 km. Organizátoři pečlivě zajistili kilometrové značení i občerstvení po každých pěti kilometrech.
Pro mě to byl po loňské Praze a Drážďanech teprve třetí půlmaraton v životě a přiznám se, že takhle svižně jsem na žádném z nich ještě nevybíhal. První tři kilometry jsme se drželi v houfu, k mému údivu jsem však již po čtvrtém kilometru zjistil, že jsem se ocitl na samém chvostu závodního pelotonu a první polovina, ve které jsem se chtěl umístit, se mi nenávratně vzdaluje. Stačil jsem se s tím však rychle smířit a chytit se skupinky běžců, jejíž tempo mi vyhovovalo. Sotva jsem se nadál, byli jsme u první občerstvovačky, kde jsem ochutnal ionťáček. Nebyl vůbec špatný, jen ta teplota tekutiny věrně odpovídala teplotě vzduchu, což mé tělo překvapilo natolik, že si muselo pořádně zakašlat. Proto jsem druhou občerstvovačku ignoroval a aby mi skupinka neutekla, neuváženě jsem zvedl tempo nad doporučenou „závodní“ tepovou frekvenci.
To se mi však vymstilo! Začaly mi docházet tekutiny a po 12. km i síly. Další občerstvovací stanici jsem již nevynechal a díky ní příjemně posílen jsem sice již pomaleji, ale jistě, dokončil v čase 1:45:14.
V Drážďanech jsem jen s o 2 minuty lepším časem skončil v první čtvrtině závodního pelotonu, na oseckém memoriálu jsem otevíral až jeho poslední čtvrtinu. Smekám klobouk nad kondiční připraveností místních sportovců i velmi přátelskou atmosférou, kterou vytvořili pořadatelé. 70 Kč startovného bylo v podobě změřeného cílového času, mezičasu v půli závodu, občerstvovaček, guláše, pivka a krásného diplomu v cíli závodu velmi rozumnou investicí! Už se těším na příští ročník!
Vložit komentář
