logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

PŘÍPRAVA V AMATÉRSKÝCH PODMÍNKÁCH A ZADNÍ VRÁTKA

PŘÍPRAVA V AMATÉRSKÝCH PODMÍNKÁCH A ZADNÍ VRÁTKA

Pokračování příběhu Jiřího Homoláče za olympijským snem. Po dílech „VÍCE JSEM PRO SVŮJ SEN UDĚLAT NEMOHL", ANEB CESTA JIRKY HOMOLÁČE OD DĚTSTVÍ AŽ PO NEDÁVNÝ POKUS O OLYMPIJSKÝ LIMIT NA MARATONJirka Homoláč je obrovský běžecký dříč se dnes dostáváme na konec příběhu, který zatím „vrcholí" splněním B limitu ČAS pro olympijský maraton mužů v RIU na maratonu v Hamburku.

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. NOVÝ IMPULS DO PŘÍPRAVY
  2. BĚŽECKÁ RACHOTA V KENI
  3. “BĚŽÍŠ PŘÍLIŠ RYCHLE“
  4. Trenér Sequent z nápadu svých svěřenců odjet do Keni moc nadšený nebyl.
  5. Trenér Sequent o Milanovi Kocourkovi
  6. OSOBNÍ REKORD O JEDNU MINUTU, LIMIT VŠAK NEPADL

Jiří Homoláč začínal s fotbalem, který dnes v Čechách výborně živí odhadem tisíc hráčů. Pro porovnání – náš nejvýkonnější maratonec dostává zdarma běžecké vybavení od firmy Adidas, za které je velmi rád, od střediska ministerstva vnitra Olymp má nárok na stravné 1500 Kč a pokud je v Praze, tak i možnost bydlení na ubytovně a regeneraci zdarma. Malou částkou na přípravu přispívá Jirkovi i atletický svaz a nevelké finance si vyběhá na závodech v České republice i v zahraničí. Veškeré peníze investuje zpět do běhání.

Bydlím u rodičů, takže nemusím platit nájem, elektřinu, vodu ani jídlo. Naštěstí vznikla nedávno organizace „Běžecký klub Brno“, která mi zaplatila polovinu soustředění v Keni. Velmi mi to pomohlo. Pokud by se mi podařilo splnit limit na OH, možná by to mohlo být se sponzory trochu lepší. Musím něco předvést a pak se možná někdo ozve, dodává trochu skromně výborný vytrvalec. Je smutné, že v době obrovského běžeckého boomu se nenajde někdo, kdo by Jirku finančně výrazněji podpořil, aby měl klid na přípravu a nemusel plýtvat síly příliš častými starty.

Přes finanční problémy s pokrytím své přípravy však Jirka na zadní kolečka v žádném případě nezapomněl: Vystudoval jsem ekonomické lyceum a po maturitě jsem se rozhodl pro magisterské studium, obor management sportu, které jsem dokončil v červnu loňského roku. Kombinace ekonomiky a sportu se mi velice líbila. Ekonomika měla převahu, ale na škole jsem si vyzkoušel velké množství sportů, ve kterých jsme žádné limity plnit nemuseli. Například v plavání jsme neplavali na čas, ale pouze na techniku. Po ukončení školy se věnuji jen běhání. Cítím sice, že mám teď více času na odpočinek, ale škola pro mě byla dobrým psychickým relaxem. Pokud by se do budoucna naskytla možnost v tomto oboru pracovat, určitě bych rád zůstal ve sportu nejen jako sportovec.

NOVÝ IMPULS DO PŘÍPRAVY

Běhání pro Jirku mnoho znamená, ale soustředit se po dokončení školy jen na ně je dle jeho slov fyzicky ohromně náročné a někdy dost úmorné. Snaha o splnění limitu pro olympiádu i pro ME v půlmaratonu byla sice pro jeho přípravu velkou motivací, přesto však cítil, že potřebuje ještě nějaký další impuls. Věděl jsem, že pokud budu trénovat přes zimu tady v Čechách, tak se mi limity na OH a ME splnit nepodaří. Sníh, led, nízké teploty, krátký den a často i zataženo, to nejsou podle mého názoru pro maratonský trénink moc vhodné podmínky. Snu o olympijském limitu jsem však chtěl dát maximum, a proto jsem se snažil dodat své běžecké kariéře nový impuls. O soustředění v Keni jsem začal přemýšlet už minulý rok v květnu, kdy jsem prohrál při Pražském maratonu s Vítkem Pavlištou a při půlmaratonu v Olomouci s Honzou Kreisingerem. Po půlmaratonu v Ústí nad Labem jsem zašel za manažerkou Run Czech Janou Moberly, která již v Keni byla, abych se zeptal co, kde a kdy potřebuji mít vyřízeno a ona mi sdělila, že do Keni brzy odletí budějovický běžec David Vaš, tak jsem pak byl v kontaktu i s ním. Oběma bych rád poděkoval za cenné rady. Pak jsem postavil trenéra Sequenta před hotovou věc, že do Keni odletím i já, ale až v lednu letošního roku. Rozhodl jsem se tímto způsobem, že dám běhání všechno. Milana Kocourka jsem moc přemlouvat nemusel. Jen se mě zeptal, kdo s námi ještě pojede, a když jsem mu řekl, že můj brněnský kamarád Aleš Borek (půlmaraton za 1:13), bylo rozhodnuto, vzpomíná Jirka na okamžiky, které předcházely cestě na černý kontinent. Soustředění opravdu představovalo velký impuls do přípravy a přes náročný běžecký trénink i výborný psychický relax. Podobně jako stojí výborné běžecké časy na dlouhých tratích spoustu sil, tak ani soustředění nebylo zadarmo: Zatím to nemám přesně spočítáno, ale celková částka se bude pohybovat někde mezi 50 – 60 000 Kč za 70 dní. Propříště se ale dají některé náklady hodně osekat. Např. očkování za 6000 Kč (vydrží několik let), některé položky ohledně pojištění (měl jsem to nejdražší za 6000 Kč), např. odpovědnost za škodu nebo ztráta zavazadla. Letenka přišla na 11 600 Kč. Z Nairobi do Eldoretu se pak dalo jet autem, ale to by byla strašně dlouhá cesta. Vyřešili jsme to letecky a koupili si letenky až na místě (tam i zpět to pro každého představovalo 2 x 2500 Kč). Pokud bychom si je objednali dopředu, jednalo by se o 2 x 900 Kč. Ubytování nás každého stálo 250 Kč na den, což bylo na oblast, kde jsme se nacházeli, pořád dost vysoká částka, ale oproti resortům pro evropské běžce to bylo pořád skoro zadarmo. Do prostorného apartmánu by se s námi vešel ještě někdo další, ale cena na jednu osobu by přesto zůstala stejná. Jeden z keňských běžeckých kamarádů mi slíbil, že pokud mu napíši tak čtyři měsíce dopředu, sežene mi ubytování, kde budu platit pouze 100 EUR měsíčně. Na oběd jsme chodili do místní restaurace (jídelny), kde se stravovali obyčejní Keňané. Nejdražší jídlo bylo za 25 Kč (např. talíř luštěnin a rýže, zeleniny), pokaždé jsme se najedli dosyta, navíc hodně zdravě. Snídani a oběd jsme si připravovali sami. V obchodech se daly potraviny nakoupit velice levně a hned před domem byl k dispozici stánek s ovocem a zeleninou, kde se dalo zakoupit např. mango za 7 Kč nebo avokádo za 2,50 Kč. Evropští běžci bydlí většinou ve větších komplexech (jeden z nich vlastní známá běžkyně Lorna Kiplagatová), kde je vše mnohem dražší. Bydlet lze ještě v dalších dvou hotelech, kde však stojí nocleh 45 eur na den, což je pro nás nemyslitelná cena.

BĚŽECKÁ RACHOTA V KENI

Jirka s Milanem si pro keňské soustředění vybrali ideální období (leden až březen), kdy teploměr ukazoval přes den příjemných 22-26 stupňů Celsia. Okolo 10. hodiny ranní bylo již možné běhat pouze v tričku. Každý den bylo hezky, ale většina Keňanů přesto běhala i v tomto počasí v bundě a čepici, kdežto my někdy i bez trika. Po našem odjezdu však přicházelo období dešťů, kdy se i snižuje teplota. Následuje období, kdy je opět krásně, ale během léta se období dešťů opět vrací, nechal se slyšet J. Homoláč a dodal, že první dva týdny bylo hlavní náplní tréninku pouze volné klusání. Výjimka však potvrzuje pravidlo, jak se sami přesvědčíte i v případě špičkových českých vytrvalců.

S tréninkem jsme začínali velice opatrně. Před odjezdem jsem si ještě zašel na vyšetření na běhátko, kde mi změřili aerobní a anaerobní prahy. Na soustředění jsem si přivezl i sporttester, který jinak v přípravě nepoužívám. Při trénincích jsem se nesoustředil tolik na rychlost běhu, ale hlavně na tepovou frekvenci zjištěnou při testech na běhátku, tak aby dosahovala podobné úrovně jako v nížinách a nedošlo k přetrénování. První dva týdny jsme pouze volně klusali až na jednu výjimku. Třetí den po příjezdu jsme vyrazili na trénink se skupinou asi 70 běžců. Společný běh to ale moc dlouho nebyl, protože nám brzy všichni utekli... Nebyli jsme ještě vůbec aklimatizováni a už po prvním kilometru jsme zjistili, že nemáme ani na čtyřminutovku (tempo 4:00/km). Naše tempo kleslo na 4:30/km. Psychicky jsem byl naprosto klidný, jelikož jsem věděl, že jsme teprve přilétli a že adaptace organismu bude nějakou dobu trvat. První týden jsem měl strašně vysokou tepovku (přes 150 tepů) i při tempu 4:40/km. První měsíc je rozdíl v trénincích oproti tréninku dole okolo 20 sekund na kilometr, po aklimatizaci 15 sekund a ke konci soustředění to při vzrůstající trénovanosti dělá přibližně zpomalení o 10 sekund na kilometr. Každý běžec se však s výškou vyrovnává individuálně, např. Milan Kocourek necítil v minulosti na horských soustředěních v Itálii a v Maroku (po nutné aklimatizaci) v tréninku prakticky žádný rozdíl, někdy tam dokonce běhá rychleji než dole. Já oproti tomu vyšší nadmořskou výšku vnímám dost intenzivně a v Keni jsem v prvních týdnech v tréninku trochu trpěl... Na soustředění jsem toho ale nakonec odtrénoval více než Milan. V tomto ohledu to tak má být, protože trénuji na maratón, zatímco on na půlmaratón a kratší tratě. Určitou roli hrálo i to, že se od podzimu Milan po půlročním zranění opět postupně rozběhával, vzpomíná Jirka na první týdny v Africe.

Pouze klusání však ke špičkovému běžeckému výkonu nestačí, důležitým prvkem je i trénink kvality. O tom, že je běhání řehole a žádný běžecký výkon se neobejde bez dřiny v přípravě vás přesvědčí následující řádky. V Keni jsme strávili deset a půl týdne, přičemž po úvodních dvou aklimatizačních "klusacích" týdnech mě ve zbývajících 8 týdnech čekalo následující schéma: V pondělí byl na programu tempový běh se skupinkou keňských kamarádů, kterému říkají Keňané medium run, což znamená 15 – 20 km v terénu na lehce zvlněném okruhu v tempu zhruba 3:30/km. Ve středu jsme trénovali na dráze v úsecích dlouhých okolo 1 km. Nejvydatnějším tréninkem celého soustředění bylo 12 x 1 km (400 m meziklus), v tempu 3:04. Poslední kvalitní trénink byl 5 dní před půlmaratónem: 10 x 1 km opět v tempu 3:04 (400 m meziklus) a protože se mi běželo velice dobře, zrychlil jsem poslední kilometr na 2:59. V pátek přišla na řadu rychlejší tempa v úsecích dlouhých 200 až 600 m v tempu 3:10/km, v následujících týdnech se postupně zrychlovalo na 3:05/km, 3:00 a končil jsem na 2:50/km. V sobotu jsme absolvovali dlouhý běh (pokaždé v tempu pod 4:00/km), nejvíce 32 km v tempu 3:52/km. V úterý, ve čtvrtek a v neděli jsem 2x denně klusal v tempu 4:20 – 4:00/km a  klusy jsem jakou druhou fázi zařazoval i po kvalitních trénincích (tempo 4:30 – 4:20/km).

Trénovali jsme 6 dní v týdnu 2 x denně, jednofázově jen v sobotu (dlouhý běh), ale někdy jsem to nevydržel a šel běhat i večer. Ono to ani jinak nejde, protože kdykoliv vyjdete ven, neustále kolem někdo běhá a vy máte o motivaci postaráno. Jednou za 14 dní jsme měli předepsáno volno (neděle), ale já stejně většinou protahoval nebo posiloval. Nepamatuji si, že bych během soustředění naběhal některý tréninkový den méně než 30 km. V prvním týdnu jsem naběhal celkem 155 km, ve druhém 170 km a pak už pokaždé kolem 200 km týdně. S výjimkou týdne, kdy jsme odjeli na Safari a měli dva dny volna – ve zbývajících 5 dnech týdne jsem naběhal 175 km. Kilometráž poklesla také v týdnu, kdy jsem dostal virózu, během níž jsem zvracel. To jsem si musel dát také dva dny volna, po nichž následovaly dva dny úplně volného klusání, abych se rozběhal a tím pádem jsem za týden naběhal nejnižší objem za celé soustředění – 136 km. Naopak nejvýše jsem se dostal ve třech březnových týdnech, když jsem dosáhl týdenního objemu 210 km, přičemž maximem bylo 213 km. V posledním týdnu, který končil 6 dní před půlmaratónem jsem snížil kilometráž na 180 km. V posledních třech týdnech jsem měl každou neděli volno, takže jsem takovou kilometráž musel naběhat za 6 dní, přiblížil nám Jirka náročnou tréninkovou zátěž a potvrdil, že vrcholovým sportovcům opravdu nezbývá kromě tréninku a odpočinku na jiné činnosti příliš fyzických sil. Po snídani jsme vybíhali na ranní tréninky mezi 8 – 9 hodinou. Po obědě jsme pravidelně chodili k naší kamarádce Joan „džusařce" do města na výborný džus z čerstvého ovoce (mango, papája, červená řepa). Po návratu jsem se vždycky trochu prospal. To abych celý den jen nestál na nohou nebo neseděl u počítače, kde jsem občas napsal nějaký článek nebo písemně odpovídal na otázky, které mi někdo poslal. Začetl jsem se i do knížky, ale když se mi chtělo spát přes den trochu více, tak jsem spal." Po návratu z druhého tréninku kolem půl sedmé večer, jsem se ještě věnoval 30 – 40 minut strečinku a posilování středu těla, pak jsme si uvařili a snědli večeři. Nakonec jsme se ještě podívali, co je nového na internetu a kolem 22 hodiny šli spát. Chtěli jsme dát přípravě všechno, takže jsme zbytečně neponocovali.

“BĚŽÍŠ PŘÍLIŠ RYCHLE“

Nejlepší Keňané působí na velkých soutěžích plachým, soustředěným, a někdy až nepřístupným dojmem. V jejich domácím prostředí je však všechno jinak. Na dráze jsem tam viděl trénovat bývalého světového rekordmana v maratónu Kipsanga a také Abela Kipropa, který loni zaběhl 1500 m hluboko pod 3:30. S nimi jsem nemluvil, ale s některými borci (s osobáky na půlmaratón kolem jedné hodiny), které znám z Run Czechu ano. Jsou to usměvaví, pohodoví lidé, kteří jsou ochotní si s vámi kdykoliv popovídat. S nimi jsem sice žádný trénink neodběhl, ale našel jsem si tři keňské kamarády se kterými jsem trénoval docela často. Jeden z nich měl osobáky jako já (půlmaratón za 1:03 a maratón okolo 2:17), druzí dva běhají půlmaratón na úrovni 61:00 a desítku na hranici 28 minut. Na některé tréninky jsem s nimi vyrážel dokonce už v 6 hodin ráno. Dobíhali jsme větší či menší skupinky běžců, jiné dobíhaly nás, do jedné z nich jsme při jednom z tréninků zapadli a doběhli tak až do cíle.

Při trénincích na dráze bývají Keňané velice koncentrovaní, ale při výklusech, které běhají hodně pomalu (odhaduji, že tempem 5:00/km a pomaleji) si dokáží běh užít a podobně jako my si při něm povídají. Stávalo se mi, že se mě někteří běžci, které jsem potkal zeptali, jaký běžím trénink a když jsem jim řekl, že klušu, odpověděli mi, že v tom případě běžím zbytečně rychle. Oni ale naproti tomu běhají kvalitní tréninky hodně na doraz a mají pak co vyklusávat. Viděl jsem to na vlastní oči při již zmíněném media runu. Někteří z běžců na dané tempo neměli a postupně odpadávali po cestě. Stává se, že vyběhne 50 běžců, ale pouze 10 z nich doběhne trénink až do konce. Jejich trénink bývá v některých případech vedený metodou "pokus – omyl". Většina běžců tam běhá na jednom okruhu po měkké cestě. Pokud běží skupina běžců např. 30 km, a někdo chce běžet jen 25km tak ví, kde se odpojit a trať si zkrátit na požadovanou vzdálenost[/KURZÍVA].

Ti dva keňští kamarádi, kteří běhali se mnou, měli následující tréninkové schéma: V pondělí a ve středu volné běhy, v úterý a ve čtvrtek tréninky intenzity na dráze nebo fartleky a v sobotu dlouhý běh. Na dráze začíná trénovat většina běžců až od února, to aby byli dobře připraveni na  dubnové závody po Evropě, dává Jirka k dobru poznatky získané během své africké mise a přidává jednu historku jež zažili s  Milanem při jednom z mála tréninků v početné skupině: Bílí běžci, kteří přijedou trénovat do Keni nemají tušení, jak hraví dokáží Keňané být. Pokud s nimi běžíte společný trénink, nesmíte jít nikdy na čelo. Při jednom z tempových běhů (media run) se Milanovi zdálo tempo na začátku tréninku příliš pomalé (3:35/km) a šel do čela, zatímco já vše sledoval spíše zezadu. Keňané nechali Milana na čele 4 kilometry, ale pak ho dostali. Přišly kopce a oni mu ukázali, že tohle je „jejich" trénink. Určili několik běžců, kteří nasadili tak neskutečné tempo, že jsme jim nestačili. Od maséra našich běžeckých kamarádů jsme se později dověděli, že to Keňané dělají schválně – obětují¨několik běžců, kteří vás odrovnají, a i když později také odpadnou, otevřou cestu těm nejlepším...

Osobitým způsobem přistupují Keňané k regeneraci. Jde sice o podobný prvek, který používají někteří čeští vytrvalci, ale s malou obměnou: Někteří z Keňanů absolvují (po těžkém tréninku 1- 2x týdně) masáž, která je místy docela bolestivá. Poznali jsme to na vlastní kůži, protože k nám chodil dvakrát týdně na masáž jeden z keňských masérů. Místy to bylo hodně nepříjemné, až bolestivé, ale na druhou stranu musím uznat, že se tímto způsobem nohy krásně uvolnily a běžely na dalších trénincích skoro samy. Kromě masáže a odpočinku však Keňané, alespoň podle toho co jsem viděl, žádnou jinou regeneraci nemají.

Keňa má 4x více obyvatel a 7 x větší rozlohu než Česká republika. Pokud nahlédneme do loňských světových tabulek, napočítáme v první světové stovce 56 Keňanů. Jaké jsou podle J. Homoláče hlavní důvody skvělé výkonnosti keňských běžců? Zaprvé vysoká nadmořská výška, což se ukázalo i na nás s Milanem Kocourkem, když jsme si po příjezdu z Keni výrazně zlepšili osobáky. Velkou roli hraje i jejich přírodní strava bez chemických úprav. Běžci, se kterými jsem mluvil, jedí maso pouze jednou za měsíc. Podle jejich názoru je maso špatné na trávení, zatěžuje organismus, takže dávají raději přednost zelenině, rýži, luštěninám atd. Nejvíce však upřednostňují výrobky z kukuřice, zejména ugali (kukuřičná kaše). My měli na oběd v jídle občas jen několik kousíčků masa, ale to bylo spíše takové polechtání. Pokud jsme s Milanem v Čechách, tak jíme s masa o dost víc. V Keni jsme si maso koupit mohli, ale nechtěli jsme moc riskovat, že by mohlo být něčím nakažené. Dvakrát jsme si připravovali vařené maso, které je sice bezpečnější, ale zase se jeho přípravě musí věnovat spousta času – nám se moc nechtělo stát u vařiče a hlídat, až se za 6 hodin udělá vývar. Abychom do sebe dostali dostatečné množství bílkovin, nahrazovali jsme maso vajíčky a luštěninami, kde je jich dostatek. Pocitově mi maso nijak nechybělo.

Velkou roli ve vysoké výkonnosti Keňanů hraje jejich mentalita. Hodně si věří a když vidí kolem sebe spoustu úspěšných běžců, tak mají pocit, že mohou běhat skvěle i oni. Pomáhá jim i vidina, že se jednou mohou mít díky běhání mnohem lépe. Pokud někdo z nejlepších vyhraje velký světový maratón, což někdy může znamenat odměnu až několik set tisíc dolarů, může z toho pak žít v keňských poměrech celý život. Dalším důvodem je obrovské nasazení Keňanů hlavně v kvalitních trénincích. Mnozí z nich zkouší trénovat "co jde" s těmi nejlepšími, ale spousta z nich to nevydrží, přetrénují se nebo zdravotně odpadnou a nikam to nevede. Kvalitní tréninky odběhají prakticky všichni ve skupinkách nebo větších skupinách, ale co se klusání týče, tak je někdy potkáte i jednotlivě. V Keni jsem viděl i několik trenérů, ale měl jsem pocit, že většina běžců tam trénuje podle sebe a tito trenéři jsou spíše prodlouženou rukou evropských manažerů a na Keňany spíše jen dohlížejí. Moji keňští běžečtí kamarádi si vymysleli raději svůj systém tréninku, běhali jen spolu a jen jednou za čas se šli otestovat formou kvalitního tréninku s ostatními a mnoho z nich dokonce poráželi, vzpomíná na africké soustředění držitel nejrychlejšího letošního času v půlmaratonu i v maratonu.

Trenér Sequent z nápadu svých svěřenců odjet do Keni moc nadšený nebyl.

Abych se přiznal, byl jsem proti. Měl jsem obavu, že budou v Africe trénovat 2.5 měsíce ve výšce 2400 metrů, s čímž jsem neměl absolutně žádnou zkušenosti. Obával jsem se, že nebudou dostatečně odolní a mohou tam onemocnět, že se budou jinak stravovat atd. Co se týče tréninku, dal jsem jim sebou jen takový mustr, kde bylo v bodech rámcově popsáno, jak mají začít běhat, jak tréninkovou zátěž zvyšovat a hlavně jsem chtěl, aby mi posílali po trénincích své tepové hodnoty, podle kterých se dal upravovat trénink. Musím ale přiznat, že po návratu z Keni vypadali oba běžecky moc dobře a půlmaratonský limit na ME byl v jejich silách

Pokud bych se ještě mohl na chvíli zastavit i u Milana Kocourka, kterého trénuji od začátku jeho kariéry, tak i on je podobně jako Jirka velkým dříčem a na některých trénincích dokáže pracovat až do padnutí. Má však jednu velkou slabinu. Téměř vůbec se však nevěnuje regeneraci, na což doplatil hlavně v loňském roce. Předchozí čtyři roky měl problémy s ostruhou, ale nijak ji neléčil a běhal i přes bolest. Často jsem se ho před tréninky ptal: "Koci, jak to s nohou vypadá?" a on mi pokaždé odpověděl "Dobrý". Předloni, před venkovním mistrovstvím Evropy, jsme na soustředění v Itálii potřebovali trochu potrénovat na stýpla (3 km překážek) a pak se pokusit o splnění limitu na ME (8:37.50). Milan mi však řekl, že trénink nepoběží a když jsem se ho důrazně zeptal proč, odpověděl mi, že ho noha bolí tak intenzivně, že úseky s překážkami určitě nezvládne. Jiný běžec by začal skuhrat mnohem dříve, ale on držel bolest celá léta se slovy "trochu to bolí" až se vše dostalo do stavu, kdy byla noha téměř "na upadnutí".

Trenér Sequent o Milanovi Kocourkovi

Milan je klukem z vesnice (Dolní Kounice), obrovským příroďákem, který je u nás (pokud je zdravý) doslova neporazitelný v krosu. V počtu titulů mistra republiky už dokonce vyrovnal 7 vítězství legendárního Vlastíka Zwiefelhofera. Stýpl podle mého názoru ke krosům patří. Milan si ho za poslední léta několikrát zaběhl a já měl pocit, že z časů na pětku, desítku a z výborných výkonů v krosech musí zaběhnout bez nácviku překážek a úseků čas pod 8:40 a teprve tehdy začneme se speciálním tréninkem a výkonnost půjde nadále nahoru. To se ale nepodařilo (osobní rekord 8:44.23), takže jsme překážky chtěli potrénovat. Bolest to však nedovolila. Noha ho pak bolela celý podzim i v zimě, přesto ještě dokázal časem 3:43.97 splnit limit na 1500 m na pražské halové mistrovství Evropy, kde přes velkou bolest startoval jen proto, že se nominoval. V rozbězích doběhl mezi posledními. Celý loňský rok pak laboroval se zraněním, zkoušel léčbu rázovými vlnami, obstřiky, klidem..., na operaci nedošlo. Stav nohy se na podzim zlepšil a i když bolest občas malinko cítil, mohl konečně začít trénovat. Pokud by „Kocour" celá léta nepodceňoval regeneraci, zranění nohy by pravděpodobně nepřišlo, a pokud ano, tak až o několik let později. Po návratu z Keni je na tom tréninkově výborně a mám pocit, že by se v letošní sezóně mohl výkonnostně přibližně svým osobním rekordům (14:06.28 a 29:06.21). S nohou to již vypadá mnohem lépe, ale sem tam ji ještě cítí.

OSOBNÍ REKORD O JEDNU MINUTU, LIMIT VŠAK NEPADL

Při nedělním maratonu v Hamburku se Jirka pokusil o splnění olympijského limitu (2:15:00 /tempo 3:12 na km). Jak viděl své šance před startem? Rád bych začal opět trochu rychleji. Nechci riskovat, že pokud bych měl nějakou krizi, pak už bych to nedohnal. Rozhodnu se však podle aktuálních pocitů i podle průběhu závodu. Velice důležitým aspektem pro výsledný čas bude, zdali se na čas kolem 2:15 vytvoří nějaká větší či menší skupina. Pokud rozběhnu první polovinu za 1:06:45 – 1:07:00, věřím, že by to mohlo být pocitově v pohodě. Prvních 5 km závodu zahájil J. Homoláč v ideálním tempu, následujících 10 km získal na olympijský limit 20 sekundový náskok. Polovinou trati probíhal za 1:07:15, ale poté začal zpomalovat. Přestože Jirka na olympijský limit nedosáhl, může být spokojený. Časem 2:16:55 si vylepšil o 52 sekund osobní rekord a pro svůj sen udělal v přípravě vše. Zajímavým momentem je zjištění, že hodnota letošního olympijského limitu se naprosto přesně shoduje s cílem, který si určil před svým prvním maratonem před 4 lety. Od prvního startu v maratonu mi šlo o zlepšování osobního rekordu mnohem více než o umístění. Se zlepšením se dostavuje i posun na českém půlmaratonském a maratonském žebříčku. Už od prvního maratonu před 4 lety sním o čase 2:15. Shodou okolností je tento čas i limitem pro letošní olympiádu, nechal se slyšet vytrvalec, který kromě prvního roku zařazuje pravidelně do svého závodního programu 2 maratony ročně, což je obvyklé penzum české i světové špičky. Jirka je doslova „podzimním běžcem" – maratonu se věnuje 5. rokem, přičemž každý rok je na podzim o dvě minuty rychlejší než na jaře. Přejme mu tedy, aby se mu to podařilo i letos. Za svoji tréninkovou píli a bojovnost v závodech si to jistě zaslouží.

Všechny maratony Jirky Homoláče: 2012 (2:21:03), 2013 (2:21:37 a 2:19:37), 2014 (2:22:12 a 2:20:39), 2015 (2:19:35 a 2:17:47), 2016 (2:16:55)

Osobní rekordy Jiřího Homoláče (25.2.1990)

  • 1500 m – 3:56.92 (2012)
  • 5 000 m – 14:27.80 (2012)
  • 10 000 m – 29:59.76 (2014)
  • 3 000 m překážek – 9:08.59 (2014)
  • půlmaraton – 1:03:50 (2016)
  • maraton – 2:16:55 (2016)

I když se olympijské limity pro české běžce (muži 2:15:00, ženy 2:35:00) zdají být mnoha odborníkům příliš měkké a současné výkony našich vytrvalců v porovnání se světovou a evropskou špičkou nepříliš výrazné, přesto jde (i v případě Jirky Homoláče) ze sportovního hlediska o časy, jejichž dosažení vyžaduje ohromné tréninkové úsilí. Já osobně si našich nejlepších maratónců vážím bez ohledu na hodnotu olympijských limitů. Maratónů se v České republice účastní ročně tisíce běžců a ti nejlepší jsou na špici celé pyramidy. A to není jen tak. Je za tím spousta úsilí v tréninku, často v amatérských podmínkách...

  • přečteno: 3278/2804×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (29 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků