logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Pohyb – nejlepší lék na hyperaktivitu dětí

Pohyb – nejlepší lék na hyperaktivitu dětí

Máte doma dítě, co chvilku neposedí? Běžte s ním ven a užívejte si to, dokud to tak má. Využijte jeho neposedných nohou a najděte si čas na to, hýbat se spolu, vyhnete se tak v dalších letech mnohým starostem se svým, ale i jeho, zdravím.

Jste ultramaratonec, instruktor, trenér, majitel běžecké školy. A pak také překonavatel různých rekordů. Řada z nich zaujme. Jak se třeba stane, že vyběhnete z domova a zastavíte se až na Sněžce? Nebo že si oběhnete jen tak republiku?
To je jednoduché, něco si umanete a nehledáte důvody, proč to nepůjde, a prostě vyběhnete. Každopádně to však chce být na to odpovídajícím způsobem připravený, což u mě obnášelo, že jsem měl za sebou kolem 30 let běhání, spousty běžeckých závodů, včetně těch na 24 hodin, 100 km nebo 10 maratonů v 10 dnech.

Máte za sebou řadu rekordů, kterého si vážíte nejvíce a proč?
Z rekordů, které jsem udělal, si nejvíc vážím toho, který mě stál nejvíce sil a času, a za nějž jsem se stal rekordmanem roku. Pro jeho zdolání jsem musel vystoupat po schodech pelhřimovského kostela sv. Bartoloměje až do výšky 8850 m, tedy o 2 metry výše, než se skví vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu. To se mi podařilo na 5. pokus 31.5. – 1.6.2012, a potřeboval jsem na to 22:21:34 hodiny. Nahoru jsem vyběhl 295x – 43660 schodů a tu samou porci schodů absolvoval i dolů.

S běháním jste začal v dětství, kdy to bylo a proč jste si vybral zrovna běh? Zkoušel jste i jiné sporty?
Já bych spíše řekl, že běh si vybral mě. Byl jsem hodně neposedné dítě, a tak hned v první třídě mě rodiče přihlásili do Sokola, kde jsme dělali všechno. Byla to skvělá pohybová příprava, která nejvíce dnešním dětem chybí. Pak jsem zkoušel půl roku sportovní gymnastiku, ale poté, co jsem musel půl hodiny pilovat kotouly, mě to přestalo bavit a zrovna v té době se pořádalo v Horních Počernicích, odkud pocházím, okresní kolo běhu Mladé fronty. Přihlásil jsem se, vyhrál svou kategorii mladších žáků a přihlásil se do atletického oddílu. Na příštím závodě (krajské kolo běhu Mladé fronty) jsem doběhl předposlední a poznal, že bez práce nejsou koláče, vrhl se do tréninku a nějak mi to vydrželo až do teď, tedy více než padesát let. Přesto si nemyslím, že jen během živ je člověk, ale že je to hlavně o tom pravidelně se hýbat, proto jezdím na kole, na koloběžce, hodně chodím, cvičím, prostě si pohyb užívám ve všech možných formách a bavím se jím.

Co vám běhání dává, proč běháte?
Běhání mi dává především naprostou volnost – svobodu, a miluju, když se zpotím, když zdolám další výzvu, když už nemůžu, vydechnu si a běžím dál. Běhání mi dává i možnost poznat, kdo jsem, jít do sebe, ale i poznávat vše kolem sebe, protože v běhu toho stačím mnohem víc vidět, mnohem více poznat.

Jakou školu jste vystudoval a jaké bylo vaše zaměstnání před tím, než jste založil Běžeckou školu, tedy než jste začal podnikat?
V tomto ohledu jsem měl poměrně pestrý život. Vyučil jsem se v ČKD strojním zámečníkem – svářečem. Teprve pak vystudoval střední školu – gymnasium a přihlásil se na Přírodovědeckou fakultu University Karlovy, protože mě zajímalo, jak ten náš život funguje. Vydržel jsem tam tři roky, během nichž jsem se naučil, co jsem potřeboval, a pak se vrátil do ČKD, ale zároveň začal trénovat atletický potěr v Sokole Horní Počernice, tedy ve stejném oddíle, kde jsem začínal já. Pak se ze mě stal odborník na pracovní rizika (bezpečnostní technik) a tuhle odbornost jsem využil i v tom, co dělám nyní a jež je základem Běžecké školy, kde učím lidi běhat tak, aby to bylo pro zdraví a ne o zdraví.

Co vás vedlo k tomu, že jste založil Běžeckou školu? A jak vlastně funguje, co vše děláte a co nabízíte?

K založení Běžecké školy mě přivedl fakt, že tu žádná nebyla. Že člověk neměl možnost najít na jednom místě všechny důležité informace o tom, jak běhat, jak se na běh oblékat, co jíst, pít. A tak jsem jen vyplnil díru v prostoru, aby ti, co budou mít v budoucnu stejné otázky, jako jsem měl v té chvíli já a mám je dodnes, nemuseli hledat po všech čertech, ale našli si stránky Běžecké školy a tam našli i odpovědi. To, že se Běžecká škola pak stala i prostředkem k obživě mé a mé ženy Dany, už nějak přišlo samo sebou a jsme za to životu moc vděční, protože neexistuje nic lepšího než dělat to, co vás zcela naplňuje a čím můžete navíc prospět ostatním.

Váš koníček se vám stal zároveň prací – je to tak? Nelitujete, že jste se do toho pustil?
Člověk musí brát všechno, co ta práce obnáší. Musí brát úspěch, i to, že někdy padá do postele jako balvan, protože už zkrátka nemůže. Když se ale ráno vzbudíte, otevřete počítač, zapnete mobil a tam na vás vyjukne poděkování od někoho, koho vůbec neznáte a kterému jste pomohli, tak je to jako když vám dá někdo napít živé vody. A o tom je život – posílat dál, co mě naučil, těm, kteří to potřebují a ještě neznají.

Jaké máte plány do budoucna? Na co se v blízké době chystáte?
Ono to ve zpětném zrcátku toho, co se mi všechno povedlo, vypadá, jako že to mám v hlavě pěkně srovnané, pěkně naplánované a krok za krokem uskutečňuji. Pravdou ale je, že jsem „střelec“, který, když ho něco napadne, to hned uskuteční a teprve potom řeší všechno, co s tím přijde. Takže velké plány do budoucna nejsou moje hobby. Každopádně ale teď s přáteli rozbíháme školící kurzy, v nichž budu lidem předávat, co jsem se naučil. Oficiálně se ten kurz jmenuje Instruktor kondičního běhu. Obsahově to však bude hlavně o šťastném života běhu, tedy naučit se běhat a žít tak, aby to člověka naplňovalo, dělalo mu to dobře, cítil se dobře po všech stránkách, a pak byl schopný toto vše předat dál.

Jaký je zájem mezi lidmi o běhání – roste?
Zájem o běh je velký a stále roste. Tenhle trend ještě pár let potrvá, bude však spíše přibývat lidí, kteří si budou běhat sami pro sebe, proto, aby se odreagovali od běžných stresů, dostali se ven, do přírody, neseděli stále zavření ve škole, v kanceláři, v autě, dopravních prostředcích. Prostě nedělalo jim problém postavit se na vlastní nohy a někam si dojít či doběhnout a ještě z toho mít radost.

Říkáte, že vám jde o vyváženost těla mysli a ducha – jak toho lze dosáhnout, co radíte svým svěřencům?
Běhat pro radost. Když vám přestane jít v běhu o to, kolik uběhnete, jak rychle běžíte, a prostě jen běžíte, dýcháte, díváte se kolem sebe, tak to najednou na vás skočí, a vy ani nevíte, odkud se to vzalo. Akorát si pořád neříkejte, kdy už to bude! Protože vyváženost těla, mysli a ducha si nelze vyvzdorovat, tu si musíme prostě dovolit.

Děti v dnešní době mají méně pohybu než dřív, podle statistiky přibývá obézních dětí. Co byste poradil rodičům, kteří chtějí své děti přivést ke sportu, k běhání, jak mají postupovat? Jak děti namotivovat?
Když chodím po ulicích, tak si přesně tohoto všímám. Bohužel těch obézních dětí je stále víc. Příčina je jednoznačně v rodině, v prostředí, v němž žijí, a v přístupu rodičů. Často vidím děti oblečené nepřiměřeně počasí (oblečené příliš). Často slyším: „Pepíčku, neběhej, zpotíš se, budeš zase nemocný!" Ale Pepíček se potřebuje vyběhat, potřebuje vybít energii pohybem, při tom se samozřejmě zpotí, rozepne si bundu, sundá si čepici, za chvíli vystydne a nachladne. Problém nastydnutí není ve špatném počasí, ale v tom, že obecně jsou děti příliš oblékané. Dítě by mělo jít oblečené ven tak, že mu bude spíše venku mírná zima, ono se pohybem zahřeje na optimální teplotu. Ale musí se hýbat!

Ideální také je dělat co nejvíc věcí – hýbat se (sportovat) s dětmi. To platí i ve škole. Mám zkušenost, že jsem přijel do školy se svým programem Povídání o běhání, jehož součástí byl i Cooperův test. Děti si poslechly, co jsem jim říkal, pak jsme šli ven a začal jsem se s nimi rozcvičovat. Děti, co přinesly od rodičů omluvenky, že nesmí cvičit, protože…, najednou za učitelem přišly, jestli by se přeci jen nemohly aktivně zúčastnit. Bohužel učitel jim to nemohl dovolit, neboť rodiče to omluvenkou zakázali! Takže rada pro rodiče: nebojte se tolik o své děti, nevystavujte jim zbytečně omluvenky, kde to není nutné. A rada pro učitele tělocviku: buďte kreativní, aby tělocvik děti bavil a chtěly se do něj aktivně zapojovat. Tohle všechno dohromady je cesta!

Rozhovor vyšel v zářijovém čísle časopisu Děti v Praze.

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (5 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Honza | 20. 10. 2016 15.10 hod. | 178.255.168.xx
tak mě přesně řekla včera moje dcera když sem sní chtěl opakovat angličtinu " tati já chci radši cvičit než se učit"

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Děti a sport

všechny články Děti a sport

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků