Poprvé v životě běhám pomalu a zjišťuji, že to jde
Poprvé v životě běhám pomalu a zjišťuji, že to jde. Netvrdím, že to pro mě bylo nějak lehké. Dodnes mám momenty, kdy ve mně předbíhající běžci vyvolávají touhu závodního zajíce, ale držím se.
Zařadila jsem abecedu, hlídám si víc pozici při běhu, i když někdy nevím, na co dřív myslet. Říkám si: „Dýchej zhluboka, pěkně do břicha, žádné povrchní dýchání. Nezakláněj se, víš, co ti říkal Miloš. Drž ruce hezky u těla a žádné kmity dozadu. Soustřeď se na nášlap a pěkně zvedej nohy.“
Někdy toho je opravdu hodně a všechno to zkoordinovat je výkon hodný umělce. Dávám si taky pozor, abych se protahovala, což moje tělo ocení, když jsem na to donedávna kašlala. Dokonce jsem zašla po dlouhé době na jógu. Snažím se i posilovat, aby moje horní polovina těla na tom byla lip, což se potvrdilo u Mirka. Je to těžký, ale moje běhání teď díky výzvě dostalo nový směr a já cítím, že mi to prospívá, takže doufám, že pořád v sobě budu nacházet energii, která mě požene dál.
Nevláčejte s sebou neustále všechnu tíhu světa a nesnažte se dohnat čas
Mám radost, když lidi začnou chápat, že neustálým honěním se za novými a novými zážitky si nic pořádně neužijí. Připadá mi totiž, že jsme ve svém vývoji moc nepokročili. Nejdříve jsme byli sběrači a lovci a dnes vlastně děláme to samé, jen místo jídla, které na nás číhá samo za každou výlohou obchodu s potravinami a jehož jsme se stali sami lovnou zvěří, nyní lovíme zážitky.
Avšak zatímco jídlo jsme společně s kyslíkem potřebovali ke svému životu, abychom přežili, zážitky nás neživí a navíc nás o kyslík připravují. Abychom je ulovili, tak se pořád někam ženeme, necháme se pro ně zotročovat moderními otrokáři (jimiž však kupodivu nejsou naši zaměstnavatelé, ale mi sami) a když je ulovíme, tak je ani pořádně nevychutnáme, jen je tak ve spěchu olízneme a už běžíme lovit nějaký jiný.
Vidím to dnes a denně. Lidi už nemají čas na to užívat si, a proto pořád spěchají. Možná i proto se stal běh celosvětovým fenoménem, protože lidem umožňuje být pořád v poklusu, mít alespoň pocit, že mi nic nebo nikdo neutíká. Prostě všichni se jen ženou ZA NĚČÍM.
Proto mám radost z letošní, ale i loňské, party „Maraton pod 4“, protože i když to zpočátku zkousávájí těžce, tak pomalu a jistě pochopí, že jen tím, že jsou schopni zpomalit svůj běh a života běh, si budou schopni v květnu užít maraton naplno, ale bez těch nepříjemných pocitů, kdy cítíte, že už vám zase něco utíká…
Užijte si krásný třetí adventní víkend a zpomalte, ono vám opravdu nic a nikdo neuteče a dost možná, že právě to, že zpomalíte, umožní tomu, co běží pořád za vámi, toužíce se s vámi potkat a blíže se s vámi seznámit, aby se tak stalo:-).
Vložit komentář
