logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Blýskání aneb báječná léta pod PIMem

Blýskání aneb báječná léta pod PIMem

Psal se rok 2013, červenec měl odkrojeno sotva pár dnů. Švýcarské Alpy, poklidný penzionek v městečku Grächen napěchovaný čerstvě zmoženými (a nezřídka zasloužile netiše spícími) pokořiteli Zermatt Marathonu. Ne, že bych necítil únavu z kamzičích cest taktéž, kopec to byl. Ale nějak jsem nemohl spát. Asi to ticho, ten klid. A ty cikády řvou jako…

V tom úzký průzor hvězdné oblohy nad jedním z nejhlubších vysokohorských průsmyků starého kontinentu náhle ostře zbělal. A pak hned znovu, dvakrát, třikrát za sebou. Blýskání. Na časy.

Věděl jsem, že je to znamení změny. Do Švýcar jsem odcestoval s přáteli ještě jako novinář. Přitom s vědomím, že po návratu zpod majestátních čtyřtisícovek otevřu úplně jinou životní kapitolu, na hony vzdálenou pobíhání okolo regionálního plátku.

Běhat s lidma. Starat se, pečovat, poradit, uklidnit, atakdál. Už žádné zázemí rodného maloměsta plného kamarádů či alespoň dobrých známých. Jen Praha, Running Mall, v něm právě se rodící běžecký klub a já. Půjde to dohromady? Jistý jsem si byl jedině tím, že tohohle rozhodnutí nebudu litovat. Když srdce zavelí, má se poslouchat. Naopak, prováhanou šanci bych si musel vyčítat jednou provždy.

Blýskání aneb báječná léta pod PIMem

Časový střih, ale dost ostrý. Přelom loňska s letoškem, alpské melancholické záblesky dávno přehlušilo duševní hromobití v podkroví pražské nájemní garsonky. Do telefonu, elektropošty i modrého účtu se mi už nehezkých pár dnů v jednom kuse valí znepokojené otazníky: „Co se s tebou děje? Ty prý odcházíš z PIMu?“

Skříňka číslo 8 skutečně je volná. Nebudu lhát, tohle jsem fakt nechtěl, alespoň ne takhle. Na druhou stranu, ani tentokrát nelituji. Ničeho.

Byly to nádherné roky. Tři a půl roku intenzívního vysokého školení se. V běhu, práci s lidmi, univerzita života. Prostě JÍZDA. Jakoby to bylo včera, kdy jsme takhle seděli s Carlem a on pronesl něco v tom smyslu, jakože jo, tak ten klub tedy otevřeme. Challenge accepted. I díky němu dnes jsem tím, kým jsem. Načež mě usadil do toho pimáckého kolotoče a zmáčkl knoflík, co se horko těžko vytahuje zpátky.

Nemít děravou paměť a mít nakladatele, knižní trh klidně mohl obohatit „bezceler“ Báječná léta pod PIMem. Zpětným pohledem přes rameno se mi už všechno slévá do sady diapozitivů. Tu běhám v sedm ráno v mlhovišti jarní Stromovky s Wilsonem Kipsangem, onde učím správné práci kotníků trestankyně. Ani s padesátkou lepých bab za zády a Miss World Taťánou po boku to nebylo úplně špatný. Anebo běžecká přednáška pro študáky v Ústí. Do toho volej řediteli, jestli teda na ten osobní véípé trénink konečně dorazí nebo zase ne. Taky si nevybavuji jedinou celerbritu, se kterou bychom u nás nevyběhli. Jsem schválně zvědavý, jestli u toho ten Leoš (Mareš) doopravdy vydrží.

Doma mi visí kila medailí. Pochopitelně, že povětšinou účastnických, vodiči z podstaty moc často nevyhrávají. Nikdy, fakt nikdy jsem neběžel závod seriálu RunCzech „na sebe“. Nebylo kdy, nebyl důvod. Pamatuji dřevní doby roku 2010, kdy jsme s dalšími pár dobrovolníky honili ulicemi balónky a lidi si nás kvůli oranžovým rozlišovákům pomalu pletli s ožralými metaři. Pokrok nemá význam brzdit, dneska plně organizované partě velezkušených vodičů specialistů, za které bych dal svoje legendary žluté adidasky do ohně, chybí snad už jenom ty odbory.

Pokud se závodů jako takových týká, už jenom nosit bundu RunCzech Teamu a v rámci toho davového šílenství dělat, co jsem uměl a mohl, mi bylo velkou ctí. Opravdu nepotřebuji komukoliv drbat záda natož cokoliv jiného, ale souhra téhle skvělé skvadry v den D byla a je ukázková. Efcé Barcelona s Madridem hadr. Proto byla a je sedmička závodů naprostá jednička nejenom v zemích českých.

Ani s tím mým psaním to nebylo tak marné. Původně jsem měl příležitostně vypomáhat PR oddělení, abych nevypadl z formy, jakobych snad někdy nějakou měl. Nakonec během těch let ulpěla moje písmenka ve stozích časopisů i novin, akorát místo černé kroniky nebo stavby nového kravína v Horní Dolní už patřila výhradně běhu. I přečíst se to snad občas dalo – periodika přežila, jejich editoři díky přísunu zmar tišících neuroanalgetik taktéž.

A to nejniternější nakonec. Náš klub, můj hrad. Svého druhu asi první počinek vůbec, myšlenka spojovat lidi různého zrna pomocí běhu a činit jim dobře. Proběhlo jich tím letenským barákem doopravdy hodně, v bezejmenném davu dodnes poznám tvář každého jediného z nich. Během těch let se navíc vytříbila báječná parta věrných. Já vím, kdejaký hokejista, který za tři roky vymění tři kluby, do kamer okamžitě velebí skvělý kolektiv v kabině, jakože jeden provaz atakdále.

Tohle ale byla úplně jiná liga, která dalece překročila vztah poskytovatele a příjemce tělovýchovných služeb zájmové povahy. Kdyby se nepodařilo nic jiného, kvůli těmhle bláznům v nejčistším slova smyslu to nebyl zahozený čas. Běhali jsme, závodili, užili srandy, života.

Třeba když jsme se (díky Bohu a běhu) před rokem a čtvrt s mojí Marcelkou brali, do našich zamilovaných Frantolázní dorazilo o jednu rodinu navrch. Naše Janička s Milošem svědčili, snad tři lidi fotili a točili, Iva naši Vltavu na flétnu hrála a Libor otáčel noty, Tomáš si obul aspoň ty ťapky, když ne boty. Jirka nám během Petrova obřadu hlídal hadry, protože jinak kosa byla, ale i přítomnost všech ostatních, kteří taky brečeli, každopádně hřála.

Načež jsme společně běhali, mokli a smáli se při navazující dobročinné 24hodinovce. Zkrátka, díky naší velké běžecké rodině jsme si to užili plně. A svatební dar? Bezmála čtyřicet dobrých duší nás poslalo… na maratonskou svatební cestu do Barcelony.

Co víc si přát? Tohle není jen tak.

A čím dál, tím lépe. Zvláště poslední půlrok, kdy mezi nás zapadl i Honza Kreisinger, byl přímo skvostný. Úterky a čtvrtky, ty zvonily. Prostě finále, jak má být.

Inu, a byť jsem se během těch bezmála 1300 tréninků snažil druhým cosi nehmatatelného předat, v poslední den jsem si ve stavu dojatého pohnutí uvědomil, že mnohem víc toho naučili oni mě. DÍKY.

Skutečné přátelství nerozdělí nic.

Tak. Tím vším jsem žil. Byl jsem toho součástí. Co na tom, že nakonec nikoliv neoddělitelnou. Mělo, muselo se to stát. Ale pomáhal jsem tohle celé zformovat, ovlivnilo mě to vnitřně i navenek. We are one great family…

Ne, nebylo to zadarmo. Zvenčí všechno vypadá jako velké klouzavé mejdlo, pravda voní po civilu. Je to práce jako kdejaká jiná. Krásná, tvrdá, někdy nevděčná. Na volné víkendy nehrajete, na hodiny už raději vůbec. V deset večer z práce, v půl druhé do hajan. Občas se vyspíte v pěkných hotelích, ale život máte po věky věků sbalený v jedné tašce. Obzvláště my, s rodinami roztaženými na 330 kilometrech. Pořád jedete naplno, leckdy i na červenou. Musíte, všechno jenom proto, že prostě chcete. Tu a tam se těm duchapřítomnějším stane, že hlava či tělo, leckdy obojí, začne řvát: „Zpomal!“

Já poslechl.

Běhu vděčím za hodně. Něco vzal, třeba iluze, mnohem více ale dal. Svým způsobem mě zachránil, ukázal mi jinou, radostnější cestu. Nebýt běhu, pravděpodobně bych dneska rotoval v tradičním všedním stereotypu průměrného, přednasraného maloměšťáka. Z povinnosti do práce a z práce, nakoupit, vynést odpadky, 3x jídlo, televizní zprávy, podle nichž stojí dnešní svět řadu let za velký hnědý, v horším případě bonusová hospoda a nadranej spát. To bych nebyl já.

V běhu jsem se našel, našel jsem sám sebe. Naprosto zřetelně vím, co chci, co je důležité a na čem nesejde. A vím, o co nestojím. Nejde si třeba nevšimnout, že dneska se kdekdo dere do vytuněného sáčka a nejlépe rovnou za ten velkej dubovej stůl v totál nejvyšším patře. Zjistil jsem, že tohle všechno mě spíše děsí než láká. Vždycky jsem raději kopal první teplákovou ligu. A sloužil lidem, byl jedním z řady.

Čím déle se motám ve světě zaříkávačů laktátem, tepovými frekvencemi a superkompenzací, tím jistější si jsem tím, že podstata běhu, a tedy i jeho účinek se ve skutečnosti skrývá v něčem úplně jiném. Přinejmenším pro rádoby obyčejné, kondiční běžce.

Je to jednoduché jako běh sám, je to jako s pravou láskou. Potkat, poznat, uvěřit, pochopit, netlačit na pilu, zamilovat se, vydržet, užívat, radovat se.

A protože běh pomohl k radostnějšímu vnímání světa mně, ani nemohu jinak než na oplátku pomáhat dalším a dalším. Až nás budou miliardy, přestanou války. No, možná, že je načase to típnout…

Každopádně pořád věřím v obyčejnou, poctivou práci. Jak pokaždé tvrdím při pohledu na naše slavné profisportovce – raději méně kérování na paži, méně gelu ve vlasech a hašištagů na fejsu, zato více upřímné snahy a píle mimo záběr sdělovacích prostředků. Co nenaběháte, to neukecáte. Věřím, že vždycky se najde někdo, kdo to ocení. Když už ne ten, kdo by to ocenit měl, světská spravedlnost existuje.

Až dosud to vypadá, že z mého příběhu vypadla jedna důležitá postava. Zdání klame. Je pravda, že s Milošem jsme po letech intenzívního přátelení napsali v prvním přelomovém roce 2013 běžeckou čítanku, natočili první řadu telemagazínu Tempo a stihli ten Zermatt.

Od té doby jsme si byli znovu společně zaběhat až minulý víkend okolo Sokolova.

Mezitím najednou nebylo z výše vyznaných důvodů kdy. Ne snad, že by se naše cesty rozdělily, vlastně ani protichůdné nebyly. A už vůbec se nedá říci, že bychom se navzájem odcizili. Nikdy jsem se netajil totožným světonázorem na života běh. Byť nejsme úplně stejní, ani jsem neměl důvod zapírat jeho učení. Pořád jsme o sobě věděli, pořád jsme si volali, tu a tam se vídali, popovídali, plánovali, co a jak kde už konečně společně spácháme.

Hm, na všechno dobré se čeká. Asi to tak mělo být, že čas opětovného souběhu našich cest nastal v tu pravou chvíli. To znamená ne dříve než teď. A přičiněním všemožných okolností, některé neveselé nevyjímaje, do sebe naše cesty najednou zapadají více než dříve.

Blýskání aneb báječná léta pod PIMem

Co bude dál? Myslím, že my už něco vymyslíme. Osobně se každopádně nechystám objevit Ameriku, natož abych ji s velkou červenou čepicí hodlal udělat znovu velkou. Mám modrou. Čepici i knihu knih náruživých branců… Takže nehodlám s nikým bojovat, nemám zapotřebí teď něco někomu ukázat.

Bude-li mi přáno, chci i nadále šířit přirozený, radostný života běh, sloužit běhu, spojovat lidi. Neboť společně dosáhneme a užijeme světa víc.

Když už jsme u těch aliancí, najednou do sebe leccos začíná krásně zapadat. Třeba máme s Milošem znamenitého spojence v podobě představitelů českého zastoupení Salmingu. Chovají se v souladu s ideou této severské značky – přirozeně, s rozumem, respektem k zákonitostem člověka, běhu. Jo, nejlepší marketink je filozofie. Je nesmírně občerstvující pocit popovídat si bez naučených klišé a frází. Stejně jako zjištění, že stisk ruky ani v jednadvacátém století prošpikovaném smlouvami s nenápadnými dodatky stále neznamená jen prázdné gesto.

Proto nyní zpátky ke kořenům, zpátky do Školy.

Vyběhnu s každým.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 1892/1703×, 3 komentáře
Blýskání aneb báječná léta pod PIMem Blýskání aneb báječná léta pod PIMem

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (19 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Vladimír Němec | 27. 2. 2017 19.01 hod. | 83.47.22.xxx
Ahoj Michale. První, co mne napadá je,čím se budeš živit (nebo jsem to v článku přehlédl ?). Ale Tvůj návrat do Běžecké školy MŠ je nadějný. Ačkoliv i přes svůj věk stále zabírám místo v západních bězích PIMu a mám přihlášeno Prahu a Vary, v posledních letech jsem se asi vzdálil a schází mi ta pospolitost z let 2009 až 2012. Jinak dodatečně mnoho štěstí a porozumění do manželství a na statek do Potočiště jsi Ty s manželkou a skupina do 20 lidí na malé běžecké soustředění pořád zváni.

Ivo Eichler | 27. 2. 2017 14.06 hod. | 93.153.124.xxx
Ahoj Michale, hezky napsaný článek, jen pořád přemýšlím, co bylo tím hlavním impulsem k odchodu, což se domnívám, je pro všechny strany škoda. Ať se Ti daří v "novém životě"!

Tereza | 27. 2. 2017 13.11 hod. | 88.103.15.xx
Krasne napsany, Miso. At to vse bylo jak bylo, uzili jsme v PIMu srandy kopec ;-) A diky nejen PIMu, ale i behu, nasli sami sebe :-) Ty se neztratis! Hodne stesti ;-)
PS: kazdy konec je novy zacatek a tenhle bude famoznejsi :-))

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál VYDRA V RUNNING MALLU

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Víte, co je to diastáza a cvičení na pánevní dno? : Děkuji za Váš úžasný článek! Asi si najdu nějaké cviky na hluboké stabilizační systém ☺ Jste vzor…»
  • Od 142 kilového pořízka ke 112 kilovému maratonci : Romane, kloubouk dolů .... jsi borec ... jsi borec ... jsi bored ... »
  • Máte talent na běhání? Stačí udělat 7 cviků a budete vědět, jak na tom se svým běžeckým talentem jste! : No tak pohyblivost nic moc 1.dobře 2.dostatečně 3.dobře ,ale silový zbytek velmi dobře .Budu se…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec…»
  • GUT – Gabreta Ultra Trail. 170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití : Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků