logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Moje cesta k maratonu vedla velkou oklikou

Moje cesta k maratonu vedla velkou oklikou

Celé své mládí jsem vlastně proflákal, odchodil jsem vysokou, léta jsem trávil na brigádách. S kamarády na festivalech, hospůdkách a podobných zařízeních. Můj maximální sportovní výkon byl vandr s bandou na Vranov. Poslouchal jsem punk a metal, chodil v „gládách“(doteď jím vděčím za občasné problémy s okostnicí). To, že bych měl běhat, natož uběhnout maraton, mě v životě nenapadlo.

Čas šel dál a po vysoké jsem si našel první práci a trochu se zklidnil… Našel jsem si i jinou partu, s kterou jsme občas jeli někam do hor. Potkal jsem svoji přítelkyni Alču (nyní manželku), s ní jsme se začali toulat po horách.

Psal se květen 2005 a my jeli do Prahy vyzvednout skoro švagra Libora s jeho kamarádem, kteří se pustili do bláznovství – od zimy trénovali a běželi pražský maraton. Popravdě to, co jsem v cílové rovince viděl, mě dostalo. Ta euforie spojená s vyčerpáním. To štěstí, spokojenost, nadšení proudící z těch zhuntovaných těl… No prostě něco úchvatného…

Stačilo pár dnů a zážitek z Prahy se spokojeně zařadil ke všem ostatním. Zase jsme jeli do hor, nebo na kola, ale nějak mi najednou začalo vadit, že jsem pořád mezi těmi posledními, na které se čeká nahoře. Co bych chtěl, přece jen s mírnou nadváhou, kancelářská krysa s dvacetikilovým batohem na zádech…

Přišla zima a jako obvykle jsem s kamarády slavil narozeniny, začátek únoru 2006. Nevím, kolikátý pivo už to bylo, to už není podstatné. Každopádně jsem tam prohlásil to, co už mi víc jak čtvrt roku vrtalo hlavou… Já prostě ten maraton letos poběžím!!! Banda to přijala s úsměvem, každý si myslel svoje a za chvíli se už řešilo něco jiného, tak jak to při pivu bývá.

No a já druhý den ráno začal. Zima byla taková, jak má být. Všude sníh, mráz. Nazul jsem starý botasky značky Prestige, oblíknul podvlíkačky a šusťáky z tržnice. Mikinu, funkční tričko, větrovku a šel… No vlastně běžel. Možná ta průprava z hor, každopádně na první žduch jsem uběhl 5 km tam, vydýchal se a 5 km zpět…

Od švagra jsem dostal loňský tréninkový plán, z Mladé fronty, psal to jakýsi Škorpil. A já do toho naskočil rovnýma nohama, tréninkové manko jsem nijak neřešil. Podle plánu se mělo začínat někdy v lednu, či snad v prosinci… Já začal v únoru.

V botaskách značky Prestige (pochybuji, že mladší generace ví, co to bylo zač), jsem odběhal celý únor a březen. Přece jen s ubývajícím sněhem narůstala síla dopadu na tvrdý povrch, což se občas nelíbilo mému kolenu a hlavně okostnicím (ještě jednou děkuji gládám). Nezbylo, než si koupit novou běžeckou obuv.

Plánu jsem se pokoušel držet a kromě výpadku na konci března (cca 14 dni nemoci), jsem odběhal hlavně ty dlouhý běhy. Intervaly a fartleky jsem nějak neřešil, jednak jsem pořádně nevěděl, jak se to běhá a hlavně: šlo mi o to, ten maraton uběhnout v časovém limitu. Alča a švagr mě podporovali. Švagr se dokonce přihlásil taky, při prvním maratonu ho zlobilo koleno. Doběhnul-dobelhal po půlhodince, strávené na krajnici, kdy marně čekal, až to přejde.

V dubnu jsme odběhli i ten nejdelší, třicetikilometrový běh, za tři hodiny a s konstatováním, že těch dalších dvanáct už za tři hodiny nějak musíme dát…Limit byl tehdy 6 hodin.

Přišel květen a já stál se švagrem na startu. Měl jsem naběháno z nuly cca 480 km. Za tři měsíce jsem z 80 kg shodil neuvěřitelných 8 kilogramů. (Což se mi nikdy potom nepodařilo. Maximálně cca 2-3 kila).

Přišel výstřel a šlo se na to… Dav lidí se dal do pohybu. Nechápal jsem to kvantum lidi a to tehdy to běželo sotva čtyři tisíce běžců. Prvních deset kilometrů to byla celkem plácaná. Pak už se to trochu roztrhalo. Dalších deset kilometrů bylo dost v pohodě, užíval jsem si to. Hudba, fanoušci, památky… Po proběhnutí půlmaratonské mety ale přišla změna. Už to nebylo tak lehký… Nohy začaly těžknout a pomyslná hranice třicátého kilometru byla pořád daleko…

Maraton v roce 2006 se ještě běžel po budějovické dálnici. Krásných 5 km tam, otočka a 5 zpět… A po otočce to přišlo… Asi třicátý druhý kilometr… Maratonská zeď a hlavně křeče jak cip, hotovo… Švagr mi pomáhal protáhnout nohy, ale bez valného úspěchu… Poslal jsem ho běžet dál, nemělo smysl, aby zabíjel čas se mnou, když mohl běžet.

Pro maraton je důležité mít natrénováno. Naběhat to, co je potřeba… Ale je tu ještě jedna věc, co je důležitá. A to je hlava… Jakmile se věci nevyvíjejí tak, jak by měly, je hlava to, co musí říct tělu, že ještě není konec…

Ztratil jsem tam možná deset minut, než jsem se zase rozešel a pak i rozběhl. Nejdřív jsem počítal patníky u silnice. Pak kilometry. Na občerstvovačce dávám banán se solí. Jakmile jsem přebíhal zase Vltavu (asi 2-3 km do cíle), nahrnuly se mi do očí slzy. To, co jsem zažíval, bylo neskutečný. Euforie, všechno přestalo bolet. A já odkrojoval poslední stovky metrů do cíle. Na křižovatce před Francouzskou dobíhám švagra. Říká, že ho sundal pyl cca na 37. km (je silný alergik). Cílem probíháme spolu, v čase cca 4:42. První maraton. Jakmile zastavím, hotovo… Křeče do obou nohou. Dostávám medaili, sotva se dobelhám k zábradlí, kde přibíhá Alča se sestrou. Nejsem schopen mluvit, sotva stojím na nohách. Křeče ne a ne povolit. Plácnu sebou pod orloj, donesli mi pití, banán. Dávám se trochu do kupy a pomalu se belhám pryč. Po maratonu mám prvním pár dní problém se schody. Sotva chodím a jsem vyřízenej, ale štastnej.

Trénink skončil a mě začal zase běžný režim, bez běhu… Moc práce, místo běhu vycházky se psem. Kolo, hory.

V lednu 2007 začínám znovu běhat. Bohužel, nedaří se dodržovat plán a začínám mít velký problém s kolenem. Běhám pomalu a i v nových botách to koleno zlobí. Běhat se s tím dá (po čase se koleno rozhýbe a jde běžet), ale běžná chůze, a řízení a vystupování z auta dělá problém. Po velikonocích končím s přípravou.

Rok 2008 a tentokrát koleno nezlobí. Před maratonem odběhám cca 440 km, vesměs sám. Celý trénink si říkám, že až ho odběhnu, tak si koupím svoje první pořádný nový kolo a začnu jezdit…

Na startu maratonu už vím, co mě čeká. Zazní výstřel, hraje Vltava a dav vybíhá. Celkově běžím pomaleji, žádná velká krize nepřichází. Cca na 36.-37. km chvíli jdu a pak dobíhám 4:32…

Po maratonu cca dva tři dny trpím, ale jinak ok. Kupuji si nový kolo a začínám pořádně jezdit.

Píše se zima 2010 a já se zase pouštím do toho bláznovství. Běhám podle starého plánu, začínám již v lednu, ale nějak se mi nedaří zrychlit. Plánovaný cíl, dát to pod 4, bere v půlce tréninku za své. V hlavě si to srovnávám. Prostě, když běháš tréninky tempem 6 – 6:30 min/km, tak to pod 4 těžko bude…

V květnu stojíme zase se švagrem na startu. Výstřel, dav se dá do pohybu a cca po dvou kilometrech se rozdělujeme. Švára to dává za 3:50. Já bez krizí, stabilním tempem 4:22. Bylo to jak delší tréninkový běh. V pondělí po maratonu dokonce jedu s chlapíkama na montáž a celý den lítám se sbíječkou a po žebříku. Prostě ok. Kupuju silniční kolo a na dlouhou dobu se pro mě stává běh jen občasným doplňkem pro zimní přípravu.

Sezónu 2014 jsem měl pěkně rozjetou, v půlce jsem měl najeto to, co za celý rok před tím. Jeden rychlý sjezd, vymleté koryto a přelet přes řidítka znamenal konec. Zlomená klíční kost, operace a dlouhá rekonvalescence zapříčinila, že jsem se na kolo dostal zpět až na konci září.

V hlavě zraje plán, mám jeden rest, který bych chtěl splnit. Začínám běhat. Ze začátku to je hodně špatný. Výpadek a antibiotika, co jsem skoro měsíc dostával, jsou znát. Na začátku listopadu si dávám s Alčou hornickou desítku, za 50 minut. V listopadu pak dále běhám tempové běhy, chystám se na tradiční místní závod Mikulášský běh ve Světlé (mimochodem skvělá akce). Dopadl na moje poměry dobře.

Vyhrabal jsem starý tréninkový plán a upravil datumově na konec února. Maraton Jana Buly v Moravských Budějovicích. Tepově se snažím zpomalit, nicméně pořád je to výš, než by mělo… Už jen z principu, nebudu přece běhat nad 6min/km. V půlce prosince první nemoc. Pak jedeme s Alčou do Žiliny. Alča běží maraton a já půlku. Počasí vyšlo a kolem žilinské přehrady se běhá krásně. 1:51. V půlce ledna zase stop. Další nemoc. Dlouhé běhy mají svoje kouzlo. Výkonnost jde nahoru, bohužel vždycky dobíhám dost prošitej. Tepově pořád trochu výš. Nejsem tam, kde jsem chtěl být. Posouvám maraton z Moravských Budějovic do Bratislavy… termín na konci března. Půlka února, další nemoc. Na začátku března se mi to zase vrátilo… Už jsem z toho nešťastný. Opět posouvám plánovaný maraton na půlku dubna, do Unhoště. Kupodivu se dávám brzo do kupy. Na dlouhých bězích se mi daří dodržovat plánované tempo pod 4 hodiny, 5:40, 5:50. Nicméně dobíhám vždycky dost vyřízený. Poslední dlouhý běh 35 km za 3:19, 5:41 min/km. Říkám si, ok, to nějak půjde. Začínám připravovat hlavu na běhání koleček, v Unhošti se běží maraton na okruhu dlouhý 4200 m desetkrát.

Obvodní doktorka mě poslala na testy a výsledek není dobrý – streptokok a zlatý stafylokok. Celkem ve velkém množství. Antibiotika na tři týdny vystavila stop dalšímu pokusu.

Když si procházím tréninkové zápisky zpětně, bylo to od začátku špatně. Běhal jsem tepově moc vysoko, výkonnost sice šla nahoru, nicméně tělo dostávalo strašně zabrat a nemělo už energii na boj s bacily. Dobral jsem antibiotika a začal jezdit zase na kole. Bohužel celá sezona 2015 byla ovlivněná oslabením imunity. Pořád jsem něco chytal, v létě to skončilo i zápalem plic.

V zimě 2016 jsme toho moc nenaběhal, složil jsem si nové kolo a našel jsem novou motivaci. Cyklo sezona 2016 nebyla zas tak špatná. Nicméně času bylo málo a o bod mi uteklo třetí místo v seriálu cyklozávodů, co jsem jezdil.

Někdy na podzim přišla Alča s tím, že Miloš Škorpil otvírá program – skupinu, s tréninkem na maraton pod 4. Říkal jsem si, když už mi to nevyšlo loni, tak co kdybych to zkusil letos znovu a trochu pod vedením, tak, aby to mělo hlavu a patu. Zaběhnout to pod 4 a odškrtnout splněno…

Přihlásil jsem se a byl jsem vybrán. První tréninky mi přišly moc krátké a pomalé. Následovaly testy u Mirka Toušky a první společný trénink s Milošem Škorpilem, který se věnoval běžeckému stylu. Po pravdě jsem od testů očekával lepší výsledky. Maratonské tempo mi vycházelo na krásných 6:40 min/km. Tempo pod 4 hodiny je o minutu rychlejší.

Ze začátku jsem měl problémy se sžít s tréninkovým programem. Přišlo mi to všechno moc krátké, pomalé. Pouze čtyři dny trénink a ostatní volno. Když jsem se do tohoto programu přihlásil, měl jsem jiné očekávání. Alča má svého trenéra, který jí připravuje tréninkový plán a konzultuje s ní tréninky a výsledky. Podle výsledků z tréninku a zdravotního stavu upravuje tréninkové dávky. Toto jsem očekával, více komunikace, více zpětné vazby. Chvíli mi trvalo, než jsem si vlastně uvědomil, že o tomto tento program není. Není v silách jednoho člověka, aby s každým řešil vše osobně. Zvlášť, když ve skupině je 40 lidí. To by se Miloš musel rozdvojit, nejlépe rozčtvrtit.

Tento program je nastaven na to, aby se člověk, pokud na to má předpoklady, dokázal připravit na maraton a uběhnout ho pod čtyři hodiny. Je pravda, že v rámci skupiny je i několik jedinců, kteří to zvládnou rychleji a při úpravě plánu, zvýšení dávek by to zvládli třeba i rychleji, ale to bychom mohli skupinu rozdělit na skupinky 3:45, 3:30 a 3:15.

Co je ale hlavní, když jsme potřebovali něco vyřešit, poradit, tak jsme odpovědi a rady dostali. Návrat do plánu po nemoci, rada s řešením zranění, styl, vybavení…

V prosinci jsem měl 14 dni pauzu. Nechal jsem si vytáhnout šrouby z klíční kosti, památku na přelet nad kukaččím hnízdem z roku 2014.

Leden, únor a březen utekl jak voda, bohužel jsem se nemohl účastnit obou společných běžeckých tréninků v Praze. Dlouhé víkendové běhy a intervaly se staly pravidelnou součástí týdne. I víkendové akce se plánovaly tak, aby bylo možné odběhat potřebnou dávku.

Leden byl ještě ve znamení nevyrovnaných výkonů a pochybností. Pořád jsem necítil velké zlepšení. Dlouhé běhy byly pomalé a k maratonskému tempu 5:40 pořád chyběla minuta, v únoru už jen půlminuta. Tepově jsem se snažil držet předepsaných frekvencí a výsledek se začal dostavovat.

Na začátku března mi trochu zatrnulo, když mi nepříjemně luplo v nártu a natekla noha. Dal jsem si pauzu, ale k doktorovi jsem raději nešel. Představa, že nebudu moct běhat, byla strašná. Naštěstí po týdnu a půl to odeznělo. Uff.

Pak přišla malá virózka, ale v porovnání s zimou 2015, kde jsem byl každý měsíc nemocný, byla tato virózka zanedbatelná. Za pár dni jsem zase běhal.

Měsíc před maratonem ale musím uznat, že program je nastaven správně. Z výsledků druhých testů vím, jak jsem se posunul. Cíl uběhnout to pod 4 bych měl dát. Teď už jen čekám, jaké tempo mi Miloš na základě výsledků testů stanoví na maraton. Ale je to v podstatě jedno. Jestli to bude 5:30, poběžím 5:30, jestli 5:40, tak poběžím 5:40. No a kdyby napsal, že 6:00 nebo výš, tak poběžím stejně 5:40. Protože cíl zněl jasně, zaběhnout maraton pod 4.

Pavel Krikl foto
  • přečteno: 1065/956×, 1 komentář

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Toona | 10. 4. 2017 9.00 hod. | 212.24.132.xx
Super Pájo!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2017 pod 4

všechny články Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2017 pod 4

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běžíme spolu v jednom týmu, ale nemůžeme se spolu vyfotit : Jirkové držím vám palce! »
  • Běhání dětí. Kdy začít, jak začít, jak připravit trénink : Moc pěkný článek, já mam devítiletého kluka, který miluje sporty, dělá hlavně fotbal, hraje, chytá,…»
  • Pražský maraton: Když miluješ … není co řešit : Martine, budu se Tě držet :) Těším se, Martina »
  • Pražský maraton: Když miluješ … není co řešit : Martine, budu se Tě držet :) Těším se, Martina »
  • Proč bys měla začít běhat? : Ještě je důležitá jedna věc – nenechat se moc často zastrašit horším počasím, protože pak se…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků