logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Běžec a karma

Běžec a karma

Tenhle příběh bude mít všechno. Trochu nadsázky, vtipu, napětí a drama a možná i trochu poučení. Napíšu lehké dementi na článek, který mi zde na Běžecké škole vyšel před rokem.

Asi to znáte, lidé jsou schopní věřit ledasčemu. Odjakživa. Někdy to má reálný základ, jindy je to úplná blbost, ale někdy, někdy víte, že to nemá žádný racionální základ, ale stejně… co kdyby:-)

Třeba já – typický český neznaboh. Věřím ve vědu a poznání. Ale v jedné věci to mám přeci jen jinak. A tím mám na mysli karmu. Tu svoji si opečovávám, předcházím, aby mě měla ráda a aby mě neměla důvod školit. Můžete se mi smát, ale je to tak. Pouštím chodce na přechodu, tím spíš že mám. Podržím dveře, i když bych nemusel. Přidržím dveře u soupravy metra dobíhajícímu, i když bych neměl. Ne že bych si tím vysloveně kupoval cíleně odpustky, ale kdo ví. Co když se mi to někde sčítá.

Ale tenhle článek má být hlavně o běhání. Tak když už mluvím o karmě, budu se držet té běžecké. Jak to máte vy? Věříte na ní? Pečujete si o ní? Jestli ne, nevadí. Je to na vás. Ale povím vám příběh o tom, jak jsem si s tou svou jednou zažertoval a vrátilo se mi to hned. Říká se tomu instantní karma.

Psal se loňský rok a já byl v přípravě na pražský maraton. Neběžel jsem ho sice ani zdaleka poprvé, ale bylo to poprvé, co jsem trénoval opravdu poctivě. Rozhodně nejvíc, co můj běžecký život pamatuje. Dodržoval jsem tréninkový plán, přesně sestavený trenérem. V týdenním cyklu se střídalo a postupně rostlo nabíhání objemů, intervaly, běžecké abecedy, výklusy, posilování.

Sám sobě jsem si chtěl dokázat, že na dobrý čas ještě mám. Svůj první maraton jsem zaběhl v roce 2004, aniž bych na to nějak speciálně trénoval. Čímž ale ani nemyslím, že bych to zaběhl „z gauče“. Tenhle čas jsem už ale nikdy později nepřekonal.

Rok 2016 to měl ale změnit. Přihlásil jsem se totiž do tréninkového programu „Maraton s Milošem pod 4 hodiny“. Potřebuji nad sebou bič a podpořit motivaci, abych fakt trénoval. Ne jako posledních 10 let. A všechno tohle najednou fungovalo. Opravdu! S jedinou výjimkou.

Měl jsem také za úkol napsat alespoň jeden běžecký článek. A měl jsem na to asi 4 měsíce. No. A tak je to se mnou vždycky. Jak mi dáte termín či lhůtu moc vzdálenou, celý čas budu raději vesele prokrastinovat. Ne že bych si celé ty 4 měsíce ten článek nemodeloval v hlavě. O čem určitě bude, o čem zaručeně nebude, jak to napsat, aby byl skvělej, jak to nepsat, aby to nebyla nuda. Zkrátím to.

Za pět minut dvanáct jsem to konečně sesmolil, pět minut po dvanácté jsem ho odeslal ke korektuře a voilà, článek mi vyšel. 8. května ráno. V den startu maratonu.

Ještě cestou na start maratonu jsem se dmul pýchou, jak krásně provokativní titulek jsem tomu dal.

Maraton uběhne kdokoli.

Pokud jste článek četli, asi víte, jak jsem to celé myslel. Ale provokativní titulek to byl. A očividně to neušlo pozornosti ani mé karmy. A už během mé cesty na start závodu si tak pravděpodobně říkala něco jako „Říkáš kdokoli? Že zaběhne? Ale ale, panáčku!" A měla u toho pravděpodobně i lišácký úsměv.

Nebudu to natahovat. Den to byl krásnej. Počasí se povedlo, sluníčko, na startu tisíce běžců, fanoušci podél trati povzbuzovali, nálada byla skvělá. Navíc jsem běžel s partou skvělých lidí. Běželo se lehce. Až moc lehce. Miloš nás vedl zodpovědně na čas 3:59. Jenže, já už v té době věděl, že když to jen trochu půjde, zkusím pokořit svůj 12 let starej osobák. A to znamenalo jediné. Utéct Milošovi a jím vedené skupině o 8 minut. Nebyl to myslím nereálný plán. Ale ať nepředbíhám. Stále jsem se skupinky pokorně držel, srandičky, fotky na Karlově mostě, krátká videa na nábřeží.

Ale po 5 km první velké drama. To se mnou začaly komunikovat bradavky. A bohužel to byly ty moje. Děláš tu na trati opičky, ale jako náplasti necháš doma na stole? A měly pravdu. Jestli něco fakt nechcete, tak odpoledne brečet ve sprše.

Ale nálada byla furt skvělá. Žertoval jsem, jestli není v Holešovicích na trase lékárna, kam bych si odskočil. Nakonec záchrana přišla v Karlíně, na konci té pověstné rovinky. Už z dálky na mne modře blikala. Chlapíky uvnitř záchranky jsem poprosil o 2 náplasti. Měli, dali, byli skvělí. V ten moment jsme ještě ani já ani záchranáři ve voze, na rozdíl od mojí karmy, netušili, že se dneska ještě jednou setkáme.

Okamžik, který rozhodl zbytek dne, přišel někde okolo 17. km. Bylo to cestou do Nuslí. Trať je tam lehce užší, běžců však stále davy. Proplétal jsem se mezi nimi a najednou koukám, že jsem naší skupině lehce poodběhl. Je to tady. Není nač čekat. Je čas se odpojit, trochu přidat a běžet si už na svůj čas. Nemůže se přeci stát nic horšího, než že své síly přecením a skupinka mě zas někde před cílem doběhne. Karma se jen potutelně usmívala.

Kilometry ubíhaly. Tepovka lehce stoupla, stejně jako časy na kilometr. U otočky v Podolí jsem sledoval, jak velký náskok před našimi mám. Opticky to zas tak velký náskok nebyl. Ale stále jsem rozdával úsměvy a mával na všechny strany. Na Výtoni jsem si točil selfie video s indiánem. Jako ne s opravdovým indiánem. S maskou. Klasická krize na mne u pražského maratonu přichází na Smíchově. Tam je to nekonečný, než se k té obrátce doběhne. Cestou tam míjíte 25. km, cestou nazpět 30. Tam přicházejí pokaždé momenty, kdy si říkám, proč to vlastně dělám!? A ani tentokrát to nebylo jinak. Ale náskok jsem furt zvyšoval, stále jsem stíhal natáčet krátká videa na mobil. Ale úplně hej mi už nebylo. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli to tempo udržím. A mezi jednotlivými kilometrovníky jsem počítal čas, jaké tempo mi ještě garantuje pokoření osobáku. Cestou ze Smíchova také vnímám, že sice fouká chladný vítr, ale jinak sluníčko nepříjemně hřeje. Od té chvíle nejen že pravidelně piju, ale také si pravidelně beru mokrou houbičku za krk.

Podruhé míjím úřad vlády, podruhé nábřeží Edvarda Beneše. Na nějaké focení a točení momentek ze závodu už nemám myšlenky. Ke každé další občerstvovačce je to hrozně daleko. A já už myslím jen na jedno: „Vodu! vo..du!!“. V Holešovicích u tržnice na mě volá nějaká holka. „Jé, Jirko! Ty taky běžíš!?“. Ohlížím se, vůbec netuším, kdo to byl, chci se kousek vrátit, podívat se blíž. Ale holka se smíchem volá: „Nezastavuj! Běž dál!“. A tak jsem běžel. A dodnes netuším, kdo to byl. Ale měla pravdu. Běžím přece maraton:-).

Pak už jsem běžel na automat. Nic, co bych neznal. Mívám to tak vždycky. Maximálně šetřit energií, žádný zbytečný pohyb navíc, občas i lehce přivírám oči a vždycky chvíli běžím poslepu. Pravidelně zmapuji terén před sebou, abych se pak zas se na chvíli přepnul do úsporného režimu. Hlavně držet tempo. Už je to jen pár kilometrů.

Při seběhu z Libeňského mostu znovu propočítávám čas. Ta matematika mi jde najednou strašně pomalu. Už vím, že osobák to nebude. Víc mě začíná trápit, aby mě nakonec fakt nedohnali ostatní. Ta ostuda!:-) Snažím se přidat. Přichází občerstvovačka na 38. km. Kdo četl můj loňský článek, tak přesně z tohohle km tam mám fotku.

Běžec a karma – 38 kilometr

Spousta kelímků všude po zemi. Letos na focení nemám síly. Piju, ještě si chci vzít houbičku, ale jiný běžec mě vyblokoval a já už do té kádě nestihl sáhnout. No co, vracet se už těch pár kroků nebudu, další občerstvovačka je za chvíli. Na konci Karlína.

Běžím, ta rozpálená rovinka do Karlína se vleče. Opět robotický běh. Fakt mě to už nebaví. V dáli vidím opět blikat záchranku. Koukám na hodinky, tempo nic moc. Jirko! Ještě trochu zrychli. Nejde to. Hlavou se mi honí myšlenka, že bych se nejraději tou sanitkou nechal dovézt do cíle. Kdyby to šlo. Zavírám oči. Otvírám oči, běžím nějak šejdrem. Pomyslím si: „Jirko! Sakra! Běž rovně, ať to nevypadá, jak když chceš zkolabovat“.

Je mi hrozný horko. Vnitřně se vařím. Teplota stále stoupá. Ležím na trávě, vidím nějakou kancelářskou budovu. Někdo na mě mluví. Je mi stále větší a větší horko. Strašný horko. Teď se to stane? Taky a teď? Takhle já umřu? Těžce oddychuji, je mi hůř a hůř. Vůbec tu situaci nechápu. Vnitřně se smiřuji s tím, že tohle je možná fakt konečná a že tomu už teď vůbec nevládnu. Někdo mě otáčí na bok. Zvracím. Někoho prosím, jestli by mi sundal boty. Je mi v nich totiž strašný horko. Ptám se hlasů okolo, jestli nemají vodu. Neodpovídají. Ale sundání bot pomohlo. Tělo se začíná konečně ochlazovat. Už vím, že to přežiju. Dojela ke mně záchranka, která před tím stála o kus dál. Poznávám, že jsem v Karlíně. Na ruce vidím své Garminy, koukám na ně. Na nich stojí nápis „Vzdal. 39. km“. Pomyslím si, jaký jsou to hustý hodinky, že poznaly, že jsem závod vzdal. Jak to poznaly? Honí se mi v myšlenkách. Asi že jsem zastavil a lehl na zem. V téhle chvíli fakt řeším takovou technickou blbost. A k tomu jen nahlas opakuji “To je ostuda, taková vostuda!”.

Běžec a karma – a už mě vezou

Naložili mě do záchranky, krásně klimatizované. Je mi líp, ale jsem stále strašně vyprahlej. I záchranáře prosím, jestli nemají něco k pití. Zatímco oni mi dávají blicí pytlík a zdůrazňují, že jestli budu zvracet, tak do pytlíku! Chápu je. Žádám je, jestli mi nemůžou dát nějakou infuzi na zavodnění. Měli to v plánu i bez mého “teoretického vedení”.

Ptají se mě, jestli vím, kde jsem a jak se jmenuju. To samozřejmě vím! Proč bych to asi nevěděl. Akorát mi záhy dochází, že vůbec netuším, co je za den. Tak mi říkají, že neděle. A já mám zas v hlavě paniku. Neděle? Ty vado, tak to zítra musím do práce! Jak já půjdu zítra do práce? Všechno mi to do sebe začíná zapadat. Je neděle, jasně že je neděle. Maratony se vždycky běhají v neděli. Jsem v Karlíně. Ale co se stalo? Poslední moment, před kolapsem? Pamatuji si občerstvovačku na Smíchově. To přeci není možný, abych ve stavu „bezvědomí" uběhl takovou vzdálenost, ze Smíchova, přes Holešovice až do Karlína. Trvá mi pak ještě dlouhé minuty než se mi vátí všechny momenty ze závodu.

Chlapíci v záchrance mě chválí, že jako jeden z mála mám poctivě vyplněné informace na zadní straně startovního čísla. Dneska je to prý masakr, běžců tam prý popadala spousta. Rozváží je prý sanitky do všech nemocnic okolo. Z okna pozorují dalšího běžce, který zkolaboval o kus zpět. Ale než stihnou dořešit mne, už ho tam vzkřísil někdo jiný.

Čekám v záchrance, než pro mě přijede jiný vůz, rychlá sanita, která mě má odvézt do Vinohradské nemocnice na pozorování. To už je mi opět hej. Svádím vnitřní souboj, jestli se vybalit z termofólie a vyfotit si selfie, ale je mi to trochu trapný. Takže fotku ze záchranky nemám. Ale byla fakt krásná, čistá, moderní a plná různých přístrojů. Když přijela druhá posádka, zdravotník na mě koukl a říká: „Tak co, vypadáte celkem dobře. To je pech, co? 3 km před cílem. Nechcete to ještě zkusit dojít?"

Myslí to vážně? Že bych to zkusil? To nemůže myslet vážně! Navíc, moje hodinky už stejně skrečovaly závod, vědí přeci, že jsem to vzdal. Tak odpovídám opatrně, s lehce ironickým podtónem. A to byste mě jako fakt nechali? Zdravotník ze záchranky se směje a říká „Vůbec ho neberte vážně!“. Uf, tak tímhle testem jsem zdá se prošel.

Pak už to není nic zajímavého. Cesta na Vinohrady, převezení na lůžko. Odběry krve, měření EKG, opakované odběry. Vypadá to se mnou dobře. Lékařky mi vypráví, kolik nás tam přivezli. Dostal jsem tam další kapačky. A čekal, až mi dovolí, že si můžu domluvit odvoz domů.

Běžec a karma – na kapačkách

Bratr mě vysazuje na Václaváku, jestli ještě stihnu vyzvednout batoh z úschovny. Mám v něm klíče od auta a v autě klíče od bytu. Ale na místě původní úschovny batohů už pracují dělníci, kteří zázemí rozebírají. Hledám někoho v bundě RunCzech, abych zjistil, kam odvezli nevyzvednuté batohy. Někoho nacházím, ten mne posílá na Staromák. Na Staromáku nacházím buňku s kanceláří RunCzechu. Ochotně se domlouvají po vysílačkách. Prý batohy odvezli do skladu u Výstaviště. Dokonce mi nabízí, že mě tam odvezou. S díky odmítám, hodí mě tam bratr. Jenže na Výstavišti se ukáže, že zrovna můj batoh tam ještě nedorazil. Volá mi však chlapík, se kterým jsem mluvil na Staromáku. Několik batohů mu tam ještě donesli a mezi nimi i ten můj. Pamatoval si číslo. A tak sednul do auta a batoh mi veze. Happy end.

Tedy, téměř.

Po doběhu závodu jsme měli sraz v hospodě. Že to zapijeme nějakými „ionťáky“. A já nedorazil. Kamarádi mi psali, jestli se flákám někde na jipce? Tak jsem jim odpověděl fotkou.

Ještě dlouho jsem to měl na talíři. V pondělí přijdu do kanceláře a slyším polohlasně: „Hele, Jirka. Já myslela že je zkolabovanej?“.

Miloš, ten mi psal, jestli není čas napsat dementi na článek „Maraton uběhne kdokoli“. A měl pravdu. Sice budu stále říkat, že maraton může uběhnout kdokoli. Ale pravda je, že se to nemusí podařit kdykoli. Jo. A to hlavní. Neprovokujte svou karmu. Nikdy nevíte, kdy a jak vám to vrátí. Protože, že vám to vrátí, o tom nepochybuji:-).

A ještě poslední poznámka. Za svá léta běhů a závodů jsem na trati potkal řadu běžců, kteří zkolabovali. A já nikdy nechápal, jak je sakra možný, že včas nezpomalí? Když vidí, že to není dobrý. Proč to rvou až na hranu? Tak na to ani teď neznám odpověď. Fakt nevím, proč jsem včas nepoznal, že je to blbý a včas nezpomalil. Do poslední vteřiny jsem nevěděl, že se to stane.

Tímto článkem chci mimo jiné vyjádřit obrovské díky všem lidem, kteří mi ten den pomohli.

  • Pravděpodobně spoluběžci, nebo lidé u trati, kteří mi poskytli první pomoc. A jejichž tvář ani neznám. Ale větu “Cos to do sebe narval za svinstvo?”, když jsem zvracel, tu si pamatuji do teď.
  • Stejné díky patří záchranářům a doktorům, kteří se mi ten den věnovali. Byli skvělí, profesionální a s neuvěřitelným smyslem pro humor.
  • A díky patří i lidem z RunCzechu, za jejich ochotu a skvělou organizaci.
Jiří Hlaváč foto
  • přečteno: 2432/2159×, 5 komentářů
Běžec a karma Běžec a karma Běžec a karma

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (30 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

running turtle | 3. 5. 2017 16.15 hod. | 193.228.234.xxx
Tak to je smůla, ale za rok se taky běží. :)
Já to myslela tak, že když se můžete na start postavit a už tam stojíte – v tom momentě je to ta jistota.
Jinak přeji brzké uzdravení.

Vít | 3. 5. 2017 13.53 hod. | 90.176.165.xxx
Tak ani s tím postavením se na start to není moc jisté – jsem týden po operaci kýly, registrace propadne :-( Zlepšovat loňský osobák 3:58 holt budu až jindy.

ros_v@email.cz | 2. 5. 2017 17.25 hod. | 78.102.53.xx
Jirko, pekne napsane. Jak jsi na tom byl s TF pred kolapsem (v % tvoji maximalky)? (vloni byl prispevek na r...o.cz, ze pani bezela na 190 tepu asi ctvrt hodiny a prekvapive :-D nasledne zkolabovala)

running turtle | 2. 5. 2017 14.36 hod. | 193.228.234.xxx
Krásně napsáno. Běhá mi mráz po zádech. Byla jsem tam, běžela jsem možná časově někde okolo. Vím, jaké to tam bylo! Za pár dní se běží znovu. Obrovský respekt! Já říkám, že na maratonu je jisté jen jedno – že se postavíte na start. A co bude dál, jak to dopadne – nikdo neví.
Ale je to krásný. Tak ať se nám všem daří, včetně Tebe.
Díky, žes to napsal. :)
Jitka

Rocky Adam Leoš Forrest Drašner | 2. 5. 2017 11.59 hod. | 86.61.210.xxx
A stejně jsi dobrý, Jirko, vždyť jsi, málem, ten marathon dokončil!!! :-) To já jsem jel marathon pouze na kajaku a v životě jsem si zaběhnul několik půlek. :-) A jsem moc rád, že jsi to přežil, borče!!! :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků