logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Rok, v němž jsem objevil pravý běh!

Rok, v němž jsem objevil pravý běh!

Začnu trochu zeširoka. Kdysi jsem hodně sportoval, celé dětství a mládí jsem defacto strávil na streetballovém hřišti. Scházeli jsme se téměř každý den a hráli i několik hodin. Když se kamarádi rozprchli, začal jsem hrát florbal a ten mě držel v kondici dalších pár let. Pak přišlo stěhování, rodina, děti a spousta výmluv, proč se nehýbat. Léta přibývala, kila taky, a čas od času jsem se pokusil běhat. Spíše abych uspokojil své svědomí, než abych opravdu zlepšil svou kondici. I proto mi tyto ojedinělé snahy vydržely vždy maximálně pár dní.

Zlom nastal na podzim roku 2015, kdy Jakub Bína začal s tréninkovým programem Transformers42 na Facebooku. Přidal jsem se, změnil díky němu kompletně stravovací návyky, začal posilovat pomocí váhy vlastního těla, zhubnul, dostal se více do pohody. Po pár týdnech jsme měli v tréninku dvouhodinový běh. Pamatuji si na něj dodnes. Byli jsme tehdy u přátel ve Velemíně a já prostě vyběhl. Bylo to fajn, cítil jsem se skvěle, držel jsem si pomalé tempo a najednou jsem se ocitl v obci Malé Žernoseky. Tam jsem se otočil a běžel zpět. V cíli jsem byl asi za hodinu a padesát minut a uběhl necelých 14.5 kilometru. To mi dodalo sebevědomí a začal jsem běhat trochu více. Téměř každý týden jsem lámal své osobáky na 5 km, protože delší trasy jsem téměř neběhal, a byl spokojený. Tak to šlo pár měsíců a já začínal mít najednou pocit, že se nikam neposouvám. Zrychlovat už moc nešlo, neřešil jsem moc přípravu, změnu tréninku, protažení,...

A pak mi tělo řeklo dost. Přišlo zranění a já si musel uvědomit, že to takhle dál nejde. Zvolnil jsem, už jsem se nehnal za osobáky a upnul jsem se k jedinému cíli a tím byl půlmaraton v Ústí nad Labem. Chodil jsem si občas zaběhat, místo 5 km jsem běhal 10 a byl spokojenější. Když se mi nechtělo běhat, tak jsem se donutil třeba tím, že jsem vzal flašku s vodou, peníze na vlak z Berouna do Karlštejna a když už jsem tam byl, musel jsem se nějak dostat zpět. A tak jsem prostě běžel. Pár týdnů nato jsem zaběhnul půlmaraton v pohodě pod 2 hodiny.

Radost z běhu se mi vrátila, ale pořád převládal pocit, že by to šlo jinak. A pak jsem zaregistroval program „Maraton pod 4 hodiny s Milošem“. Od první chvíle jsem věděl, že je to něco, co chci. Miloše jsem znal z knih a reality show Parta Maraton. Líbil se mi jeho přístup, věčný optimismus... Okamžitě jsem se přihlásil, souhlasil se všemi podmínkami a doufal, že mě Miloš vybere. Kdyby ne, bylo by to sakra velké zklamání. To se ale naštěstí nestalo a já se tak mohl spolu s dalšími, tehdy pro mě neznámými, odvážlivci postavit na startovní čáru. Trénink měl mít konečně nějaký řád a já byl spokojen. První vystřízlivění přišlo po zátěžových testech u Mirka Toušky. Mirek je velký profík, dokáže člověka sakra vyhecovat, ale prostě kde nic není, ani smrt nebere. Nebyl jsem na tom tak dobře, jak jsem si myslel. Fajn, s tím se poperu. Pak přišla druhá facka ve formě zhodnocení testů od Miloše a nastavení hodnot tepu pro trénink. Cože? Já mám skoro chodit, abych dodržel předepsaný tep? Vždyť je to běžecký trénink! Ale ok, oni jsou profíci a ví, co dělají. Spolknul jsem vlastní ego a dodržoval trénink, i když jsem trpěl, protože mě občas předbíhali kolemjdoucí chodci. Kilometry přibývaly, při daných tepech jsem zrychloval, a já začal chápat, že na heslu „Chceš-li zrychlit, zpomal!“, něco bude. Ve skupině jsme se za tu dobu otrkali, poznali se díky společným tréninkům i osobně, a dodávali si vzájemně energii a motivaci. Já měl k tomu i další přátele, kteří mi pomohli a zejména skvělou rodinu. Bez nich by to nešlo. Všechno bylo super, trénink byl nalajnovaný do poloviny ledna a já se těšil, co bude následovat.

Pak přišla další facka. Chřipka a dva týdny bez běhu. Když jsem vrátil k tréninku, začínal jsem pozvolna a moc to nešlo. V tréninkovém plánu se objevily i intervalové tréninky a těmi prvními jsem se hodně protrápil. Nezrychloval jsem. Měl jsem pocit, že přešlapuji na místě a že takto maraton pod 4 hodiny prostě zvládnout nemůžu. Neměl jsem chuť běhat, ale vždy jsem se nějak přinutil, nebo jsem byl vyhecován kamarády. Tohle trvalo asi měsíc a půl. Několikrát mě i napadlo, že se na to vykašlu, ale nechtěl jsem být takový posera. V druhé polovině února došlo ke změně. Ani nevím, co ji způsobilo. Znovu jsem se zlepšoval, tep byl v pohodě, běh také, prostě to šlo. A já věděl, že další takovou krizi už mít nebudu. Že to prostě chce jen čas a pokud dám tréninku maximum, výsledky se dostaví. Vyčistil jsem si hlavu.

Týdny ubíhaly, trénink střídal trénink, občas jsem si nějaký přidal, běhal jsem delší a delší trasy. Půlmaraton pro mě byl už rutina. Vždyť jsem ho běhal každý týden. Přestože jsem si pořád nebyl jistý, zda zvládnu maraton pod 4 hodiny, věděl jsem, že do cíle doběhnu. Ostrý test jsem si naplánoval na 1. dubna v rámci pražského půlmaratonu. Pár týdnů před ním ale přišel kamarád Libor s myšlenkou zaběhnout půlmaraton s malým Hynečkem Skůrou. Klučíkem, který bojuje s následky nehody v bazénu. Hned jsem souhlasil. Sám mám dvě děti a Hynečkův příběh se mě velmi dotknul. Nebyl jsem sám. Ostrý test jsem si tedy nadělil o týden dříve při výběhu v Podolí a prvního dubna jsem stál na startu půlmaratonu spolu s dalšími kamarády, Hynečkem, jeho mámou a speciálním vozíčkem. Oblečený v tričku organizace RWTTC, která mu vozíček zajistila. A ještě bych dodal s očekáváním neznámého, neboť to pro mě byla úplně nová zkušenost. A jak mi posléze došlo, byla to zkušenost osudová. Nejen, že nás ještě více stmelila, ale kompletně změnila můj pohled na běh. Tenhle rok si ještě dojedu závody, na které jsem se s předstihem registroval, příští rok ale budu vybírat jinak. Zážitky, emoce, setkání s kamarády a možnost někomu pomoci budou na prvním místě. Moje časy a výkony až na druhém.

Ale zpět k maratonu. Součástí přípravy byly další zátěžové testy, které měly zhodnotit, jak jsme na tom. Ty mé dopadly výborně. Mirkovo hodnocení bylo lepší, než jsem čekal, možná až moc. Pak následovalo posledních pár tvrdších tréninků a nastalo období ubírání zátěže, abychom dali tělu možnost nasbírat co nejvíce sil. Den za dnem narůstala nervozita, ale vždy tu byl Miloš, Mirek nebo někdo z loňských účastníků, kdo nám dodal sebedůvěru, energii a cenné rady.

Rok, v němž jsem objevil pravý běh!

Den D vlastně M

Ovesná kaše na snídani, letmá kontrola věcí a pak už cesta do Prahy. Na startu byla záplava našich žlutých triček nepřehlédnutelná a když jsme po 13 minutách od výstřelu konečně překročili startovní čáru, zažil jsem nepopsatelný pocit hrdosti, že jsem součástí této skupiny. Závod už byl jen třešnička na dortu. Prvních 5 kilometrů jsem se držel se skupinou, pak jsem dle Mirkovy rady zrychlil, abych se držel na doporučených tepech. Běželo se mi skvěle a když už jsem měl nějakou slabší myšlenku na krizi, tak mě asi na patnáctém kilometru doběhnul Roman a dalších pár kilometrů jsme běželi spolu. Pomohlo mi to hodně. Mimochodem, až na nějaké běžecké akci potkáte dvoumetrového svalnatého chlapa, který má věčně úsměv od ucha k uchu, a červenou kšiltovku otočenou kšiltem dozadu, tak to bude on. A věřte, že i s touhle figurou umí utíkat sakra rychle.

Kilometry ubíhaly, občas jsem potkal někoho „od nás" nebo jsem míjel celou skupinku běžící s Milošem. Vždy jsme na sebe zakřičeli, plácli si, dodali si energii. Asi na třicátém kilometru mi hlavou probleskla myšlenka, kdy asi přijde ona pověstná „maratonská zeď“? Ale cítil jsem se skvěle, takže jsem sám sebe přesvědčil, že do ní prostě nenarazím. A opravdu se nic nestalo. Nepřišla. Místo toho přišly poslední dva kilometry, pak jeden, cedule oznamující pár set metrů do cíle. Poslední zatáčka, mávající rodina a kamarádi, modrý koberec, sprint do cíle, emoce, neskutečná euforie. Měl jsem tolik energie, že bych byl běžel i dále. Samozřejmě když jsem se pak zastavil a napil se, tohle nadšení mě přešlo. Nohy už najednou nechtěly. Cíl byl splněn. Dokázal jsem zaběhnout maraton pod 4 hodiny, přesně tedy za 3:41:14. Čas, v který jsem na začátku ani nedoufal.

Teď je to měsíc a dozrál čas na malou rekapitulaci. Co mi tedy ten poslední půlrok dal a vzal?

Je-li řeč o běhu, získal jsem spoustu zkušeností ohledně přípravy, tréninku, běhu či obuvi. Jen tak na okraj, pokud hledáte boty na běhání, zkuste ty od Salmingu. Třeba vás překvapí. Taky jsem objevil lásku k běhu. Doslova jsem se k ní proběhal. I přesto, že jsem nejednou zažil chvíle, kdy se mi zoufale nechtělo trénovat a šel jsem jen proto, abych si odškrtnul splněný trénink. Nebylo to zadarmo a stálo to mě i mou skvělou rodinu, bez jejíž podpory by to nešlo, spoustu času a energie. Především jsem ale získal několik dobrých kamarádů. Skvělých lidí, kteří mají srdce na správném místě. Lidí, které už prostě nikdy ze srdce a z hlavy nevymažu. A v neposlední řadě jsem získal spoustu nezapomenutelných zážitků. Tím nejsilnějším byl jednoznačně běh s Hynečkem.

Silnější, než samotný maraton!

Díky Miloši a Mirku za příležitost, vedení, motivaci a cenné rady. A taky za neutuchající podporu a optimismus. Děkuji i Petrovi Culkoviza perfektní materiální podporu od Salmingu. A díky vám všem ostatním, kteří jste v tom byli se mnou. Ať už jako spoluběžci nebo jinak. Bez vás bych to nezvládl a nebylo by to ono.

Jiří Trnka foto
  • přečteno: 796/740×
Rok, v němž jsem objevil pravý běh!

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2017 pod 4

všechny články Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2017 pod 4

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků