logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Takhle teď žiju

Takhle teď žiju

Množí se, množí zvídavé dotazy od důvěrných známých i známých od vidění, jak se vlastně mám, co dělám. Když jsem tedy zkraje roku vypadl z toho svým způsobem báječného řetízkového kolotoče uprostřed RunCzech běžeckého vesmíru.

A vzhledem k tomu, že ty otázky „jak se máš“ nevyznívají jako anglofouní „houdo joudo“ (polib mi zadel, kámo), sluší se neodpovědět podobnou papouškoidní slepeninou ve smyslu „ty mě taky“.

Díky všem za zájem. Ale jo, dobrý to je.

Podobně jako spousta druhých začínám věřit neoriginálnímu zjištění, že se to všechno sbíhá z nějakého důvodu. Pravda, průvodní příznaky řady životních změn nebývají úplně pokaždé přímo pohárové, až časem si člověk uvědomí, že i krok do relativního prázdna je pokrok. I kdyby to kolikrát mělo hraničit s přešlapem. Což se v mém případě, bohudík, rozhodně říci nedalo.

Na každý pád se hodí mít či najít opravdu dobré přátele. Mně se přihodilo obojí. Bez jejich podpory bych mžoural do mrkající zářivky na chodbě pracáku asi ještě teď, možná i ta soustružnická rekvalifikace už by byla na nejlepší cestě. Mimochodem, styk s ÚPČR hraničí doslova a do písmene se zkušeností k nezaplacení. Obzvláště pokud je do depresivní čekárny mezi hlouček notorických nemakačenků i několika málo nešťastníků skutečně hledajících uplatnění vmeten workoholik s bezmála dvacetiletým náběhem na syndrom vyhoření.

Zabralo to skvěle. Hned na první nádech mě pojal nutkavý pocit, že musím fofrem ven a pryč. Na obranu vcelku lidských úředníků nutno podotknout, že mě žádný z nich násilím nedržel. Letitým grifem ihned poznali týpka, jenž tam fakt nehodlá slavit Vánoce. Když k tomu připočteme nepodporu v zaměstnanosti, vylítl jsem odtamtud jako čert. Ostatně, úřad práce je vymyšlen dobře, asi tak jako peklo. Jen s tím rozdílem, že pohádkové síly dobra a zla měří výslužku dle zásluh…

Pravda, ani vyšlápnout dneska na sólo (samostatně výdělečně činnou) dráhu v tak vratkém odvětví, jakým se běžecký pornoprůmysl v cuku letu stává, není zase až tak taková selanka. Nevím, třeba jsem dneska mohl prodávat auta nebo roznášet béčkovou poštu v přeshraničním Selbu, a taky by se to dalo. Všude je něco, někde hřejivé vědomí sebeuplatnění, jinde teplý flíček, co poledne stravenka na šunkoflíčky a výplata na tuty dvanáctý den v měsíci. V tomto zůstávám poplatný zvyku nevyčítat si činy, neboť většinou člověka mrzí to, co neudělal. Pro co nenašel dostatek kuráže.

Chci běhat dál. I na prahu krize středního věku pro běh mladicky pracovat, předávat a šířit jeho přirozenou, zdravější odnož dál, splácet mu to, jak moc on pomohl a dodnes jde k duhu mně samému.

Snad to tak opravdu mělo všechno být, neboť od jisté doby potkávám samé kvalitní člověky. Najednou do sebe začíná celý ten hlavolam zapadat. Vtipně, jednoduše. Běhám s lidmi a pro lidi, kteří pojem spolupráce vnímají jako součinnost přínosnou oběma, nejlépe pak všem stranám. Kteří tohle všechno staví na prvorepublikových vlastnostech. Copak slušnost, férovost, pracovitost, pokora či rozum a trpělivost opravdu musí patřit už jenom do černobíle naivních filmů pro pamětníky?

No, takže jsme začali zjara jezdit se Salmingem po závodech. Marketéři by to asi nazvali přímou podporou odbytu běžeckého vybavení. Já to vidím jako takový minicirkus. Jezdit s maringotkou mě vždycky lákalo, akorát místo ní to krosíme dodávkou vymalovanou jako od Lady. I to šapitó máme, byť na rozdíl od Berouskových trochu menší a bez vyhřívání (to by se občas celkem šiklo), ale zase roztomilejší, modrožluté, co se nechá vztyčit ve dvou za dvanáct a půl minuty. Běžecký program ze severské dílny má hlavu i patu a nechá se mu věřit (jinak bych tu víru, prosím pěkně, nešířil). A komedie pomalu víkend co víkend tu i onde je prostě zvěř i bez medvědů.

Souhlasím s tvrzením zcestovalých kumštýřů, že kočovný život je ta poslední romantika na zemi. Teď přímo nemíním jarní krajně vzrušující sedmihodinovou kalvárii na parkovišti jménem D1 na cestě za běžci do Ostravy. Svůj půvab štace Kilpi trejl v metropoli oceli přesto nakonec měla. Dokonce takový, že jsme si jej dobrovolně protáhli do neděle.

Tak bych mohl pokračovat, a pokračovat budeme. Do Kérkonoš razíme v srpnu, hned zkraje. Poznávat a proběhat další kraje.

Tenhle absolutní verš odkrývá další cennou pravdu. Za ty roky už jsem znal na tratích v Karlovarech, Budějcích, Olomouci i Ústí každý obrubník i kanál. Jsem vděčen za příležitost odhlédnout zase o kus dál. Samozřejmě jsem už tehdy věděl, že mezi tisícem českých závodů číhá spousta dalších vytuněných. Nyní bezpečně vím, že se najdou i některé hezčí než ty prokazatelně největší a nejprestižnější. I v Hradci Králové, Brně, Trutnově, Plzni, Sokolově svedou připravit vynikající den. Bez rozmáchlých gest, na pohodu. A lidi se baví. Ba co více, často mě jmul pocit, že právě tam jsem lůnu běhání počesku mnohem nejblíže. Běhejte regiozávody!

V souladu s nosnou myšlenkou Salmingu jsme ve škole Běžecké začali i s kurzy přirozeného běhu. Přirozeně, bez zbytečné pompy, bez instagramové okupace, bez miliardy hašištagů. Za mě to byly v příhodné Hostivaři hezké večery s fajn lidičkami. Snad si odnesli i více než dobře mířenou radu zvedat nohy a neskákat jako jezeďák z traktoru. Na podzim budeme pokračovat, vzhledem k odezvě již proškolených nelze vyloučit ani pravidelné tréninky.

V tomto ohledu však dala běžecké metropoli na frak Kutná Hora! Odběhali jsme smluvené čtyři lekce přirozeného běhu s tamním Wild Teamem a to je vám neuvěřitelná mordparta! Cvičí, běhá, skáče, leze po železe. Kutnohoralové prostě umí žít, milují pohyb a ještě ke všemu je baví být spolu. A to mě právě taky. Díky všeobecné shodě, že TADY čtyři večery rozhodně nestačí, jezdím běhat s těmihle Divočáky alespoň ob týden. I těch třináct dnů odluky je strašně dlouhých. Asi jako cesta do Kutné Hory... Dosud osmkrát jsem tam jel z Prahy, ani jedenkrát stejnou cestou. Ve snaze vyhnout se odpoledním pojízdným parkovištím na okraji aglomerace jsem prokličkoval snad všechny přípražské vesnice až po Kolín, a zatím jsem oficiální vzdálenost pětašedesát kilometrů nestáhl pod hodinu dvacet pět. Ale za touhle skvadrou bych poskakoval snad i za procesím metrosexuálů.

Když k tomu připočtu pár osobních tréninků s běžeckými nadšenci všeho věku, pohlaví a výkonnosti i pravidelné středeční top večery s běhajícími finančníky – což ve skutečnosti opět nejsou ani tak klienti, nýbrž další banda kamarádů a řízci největší – hele, neměnil bych. Nenudím se.

Dopředu jsem věděl, že opakovaný start bývá ořech, kde se moc nehraje na vcelku letité trenérské ostruhy. Ale rozbíhá se to kýženým, přirozeným, samospádným směrem. A o to jde.

Ani to moje vodičství jsem na skobu nepověsil, byť už nejsem to velký kápo. Poručnictví mi upřímně řečeno fakt nechybí, zato ta naše tlupa ano, a dost. Každopádně v tuto chvíli udávám tempo skromnějším než největším masám. Na vlastní přání rád včleněn do družiny Jirkovo plzeňských Tempomakers sbírám a užívám další libé zkušenosti při akcích, na které prostě dosud taky nebylo kdy. A hezký. Třeba se někde potkáme.

V neposlední řadě si vážím toho, že ani mí nejbližší z předchozí kapitoly mých dnů neprchli. Pravda, už se s lidmi z klubu nevídáme denně, i tak jsme si stále blízko. Stojím si za tím, že poctivý běžecký kouč by měl být více než poskytovatel služby. A praví srdcaři, ti se neloučí. Vždyť přece běžíme pořád stejným směrem, byť poněkud nepřítomni. Tím větší radost vypukne, když se tu a tam potkáme.

Hele, a pak se ještě vyvrbila taková zvláštní věc. Bylo, nebylo, nějak takhle zkraje léta – z čistého nebe se blejsklo, hrom do toho a zrodila se trenérská skupina jménem Crossrunning. Taky mě tam vzali a musím zdůraznit, že na tenhle project jsem hodně zvědavý. Hned při prvním setkání bylo nad sokolovské žhnoucí slunce jasné, že tohle bude parta hic.

O ní, věřím, toho budiž napsáno ještě mnoho. Třeba ne za dlouho a třeba nejen o ní, neboť se mi jakýmsi hnutím začínají vracet grafomanské roupy… A nápady ještě blbější než předtím. Kupříkladu vzhledem k tomu, že mi poslední dobou nějak výrazně ubylo funkcí, jsem se po dohodě s panem řídícím rozhodl založit a vést na půdorysu Běžecké školy Spolek přátel volnoběhu… Stay tuned, coming soon.

Nevím, možná, že mi jenom prostě bylo zapotřebí zpomalit života běh. Všimnout si, že něco takového vůbec existuje. A komu ne, v dnešní době? Tak, určitě. To se člověk tak dlouho drží chatrnými zuby, hoblovanými nehty toho bezpochyby báječného řetízkového kolotoče, až se jakoby zevnitř ozve nechápavý hlas: „Kluku, kam tak letíš!“

Kdo poslechne, neprohrál.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 832/775×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (19 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Jsem 50letá ženská, která začala před rokem běhat, aby podpořila dceru a tak mě to chytlo, že se…»
  • TF – laktát – aerobní práh – bod varu : Teprve ve svých 40+ letech začínám zjišťovat co se vlastně děje v mém těle. Dřív mi to běhalo tak…»
  • Nohy hore : Také jsem po 30ti letech začal sportovat. V listopadu 2016 jsem začal běhat a nyní běhám 10-12 km …»
  • Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat : Pěkný článek. Mluvíš mi z duše Miloši.Díky. »
  • Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat : Krásný článek, i když je napsaný před lety, stále má co říct:-) »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků