logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno

Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno

Praha – Přijela z Vrchlabí, zúčastnila se… A vyhrála. Řeč je o šestašedesátileté Jaroslavě Grohové, která desetikilometrový závod Běchovice – Praha zaběhla v kategorii Ženy 65+ ve výborném čase 52 minut. A za tento úžasný výkon jí udělil Výbor dobré vůle Cenu Nadace Olgy Havlové.

Máte za sebou vítězství v běžeckém závodu Běchovice – Praha v kategorii 65+. Jak dlouho už běháte?
Moc a moc dlouho. Více než padesát let.

A jak jste se k běhání dostala?
Ve Dvoře Králové, kde jsem bydlela, byl trenér, který sháněl svěřence. Zaujalo mě to. A později – ve svých 25 letech – jsem se sama stala trenérkou.

Měla jste ráda i jiné sporty?
Jako děti jsme měly sportu obecně opravdu hodně. Trenér s námi jezdil v zimě na lyže, v létě na vodu… Dětství a dospívání tedy bylo opravdu hodně pestré.

Jak vypadalo běhání a trénování před padesáti lety?
Dá se říci, že i v té době byly znalosti trenérů o atletice velmi dobré. Ale z pozice trenérské vidím, že se samozřejmě mnoho věcí vyvíjí. Možností, kde čerpat informace, je dnes daleko více.

Co máte na tomto druhu sportu nejraději?
Běh je přirozený. Je pro mě úžasné, že se mohu proběhnout v přírodě, ve Vrchlabí s manželem doběhneme bez problémů do hor. Už jako malá jsem v dráhové atletice byla velmi všestranná. Skákala jsem do dálky, do výšky, největší předpoklady jsem ale měla právě pro běhání. Tenkrát ale byly úplně jiné vzdálenosti. Nejdelší vzdálenost byla hodně dlouho osm set metrů. Pak se začala teprve běhat patnáctistovka. V té době mi bylo už přes dvacet let.

Jak jste postupně prodlužovala vzdálenosti?
Jako žákyňka jsem běhala docela slušně pět set metrů, to už dnes ani není žádná trať. Pak se začalo běhat 400 a 800 metrů, postupně jsem to zvyšovala. A já a moje svěřenkyně, které byly jen o šest let mladší, jsme dokonce před čtyřiceti lety běžely načerno desetikilometrový běh v Běchovicích.

Načerno?
V té době to totiž ženám ještě nebylo přístupné. Pro nás to tedy bylo takové lákavé. Protože při trénincích jsme ale naběhaly několik kilometrů, vzdálenosti 10 kilometrů jsme se tedy nebály.

Letošní 121. ročník běhu Běchovice – Praha jste zvládla za 52 minut. Pokolikáté jste tento závod zdolala?
Tuším, že popáté. No a předtím načerno před těmi čtyřiceti roky. Vypsané byly totiž jen kategorie pro muže, my jsme se tam do davu propašovaly, což nebyl problém. Jen je škoda, že jsme nikde ve výsledcích nefigurovaly. (smích)

Předpokládám, že jste už tenkrát zaběhla i v konkurenci mužů dobrý výsledek…
Ano. Účastnilo se hodně lidí, rozdíl v kondici byl tak i u mnoha mužů velmi rozdílný.

Běchovický běh končí na Žižkově. Je tam nějaký úsek, který je pro vás náročný?
Celkově čím jsem starší, tím jsem pomalejší. Na druhou stranu – tím, že žijeme s manželem na horách, tak pro mě jsou třeba kopce výhodou, nemám s tím problém. Celkově je trasa členitá, před koncem je stoupání. Ale musím říci, že jsem si celý běh užívala. Běchovický běh, to je zkrátka pro každého běžce takový svátek.

Když jste se chystala na tento závod, pomýšlela jste na prvenství?
Běžela jsem loni i předloni, a tak jsem tušila, jaký čas by byl slušný. Ale vítězství mě samozřejmě mile překvapilo. Chtěla jsem uspět především sama pro sebe, abych zaběhla určitý čas do 55 minut. V naší kategorii totiž běhají už přímo legendy, je tam například Slávka Pokorná, která je z Prahy a má mimořádnou účast, je to tak trochu její závod, a ta skončila třeba třetí, ale na druhou stranu je nepatrně starší. I v té naší kategorii tedy běhá mnoho lidí, kteří se na tento závod vyloženě připravují…

Minulý rok zaběhla vítězka podobný čas jako vy letos?
Měla o minutku horší čas. A je vtipné, že jsme se letos na stupních vítězů prostřídaly. Loni jsem byla třetí, Slávka druhá a první byla paní z Brna, letos byla Slávka třetí a paní z Brna druhá. A pochválila mě, že tento čas 52 minut je moc hezký. Třeba před pár lety by tento čas asi moc zajímavý nebyl, ale jak roky letí… (smích)

A co počasí? Vyhovovalo vám těch patnáct stupňů?
Pro mě bylo úplně ideální. Ještě když jsme jeli s manželem z Vrchlabí, cestou poprchávalo, ale naštěstí na samotný běh pak pršet přestalo.

Kolikrát týdně chodíte běhat?
Kdyby to šlo, tak bych běhala třeba každý den. Ale jelikož mám hodně aktivit, tak mi to vyjde tak čtyřikrát či pětkrát.

Ještě pracujete?
Trénuji deset dospělých svěřenců a jednou týdně malé děti. A do toho chodím do Špindlerova mlýna do jednoho hotelu masírovat. Ale fajn je, že do Špindlu to mám kousíček, tak tam mohu třeba zaběhnout.

Měla jste v životě nějaké delší prodlevy, během kterých jste neběhala?
Jenom během těhotenství. Měla jsem děti docela na tehdejší dobu pozdě – až ve 36 letech, ale pak to přišlo rychle, do 39 jsem pak měla tři děti. Ale pro mě je běh tak strašně důležitý, a tak mě nabije, že mi naštěstí pomáhala i během výchovy dětí babička – moje maminka – která věděla, že když se půjdu na půl hodinky proběhnout, tak mi to hodně pomůže.

Splnila jste si v životě nějaké běžecké cíle?
Paradoxně v pětatřiceti letech, kdy už se člověk věkem řadí mezi veteránky. (smích) To jsem vyhrála mistrovství Evropy. A pak po mateřství už jsem si nedělala žádné ambice, že bych měla něčeho dosáhnout. Myslím si, že právě tím, že jsem sport dlouhou dobu upřednostňovala a tím se posunulo i mé mateřství, už jsem nepřemýšlela nad tím, že bych měla něco dohánět.

A troufla jste si někdy na maraton?
Ten byl vždycky mým snem. Ale po mateřství už jsem to neřešila, sen jako by se postupně rozplynul. Dostala jsem se tak k maratonu úplnou náhodou, když mi bylo padesát. S dětmi jsme chtěli jet někam na závody nedaleko Vrchlabí. Nefungovalo nám ale auto, tak jsme nevyrazili. Pamatuji si, že se závody konaly někdy touto dobou v říjnu, během dopoledne. Ale pak jsem se dozvěděla, že se nedaleko Vrchlabí v Benešově běží odpoledne maraton. Nejdřív jsem si říkala, že je to asi nesmyslný nápad, ale pak jsem si připomněla, že to byl vždycky můj sen. Před maratonem jsem však měla obrovský respekt. A zpětně si říkám, že kdybych o tom přemýšlela hodně dopředu, asi bych z toho couvla. Ale nakonec jsem tam přeci jen vyrazila. A zdolala jsem ho poměrně slušně. Pak jsem běžela za pár let další maraton a pak ještě jednou – do třetice – ten benešovský. Manžel třeba běhá maratony několikrát ročně, ale já už jsem si své splnila. (smích)

VERONIKA CÉZOVÁ

  • přečteno: 441/415×, 1 komentář

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Zuzana Mannová | 11. 10. 2017 16.33 hod. | 37.188.128.xxx
Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků