logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Zákaz vycházení

Zákaz vycházení

To jsem vám zase jednou ťápnul vedle. Jsem se nachomýtl k přijímači televizního vlnění zrovna v okamžiku prazvláštního vysílání, jehož středobodem bylo hrůzné zjištění týdne, že v zimě mrzne. To jsem vážně netušil, že deseti číslům pod nulou se říká arktický den. Vypadali ti chlapi chytře, tak asi jo. Jakmile ale začali strašit lid tím, že tohle začíná být zralé pomalu na zákaz vycházení, nadzvedlo mě to až ven. Běhat. Nadlouho. RRRebel!

Rozhodně se neřadím k hrdinům, kteří staví na odiv nevlastnictví televizního přijímače. Je mi putna, co je in či retro, ani že jsem stále ještě nepřelouskal Prousta. S telkou udržuji rozumné vztahy, zejména pokud se týká sportovních kanálů a mému intelektu vyhovujících komediálních seriálů. Srandy a sportu není nikdy dost.

Dvě věci mě však vytáčí až běda. Za prvé je to soudobá reklama, která má za úkol podprahově vyrobit z člověka ovci. A pak okatě objektivní, investigativní, akční zpravodajství, které dělá z té ovce blbce. To se stává zpravidla v okamžiku, kdy dotyčný národ obsahu sdělení uvěří. Což se děje!

Pak už stačí tohle všechno sečíst a máme tu jednoznačný vzorec. Všechno stojí za hoho, líp už nebude, a vy všichni radši seďte doma na zadeli, perte se práškama a dalšími nesmysly, protože my vám ten život doneseme hezky rovnou do cimry.

Nejsem příliš věkem sešlý, abych zapomněl ne zcela dávné věky, kdy jsme nad příchodem desetistupňového mrazu zajásali a s bytelně naraženým kulichem uháněli mastit chokej na rybník. Domů se šlo teprve v okamžiku, kdy černý touš skryla zrakům tma. Tváře zdravě zrůžovělé, a jak se pak spalo. To bylo mládí.

Dneska na pár dnů přituhne, bio je okamžitě na trojce, kosu bychom mohli vyvážet Rusovi a zuřiví reportéři tývý znova se už už snaží vypáčit ze zdravotního rady stanné právo v podobě zákazu vycházení kvůli takovým nelidským podmínkám. Zejména starce a děti je radno uchránit od čerstvého vzduchu stůj co stůj.

A dost. Vypnul jsem to, spěšně na sebe naházel nezbytný příděl svršků a honem zaujmout vůči té snůšce lidské hlouposti běžecký postoj. Stejně jako včera, dnes, zítra. No, a co.

Hm, běhání v mrazu. Co je to vlastně skutečný extrém? Aktuálně mě napadá Tomáš původem z Japonska... Nejapnej fór a zase úplně jiná, skutečně mrazivá story, co sem vůbec nepatří. Se omlouvám. Zlatej holomráz.

Zákaz vycháení

Ale jinak, s těmi klimatickými extrémy, nevím, nevím. Z vlastní dobré zkušenosti vím, že s trochou dobré vůle a zdravého rozumu se nechá zvládnout bezmála sedmdesátistupňové teplotní rozpětí.

Taky to byl vítězný únor, akorát několik zim tomu nazad. Přituhlo zrovna v okamžiku františkolázeňské víkendovky. Původní večerní předpověď hovořila na druhý den o osmikilometrovém výletu do rezervace SOOS a patnácti stupních mrazu, ve skutečnosti bylo díky geniální „zkratce“ přes Skalnou kiláků patnáct lomeno pětadvacet pod rtuťovitou nulou. A jakých hezkých. Sluníčko, parta, pohoda v poklusu. Akorát si pamatuji, že plnovous Vládi Němce vypadal úplně jako reklama na Mrazíka, jinak se žádné mimořádné lapálie přímo zaviněné štiplavým průvodním jevem zimy neudály.

Co do plusu jsem asi největší delší hic odběhal v rámci předloňské rekremace na Sicílii. K dennímu standardu patřila čtyřicítka ve stínu, jakože hledejte v lávové pustině pod vykuřující Etnou alej, žejo. Pravda, zejména jakmile se na to okolo poledního vyflákl přímořský větřík, člověk si tu a tam připustil, že by mohlo být i chladnějc. Přesto nevzpomínám ve zlém. Ty dvě stovky kiláků hřejí dodnes.

A teď celých deset, dvanáct pod nulou! Hrome, ta trojka bio, všude meldujou, jak je to nebezpečné, a ten pitomec tady běhá jako nic. Je divnej, mámo, bajo, je. Jako bych slyšel myšlenky sršící z udivených pohledů, řekněme přihlížející většinové, do zimníků či přetopených aut schoulené, o cigárko se ohřívající většinové společnosti.

Ne, že by mi to nebylo jedno. A vůbec, velebme mráz!

V první řadě bychom mu měli poděkovat, že uťal letošní nekonečnou chřipajznovitou lavinu. Taky jsem si pokašlal. Mnohem nejlepší na útočící bacílky nejsou lékařova antibiotika, nýbrž suchý, čistý, mrazivý luft. Kudy proudí, tudí léčí. Něco jako karlovarské kapky, jenom bez trojky pod kožichem.

Volnoběžný pohyb mrazivým dnem je prokazatelným životabudičem, ať už si pod tím představíme cokoliv. Také prokazatelně zlepšuje náladu, umocňuje prožitky. Navíc účinkuje jako skutečně uznatelný důvod záměny drsného, bezduchého tréninku za oduševnělý, středně dlouhý volnoběh.

A jestli si toho někdo nevšiml, jakmile přituhlo, vysvitlo sluníčko. Tak, co doma u bedny?

Málem bych zapomněl na jednu neméně důležitost vlastnost. Totiž, že mrazivý běh posiluje odhodlání. To v okamžiku, kdy se v čase na kost zamrzlých vodních toků přidá proudění. Jak víme, větry jsou nepřípustné v jakékoliv podobě!

Jakože na ašském západě Čech západu obdržel ten čtverák za poslední týden spoustu přívlastků, ani jeden bezúhonný. Abychom nebyli jenom za takového toho Radovana, že všechno je bezva, nalijme si čistého ionťáku, přátelé. Dvanáct, patnáct čísel mrazu, padesátka za hodinu v ksichtě, fakt nic moc wetter!

Dokonce jsem vám pod záminkou úhybného manévru před nejdrsnějšími projevy zimy odvýletil z ašských sedmi set nadmořských metrů do přece jen níže položeného Plauenu. Jakože bude líp. Tam ta svině foukací ještě ke všemu zvlhla, do obličeje začalo střídavě sněžit. To nekoupíš.

I ta očividně ze šichty v technických službách kráčející, větrem taktéž ošlehaná paní v oranžové vestě se mě jízlivě optala, jestli dneska přece jenom na tohle není einbisschen kalt. Pečlivě čištěnými mezizubními štěrbinami cedím, že mi právě ale vůbec není zima, prostě zupeer, a na znamení důkazu se alespoň pokouším vykouzlit v koleni alespoň nějaký rozumný zášvih.

Pak jsem se však, chca nechca (mimochodem, když se vám v takové kose zachce na malou stranu, nechá se i v rukavicích... jste-li chlapec, raději se ale nekoukejte, čím konáte, neboť v tu chvíli si moc nevěříte…), musel stočit obávaným severovýchodním směrem. Musel to být závan snad rovnou z Kremlu, prostě něco jako když se uprdne děda Mráz. Navzdory roky vyladěné trojvrstvě, dvěma čelenkám pod čepicí a lyžařským rukavicím jsem si rázem připadal jako Adam v trní.

Zákaz vycházení

Po týdnu laškování s hibernací trojklanného nervu, sníženou schopností mrkat a dýchat lépe než sípáním se dostavila myšlenková krize.

„Proč tohle vlastně dělám?!“ Kdo se čemukoliv opravdu, opravdu věnuje, čas od času této otázce prostě neuteče. Musí si ji položit, musí si ji upřímně zodpovědět. Vždyť my vlastně pořád hledáme pravdu. Běhat v pravdě, žít v pravdě. Bytostně důležité je neucítit v odpovědi vnitřního hlasu náznak pochybností.

Přidal jsem do kroku.

Tu a tam ani není špatné se sám v sobě tak trochu vyzuřit. Jak známo, tělesným vytápěním ubývají cukry. Jakmile se vychroustáme pod určitou rysku, člověk chytne nerva raz dva. Jednu chvíli plánuje dát přes tlamu všem věčně ukňouraným, kteří si v letním hicu určitě budou přát pořádný mráz. Druhou chvíli nahání uvnitř hlavy uštěpačného chytráka, který skřehotá otřepaninu, že přece není blbý počasí, jenom blbě oblečený běžec, chíchí.

Ještě, že máme ve volnoběhu pevně zakořeněný institut smíření a odměny. Kdo se k němu proběhá, je vítěz.

Hned druhý den jsem si už bez uhýbání vyrazil srovnat čakry do Nebes. Pro Ašska neznalé je to taková klidná, tichá silnička, kde dost často běžíte doslova s hlavou v oblacích. Výborný na nervy, ty lícní nevyjímaje… Když tu náhle se vítr utišil, slunce opravdu hřálo, běželo se hezky, navíc si to proti mně mastí Zdeněk, tamní kamarád ve vytrvalecké zbrani. Protože ve dvou se lépe všechno, okamžitě domlouváme na den druhý tamtéž společné dvoukiláky (pochopitelně, že rozumně!), bez ohledu na další strašpytlíkovskou předpověď záporných teplotních rekordů. Z nich si pamatuji hlavně, že jsme na sebe při parodii na rozcvičování kývli, jakože, ty vole, hlavně se nezastavuj… A pak, že to prostě bylo fajn.

Běh je o tom, co se děje uvnitř, ne venku.

Když tak o tom již zpátky v pohodlí ukrutných pražských pěti pod nulou zpětně přemýšlím, napadá mě, že bych celý ten týden v mrazivém povětří neměnil. Dvoukiláky do Nebes, to zní hezky, že.

Počasí je náš přítel, ať už se chová jakkoliv.

Sportu zdar, volnoběhu zvlášť.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 822/758×
Zákaz vycházení Zákaz vycházení

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (11 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Zpověd dítěte běžeckého věku : I loved as much as you'll receive carried out right here. The sketch is attractive, your authored…»
  • Dá se běháním zhubnout nebo se naopak běháním přibírá? : Ahoj, v mém případě záleží na počasí :( když je cca 10-25°C a příjemný vzduch, běhání jde samo a…»
  • Sportování dříve narozených (veteránů) : Odpověď na dotaz Miloše z fora: www.atletika.cz/clenska-sekce/veterani/koeficienty/ »
  • Běh, chůze, pohyb. Léky na moderní dobu, léky na civilizační nemoci : Běhám čtvrtým rokem, po přečtení Milošovy knihy Škola běhu. Letos jsem uběhl svůj první maraton i…»
  • Zranění nohy – chodidla (patní ostruha, únavové zlomeniny), jak se bránit, co s tím, když už mě to potká : Ostruha na patě Při běhání to většinou nebolí, teprve potom, v klidu. Nejvíc v noci. Později úplně…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků