logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Maraton je jako sex – čím dál lepší

Maraton je jako sex – čím dál lepší

Uběhnout maraton je snem snad každého, kdo o běhání začíná uvažovat. S manželem nejsme jiní. Je to vzdálenost natolik děsivá, aby se dala uběhnout, ale zase docela reálná, aby se dala ujít. Pokud je dobrý časový limit, dá se zvládnout, i pokud jsme trénink podcenili. A tak se na start těchto akcí staví tisíce běžců s různými ambicemi.

Náš první maraton byl ten poutní v Chebu. Ten jsme si ale díky jeho charitativnímu rozměru jeli pouze užít a cílem bylo dát to celé po svých. To se podařilo. Úžasný den byl zakončen tím, že jsme osobně poznali toho, jenž je považován za běžeckého guru a uctíván širokou běžeckou veřejností. Tenkrát jsme ho ale běžet neviděli a tak jsme si říkali, jak to mezi ním a běháním vlastně je.

Pár let se nic zásadního a přelomového v naší běžecké činnosti nedělo, pořídili jsme si totiž třetího potomka, který přehodnotil naše běžecké ambice. Ale pak jsme se rozhodli, že poběžíme ten největší maraton v České republice. Na stolku se objevilo několik knih, k jejichž autorství se hrdě hlásí Miloš Škorpil. Časově náročný tréninkový plán jsme sice plnit nestíhali, ale říkali si, že nějak to snad dáme. Výpočet byl jednoduchý a dle doporučení jsme si vynásobili čas z půlmaratonu a přidali si navrch 25 minut. Psal se rok 2016 a my dychtivě stáli na startu slavného Pražského maratonu, aniž bychom tušili, co nás čeká. Chytili jsme odpovídajícího vodiče a běželi s ním (každý s jiným).

Ještě na 30. kilometru jsem si říkala, že je to v pohodě, jak mi to pěkně běží. Ale pak to na 33. kilometru přišlo – a zkameněla jsem. Nešlo mi zkrátka běžet. Můj pohyb do cíle jsem pracovně nazvala „zombie ze Soumraku mrtvých“ podle vytřeštěného výrazu a nekoordinovaných pohybů, a říkala si, že „nikdy více“. Do cíle jsem se doplazila sice pod 4,5 hodiny, které byly mým vroucným přáním, ale za cenu obrovské bolesti a zoufalství, ale tam to ze mě spadlo. Ta euforie po dokončení prvního maratonu je nepopsatelná. Slzy se mi draly do očí. „Jsem maratonec!“ (neboli maratonkyně, abychom byli genderově korektní). A okamžitě poté jsem si řekla: „Tak znovu a lépe!“

Změnila jsem trochu tréninkový plán a Milošův si přizpůsobila na alternativu „pracovně vytížené matky tří dětí“. Součástí byly hlavně dlouhé výběhy o víkendech, díky úžasně fungující babičce. Den D (vlastně M) se blížil. S manželem jsme se ohromně těšili. Věřili jsme si. Maraton se konal v neděli, v pátek jsme dorazili do Prahy a vyzvedli si startovní balíčky. Večer jsem si dala dvě deci vína, abych se dobře vyspala. Noc před závodem to totiž nebude ideální. Jenže, ouha, dopadlo to úplně jinak, než jsem chtěla. Víno mi nesedlo a celou noc jsem objímala záchodovou mísu a zvracela. Rozloučila jsem se s tím, že se vůbec postavím na start.

Druhý den mi bylo trochu lépe, proběhla jsem si dm rodinný běh a dalo se to. Večer před závodem jsem kupodivu usnula jako špalek s myšlenkou, že se uvidí. A vidělo se. Postavila jsem se pěkně do zadních řad a vyběhla raději dost zvolna. Na osobní rekordy budu mít ještě hafo příležitostí, na smrt jsem ale ještě mladá. Hlavní je dokončit. Pomalu, ale jistě. Vyklusávala jsem si to až do 35. kilometru a čekala, kdy na mne padne ta pověstná zeď. Ale ono nic. VÁŽNĚ NIC?!! Vzpomněla jsem si na větu, že v maratonu se závodí až od 35. kilometru. A tak konečně zrychluji a maximálně si to užívám. 36, 37, 38… vidím bolest v tvářích těch, kteří to přepálili. Tak takhle jsem vypadala já loni.

Při trase hraje kapela: „…a tak přestaň se konečně ptát, jestli se blížíš k cíli, kolik zbývá síly (víry?)…“. Neptám se, vím, že se blížím. A zrychluju. Jde to, už jsem za Libeňským mostem.

Předbíhám dokonce jednoho vodiče. Už toho má asi dost. I když ho obdivuju. Běžet já s plachtou na zádech, ležím po pěti kilometrech na zemi a žádám infuzi. 39, 40, 41, 42… Ty bláho, posledních dvě stě metrů, a ještě jsem nepřešla do chůze. JE TO DOMA!

Pochopila jsem, že on to se mnou ten hajzlík myslel dobře. Vděčím mu za to, že jsem to nenapálila a vydržela běžet celých 42.195 metrů. Protože to bylo poooomaaaluuuu. S časem o pár minut lepším než loni jsem spokojená. I když pro pár tisíc lidí přede mnou jsem moc pomalá a pro pár tisíc lidí za mnou moc rychlá. Sice je to můj třetí, ale pro mne první opravdu uběhnutý maraton. To štěstí v cíli se nedá popsat. Někdo se mne ptal, jestli je to lepší než orgasmus – a jo, je. Protože ten pocit, kdy proběhnete po takovém běhu cílem, nezažijete tak snadno ani tak často.

PS: Od té doby těch maratonů přibývá. Už vím, že nejdůležitější částí těla při něm je hlava. A že si to užívám čím dál víc. Takže to srovnání se sexem není jen klišé.

Lenka Černá

bezeckaskola. cz foto
  • přečteno: 386/377×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (5 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Přetrénovanost je jako zranění. Léčba vyžaduje trpělivost : Dobrý den, asi se budu ptát blbě, ale co znamená "nohy jako z tvarohu"? Slyším to poprvé…»
  • Dýchání při běhu. Proč je lepší a účinnější dýchání (nadechování) nosem : S dýchaním nosom mám pozitívne skúsenosti.Dokonca intervalový tréning v zime sa lepšie znáša. »
  • Škorpilova škola běhu – radí, jak se dostat z lehu : Skvělá kniha – rozběhala mne. Než jsem si jí přečetl, vůbec jsem netušil, že začnu běhat... »
  • Je tu první Mistrovství světa v Nordic Running! : Super záležitost. Skvělá i tréninková metoda, šetřící klouby, zapojující horní část těla... »
  • Jak pít před, při a po běhu : Ahoj, dlouhodobě běhám na pohodu 15-20 km a nyní jsem to dvakrát posunul na 25 – 30 km, je to…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků