logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Dokud věříte, stále je šance, že učiníte zázrak, aneb moje cesta do Sparty přes Basilej, Kladno a Františkovy Lázně

Dokud věříte, stále je šance, že učiníte zázrak, aneb moje cesta do Sparty přes Basilej, Kladno a Františkovy Lázně

Je to tak rok, co jsem si uvědomil, že běhat s jinými, učit je běhat, připravovat je – tedy to, co jsem dělal převážně posledních patnáct let – je fajn, ale že i když je to práce snů, tak potřebuju změnu. Ne, že bych si našel nový džob, ale musel jsem se vrátit k vlastnímu běhání pro něco. Tedy mít nějaký cíl, k němuž bych svůj běh po letech zase směřoval. Takový cíl, který byť šílený a zdánlivě nedostupný, mě bude motivovat. Tak se zrodila myšlenka nadělit si k 65. narozeninám splnění b limitu na Spartathlon. Uběhnout za 24 hodin 180 kilometrů!

Rychlá navigace [zobrazit]

Obsah [skrýt]

  1. 24 hodinovka Basilej 18. května 2019
  2. No a v tu chvíli mě napadlo Kladno
  3. Jak jsem trénoval zpomalovací běh
  4. 24 hodinovka Kladno 27. – 28. červenec 2019
  5. Zastavilo mě horko
  6. Dám tomu ještě jednu šanci v listopadu, na Františkolázeňské 24 hodinovce pro Hospic sv. Jiří

Původní představa byla ta, že to zkusím jednou, a když to nedám, dám si pokoj. Nevím, jestli jsem tomu sám věřil, ale tak jsem si to tehdy naplánoval. Jako kvalifikační závod jsem si zvolil svou oblíbenou 24 hodinovku ve švýcarské Basileji 18. – 19. května.

Motivace to byla tak silná, že jsem začal makat jak za mlada. Za deset měsíců, které uběhly od chvíle, kdy jsem se takto rozhodl, až do závodu v Basileji jsem naběhal 6 000 kilometrů a 90x byl s Danou ve fitku a absolvoval její tréninky, šité mi na míru. Těch devadesát tréninků zabralo zhruba 130 hodin cvičení, což kdybych je odběhal, by dalo minimálně dalších 1 000 – 1 200 kilometrů. Jak říkám, dřel jsem jak Bulhar:).

Těch deset měsíců bylo jako sen. Žádný problém, žádná nemoc, forma stoupala. Což mělo za výsledek to, že jsem začal pošilhávat po a limitu, což je 226 kilometrů. Kdybych po něm jen pošilhával, tak by to bylo ještě O.K., ale já začal o něm snít, což nebylo úplně nejlepší.

24 hodinovka Basilej 18. května 2019

Můžete si tisíckrát říkat: zpomal, ale když se postavíte po mnoha a mnoha letech na start závodu, v němž vám o něco běží a zazní výstřel, jste úplně mimo a běžíte jako smyslů zbavení. To se taky stalo. Startovní výstřel zazněl a bylo vymalováno. Kilometry utěšeně naskakovaly, ale jen 30 kilometrů. Pak se začal šprajcovat levý kvadriceps. Trošku jsem zpomalil, promazal ho a běžel dál. Situace se nelepšila, spíš naopak, protože se začalo šprajcovat pravé koleno. Tedy šprajcovat moc ne, jen dvakrát vypnulo, takže jsem měl co dělat, abych nepadl na hubu:).

Jestli jsem si tyhle problémy přivodil jen neuváženým počátečním tempem, nebo zda se na nich podepsalo třeba i to, že měsíc před závodem bylo ideální běžecké počasí, ještě v pátek ráno bylo doma krásných osm stupňů, zatímco v době startu 23, nevím. Asi oboje. Rozhodně jsem to ještě nechtěl tak brzo balit. Snažil jsem se běžet dál, ale tempo bylo čím dál tím pomalejší. Když mě začali předcházet chodci, tak jsem si řekl: dost!

Jo, jel jsem tam 800 kilometrů! Jo, připravoval jsem se 10 měsíců! No, ale zvojtil jsem si to sám, tak co už teď s tím?

No a v tu chvíli mě napadlo Kladno

Můžete si říci, proč ho to Kladno nenapadlo hned, má to skoro doma? Máte pravdu, ale na Kladně jsem běžel jen jednou a neměl na něj nejlepší vzpomínky. A taky se běhá v červenci, kdy je teplo. Co teplo, horko!

Tak jsem se přihlásil na Kladno a rozhodl se na to jít jinak. Rozhodl jsem se zařadit „zpomalující běhy“. Začal jsem běhat na tepy. Já!, který na ně nikdy neběhal. Ono to taky moc dobře nejde, když běháte s jinými, je pro vás rozhodující tempo klienta a v době, když jsem ještě závodil, jsme vše měřili na stopkách. Teprve, když jsem se závoděním končil, přišly první sporttestery, ale s hrudním pásem – a to nebylo nic pro mě.

No a tak jsem konečně i já objevil kouzlo běhání na tepy. Že to funguje, mám ověřeno u desítek lidí, které jsem kdy připravoval, nebo připravuji, ale znáte to, doma není nikdo generálem :).

Kousek od domu máme Bohemku a na ní je kilometrová inline dráha. Na to, co mě čekalo na Kladně, ideální podmínky. Běhání dokola, 24 hodinovky se jinak neběhají, ani to v podstatě kvůli technickému, ale i zdravotnímu zajištění jinak nejde.

Běhání dokola má svoje rizika a to největší je v tom, že vás to nebaví. Abyste se zabavili, snažíte se běžet co nejrychleji, aby to alespoň pěkně odsejpalo, že jo. No když běžíte na dráze 800 nebo 1 500 metrů, je to fajn. I těch 5 či 10 kilometrů se dá přežít, ale 24 hodin, to je fakt na hlavu.

A hlava vám říká: běž, běž, ať to máme co nejdřív za sebou. Vůbec jí nedochází, že v závodě na 24 hodin tohle neplatí, že jestli poběžíte pomalu, protože jsem to řekl, nebo jestli poběžíte jako s větrem o závod, pořád to bude 24 hodin, pořád to bude 1 440 minut, pořád to bude 86 400 vteřin!

Jak jsem trénoval zpomalovací běh

První plán byl takový, že budu držet tempo okolo 7:30 na kilometr. Uběhl jsem tak hodinu a zjistil, že na tom našem okruhu to v průměru dávám kolem 126 tepů na minutu. Takže pak jsem přešel k tomu, že ať jsem běžel, kde jsem běžel, třeba i v kopcích, snažil jsem se držet tepy okolo 130 za minutu. Kupodivu mě to ani neprudilo, spíš to byla zábava, našel jsem si novou hračku. Co však bylo hlavní, tak mě to celkově zklidnilo, a při stejných tepech šlo tempo (rychlost) běhu nahoru.

A šlo to poměrně rychle. Zatímco po Basileji jsem běžel při 130 tepech rychlostí okolo 7 min/km, po dvou měsících, těsně před Kladnem, už to bylo 6:15-6:20 min/km.

24 hodinovka Kladno 27. – 28. červenec 2019

Plán na Kladno byl tedy jasný: běžet lehce pod 7 minut na kilometr, respektive okolo 130 tepů za minutu. Což se v podstatě po celou dobu vedlo. Tedy vedlo se to 16 hodin, do chvíle, než jsem se rozhodl, že bude lepší dát tomu ještě jeden pokus.

Zastavilo mě horko

Prvních deset hodin se mi běželo opravdu dobře, i když bych přivítal, kdyby bylo chladněji. Ale kupodivu i to vedro, co panovalo, jsem poměrně (na sebe) dobře snášel. Za deset hodin, aniž bych cokoliv hrotil, jsem měl náskok na limit cca 10 kilometrů. Vypadalo to velmi dobře. Najednou jsem ale začal cítit, že je něco v nepořádku, začala se mi motat hlava a s ní trošku i já. Dokončil jsem okruh a šel si sednout. Kluci (Pepa, Štěpán, Lišák a Kyri) rozložili karimatku, pomohli mi se na ní složit. Milan přinesl pytel ledu, ten jsem si dal za hlavu, nohy na židli, a v hlavě se mi začali honit brouci: Hm, tak to je v p…, to už nerozdejchám, a podobný myšlenky.

Poležel jsem si zhruba tři čtvrtě hodinky, ulevilo se mi, tak jsem to ještě zkusil. Myslel jsem, že spíš budu chodit, nebo provozovat indiána, ale po nějakých 300 metrech jsem zkusil zase běžet, a najednou tam byla 100!

Běžel jsem dál, přehřátí už jsem necítil, ale protože jsem byl přepitej, tak už jsem neměl chuť na nic. Přitom bylo potřeba pít a jíst. Když jsem chtěl něco sníst, tak v puse knedlík, první známka dehydratace. Nešlo ani moc jíst, když jsem sousto zároveň zapíjel. Zkusil jsem alespoň hroznové víno a melouna – prostě cukry a tekutiny v jednom. To aspoň šlo. Při absolvování 113 kilometrů, někde v jeho půlce, jsem najednou zaznamenal, že se mi zavírají oči. Dokroužil jsem na základnu, lehnutí už jsme měli nacvičený z první zastávky a dal jsem si 20. Tedy 30. Vypadalo to, že by to mohlo zase jít. Teď už to sice nebylo tak slavný, ale indiánem to šlo.

Dal jsem dalších 8 kilometrů a opět přišla z mozku hláška: oči se zavírají!

Doindiánil jsem k Pepovi, ten už zkušeně rozbaloval karimatku. Lehnul jsem si a věděl, že je to pro dnešek konečná. Že dál už nepoběžím, ba už ani nepůjdu.

Chvilku jsem si poležel, pak se šel osprchovat a jeli jsme domů.

Dám tomu ještě jednu šanci v listopadu, na Františkolázeňské 24 hodinovce pro Hospic sv. Jiří

I když jsem to takhle fakt neplánoval, tak budu muset ještě další tři měsíce makat. Ostatně, pokud by se mi podařilo splnit limit už teď, tak bych musel makat stejně, ale měl bych klid. Na druhou stranu, možná bych trošku usnul na vavřínech. Takže to nyní nehrozí.

Zachovám model přípravy z období mezi Basilejí a Kladnem, abych jen netrénoval, tak si přípravu zpestřím absolvováním B7 s Bobem Komínem, a začátkem října účastí na Tour de Tirol, a v listopadu už to tam musím natlačit. Jiná šance už nebude. Nebo, že by...?

Miloš Škorpil foto

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Zdeněk | 2. 8. 2019 16.54 hod. | 77.236.196.xx
Je tu ještě možnost 24h v Plzni v září (na stadionu).

Jitka | 2. 8. 2019 10.25 hod. | 193.228.234.xxx
Držím palce ať to do třetice a ještě doma vyjde. :)

Milan | 30. 7. 2019 6.38 hod. | 46.135.30.xxx
Miloši, ty to das!!! Všichni držíme palce!!!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Česká naděje pro Tokio: Sympatická sprinterka svůj handicap nevnímá : Jakube díky! Opraveno :) »
  • Česká naděje pro Tokio: Sympatická sprinterka svůj handicap nevnímá : Vlado, v textu je chyba, běželi 3 km. »
  • Jsem hobík a maratonů v tomto módu jsem uběhl již několik : Volkswagen Maraton Praha – 42,195 km 2019 = Slo to : 3:49:52 »
  • Česká naděje pro Tokio: Sympatická sprinterka svůj handicap nevnímá : Jestli Martin Fuksa uběhl 5 Km za 10:44, tak to je světový rekord, o kterém zatím ještě nikdo neví…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dva roky problemů na pravé, teď levé noze, začátek jsem z nevědomosti nezaregistroval (podlamování…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků