logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Pohádka o pejskovi a ústence, aneb jak jsem se uklidnil

Pohádka o pejskovi a ústence, aneb jak jsem se uklidnil

Vždycky, když už toho šílenství začne být nad hlavu, utíkám. Ne před problémy, to umí srabi. Těm soudobým, všudepřítomným se zdrhnout dost dobře ani nedá. Utíkám do ticha. Co nejdále od lidí. Být sám se sebou. Sám sebou.

Zajímavé je, že při donedávna čistokrevné asfaltové nátuře se mi to stále častěji stáčí do lůna přírody. Tady, u nás jsem si oblíbil Medarda. Ne, neshlukuji se. Opravdu to není boyfriend, byť drsnou hornickou tvář minulosti tenhle pětisethektarový rybník u Springfieldu (Sokolova) ještě dlouho neschová. Pořád je to pustina. Krásná, i protože je to pustina. Její oběh po báječných pískovaných dálnicích natažených hned po několika vrstevnicích dá zapomenout i právě proto, že vůbec nikoho nepotkáš. Tichošlápků ráj.

Většinou.

Ač jsem ani tentokrát nikoho nepotřeboval vidět, náhodný, nefiltrovaný, distanční leč srdečný parkovištní potlach s Pepčou C. příjemně zahřál. Šel chlapec od doktora. Ne s virem, kvůli voku. Pepa je řízek! Synův jmenovče, ať se ti to koukání brzy srovná a utíká to zpátky v hádéčku. Načež se do toho opřelo i sluníčko. To našinec hned přiroztaje. Hluboký nádech a...

To zas bude den!

Tak, určitě. Ještě jsme si vyměnili pár letmých zdvořilostí s příjemnou holčinou, jež zkraje u přístupového můstku do království ticha pejska navolno venčila. Očividně jsem jej zaujal. Já vím, von je hodnej, to napřed slýchají všichni dorvaní. Nakonec to byl skutečně neškodný mazlik, ty já rád. Ale mělo mě to varovat.

A tak si běžím, utíkám, přepětí odkapává, se zasyčením splývá s měkkou cestou mladinké Aleje přátelství. Hezky pan Eben s domorodci doubky vyřádkovali. Když už bylo zaděláno docílit kýženého zakázaného uvolnění v této pohnuté době, lupho. Zrovna v okamžiku mísení kochacích dojmů s nápadem, že jsem se už docela dlouho nenažral, chyběl takovýhle kousek a přinejmenším moje opečovávané nohy se staly potravou druhých.

Show začíná… Nevinně. V jezerní špičce, nejodlehlejším místě sokolovské hnědouhelné pánve, tedy i celého světa, hle, kde se vzala, tu se vzala rodinka. Zrovna tady... Chlap svírá v ruce pytel. Modrý. Plastový! Říkám si, hele, to je formát, asi dobrovolně sbírá neexistující odpadky. Trochu mě zarazilo, že i v tak odlehlém, rozlehlém místě (cca 7 lidí + 3 psi na vodou vyplněné výměře 6 x 3 kiláky) mají všichni komplet škrabošky naražené až pod panenky. Do toho poctivka leďák vítr (simply Medard), ty opary ve zpoceném ksichtě jim fakt závidět nebudu. Inu, jak říkáme u nás na jihu, a teď už i západě I don´care (každého věc).

Jenže, podívej, oni mají ještě psiska. Dva vlčáky, přičemž zejména ten černý jako noc, je už od pohledu vostřák. Jéžiš, to je paní hodná, že to takhle umně pochytala (na tom vrčícím běsovi doslova klečí, a jest cloumána, statečně drží). Ten hodnej nebude. Držet, prosím, a dlooooouho. Tomuhle frajerovi bych jako fakt neutek. Děkuju uctivě, přeju i vám všem krásnej den. Musela to slyšet, neb odvětila. Zjevně neposlechla. A kluci chlupatí, ti už vůbec.

Netrvalo to ani sto metrů. Vůbec jsem se nemusel ohlížet. Kdo čelil napadení, zná. Jestliže jsem se sem běžel uklidnit, pocit lovné zvěře člověku obyčejně duševní vyrovnání nezaručí. Hned na první dobrou bylo jasné, že tihle dva sígři jsou úplně jiný level než roztomilý ňufínek od můstku. Na klidu mi nepřidal ani chlapík, který se v okamžiku zjištění, že na něj vlčáci dokonale prdí, poměrně ustaraně rozběhl za nimi. Doprdele, už je to tady zas, problesklo mi hlavou.

Nepřímo napaden jsem byl mockrát, přímo dosud dvakrát, shodou okolností vždycky tmavým vlčákem. V minulosti pomohly kluzké elasťáky a kurevská náhoda. Ale double, to tu ještě nebylo…

Pamětliv rad kynologů, že při útoku těchto plemen je nejlépe padnout k zemi a stylem klubíčko si chránit hlavu i to hlavní – nohy, řežu sebou o písek jako podťatý. Jo, a ještě je docela dobrý předstírat bezvědomí, vzpomněl jsem si na pokyn známého policejního psovoda. Ty vole, to pude těžko, tepovka dvě stě, normálně končím na stopadesáti. Navíc raubíř počíná nepříjemně vysírat i na domnělého bezvědomého, ten druhý dokazuje, že i pes se může opičit. Člověk v mdlobách by asi neměl sprostě řvát, že ne.

Situace se rapidně nemění ani za páníčkovy přítomnosti. Že by šelmy dýchající až dorážející na moje záda a údy odvolal, to ani omylem. Namísto toho začíná prapodivně blekotat, jakože co tady vyvádím. Asi tady hraju na pikolu s vodníkem, ty vole.

Pak to padlo. Okřídlená hláška, kterou zajisté ocení a zná každý běžec: Ale prosimvás. velebnosti, vždyť je to ještě štěně! To už ve mně i stále vestoje na kolenou bouchly saze.

Tyvolekurvadrátsenatovyserusidělášzeměprdelsenechámasisežratnetohletomějebnehlavněžemášsámnáhubekinthemiddleofnowheretyvole!

Jak je tohle jenom možný! Já ti dám štěně, starší dorostenec je to, rozhodně po maturáku. Zuby jako pila ve výšce stehna, skáče jako Sotomayor. Hovno vycvičenej. Pudy poslouchá, prdlajs tebe. Nějaký vodítko? Nějaká rabuš? Na co, viď!

Nebudu zapírat. Nedomluvili jsme se. Načež po mě černej ďas vystartoval i při druhém pokusu opustit tento hovor středem. Nákrčník stranou, to už jsem prskal až semhle, jak kdysi kdesi trefně prohlásil Vlasta Burian. Rovněž přiznávám, a zpětně mě to mrzí, že v tom návalu vzteku smíchaného se strachem a úlekem bezpochyby vyštěklo z mých úst pánské, dámské i psí přirození. Ani s podporou větru jsem však nemohl nikoho ohrozit. Ani vlastní kapavkou, vlastně kapénkou. Kapénkou! Natož pak děti novinkami ve slovníku. Byly daleko.

To je zas den.

Kdepak, není nad to, takhle skvěle vyklidnit v přírodě. Nohy se mi klepaly ještě po dalších čtrnácti kilácích. A hlava samo jela zpátky na nouzák. Byť i pár nosných myšlenek se chytlo.

Asi bych mohl či dokonce měl označit pány kluky z pelhřimovské Agentury Dobrý den. Protože čelit takhle zblízka pokousání v epoše, kdy celá republika nosí vlastenecky náhubek, to je náběh na kuriozitu roku!

Je to takové trochu pitoreskní. Na jednu stranu si prý máme na těžce podpultové respirátory natáhnout ještě roušku (aby lidi nezáviděli a viděli, že šijeme). Na druhou stranu v návalu národní zodpovědnosti zapomínáme, že bezmála tři milióny našich chlupatých, čtvernohých, často jen naší vlastní vinou nepřizpůsobivých spoluobčanů jaksi mají povinnost nosit VENKU ústenku a jiné zabezpečovací vychytávky odpradávna a stále. To už vůbec nemluvím o tom, že když se takový vlčák rozštěká, pach z jeho tlamy je všechno, jenom ne antibakteriální, antivirový, a už vůbec ne koko šanel…

Teď bez ironie. Vážně překvapen, jak uvědomělí, způsobní a nadšení najednou dokážeme být. Když jde o zdraví. Co takhle vlítnout i na nevirové hrozby, které řadu lidí nestraší od pátého března, nýbrž po věky. Moje svoboda končí tam, kam nedosáhnou zuby ni drápy tvého psa. My, co trochu běháme, o tom spíchneme knížku raz dva. Strach, vztek, agresivita, spousta krve, může to být kasovní trhák. Kolik tisíců nešťastníků už tohle stálo zdraví, nervy. Někoho i život.

Na škraboškách lidských je taky vtipná nemožná identifikace. Dobro i zlo se páše pod rouškou (přiznejme, v případě Medarda čirého alibismu). Odvrácená tvář té věci je, že netuším, jestli jsem poslal z předpisových čtyř metrů o dost dál než ke všem čertům hornického eléva nebo ředitele národní banky. V tom je ten kus hadru přímo rovnostářský.

A vlastně si za to můžu sám. Je tomu pár dnů, kdy jsem odkudsi vykutal třicetileté elpíčko od mého oblíbeného Citronu. JDycky metalista, lepší než Mentalista. Zove se Vypusťte psy, na přebalu se šklebí obří vlčák. A mně se tahle vykopávka opět strašně líbí!

Inu, tohle byl jeden z mých uklidňujících zdravotních pobytů na čerstvém vzduchu. Nevymýšlím si, bohužel. Ať se propadnu do západního Německa, jestli lžu. Věru by to nebyla z toho našeho cípu dlouhá cesta a musím říci, že tam by se mi tohle stát nemohlo. Nenarážím na to, jak naši západní přátelé řeší či neřeší koronu. Můžeme o tom rokovat, můžeme se přít. Ani jedno dělat nebudeme.

Ale o pravidlu Hunde an der Leine se tam prostě nediskutuje.

Když už, tak ať. Takže, paní televizní Geislerová, jak jsme se to učili: moje rouška chrání tebe, tvoje rouška mě. A psí rouška chrání nás všechny. Staň se.

Děkujeme, vaši běžci.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 970/768×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Spolek přátel volnoběhu

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Tipy jak spálit pět set kalorii : Ještě jsem zapomněla mám157 cm vážím 56,5 kg »
  • Tipy jak spálit pět set kalorii : Já tedy nevím je mi 70 let a denně spálím 450 až520 kalorií. Neběhám. Běžný režim 2x denně s…»
  • Tipy jak spálit pět set kalorii : Já tedy nevím je mi 70 let a denně spálím 450 až520 kalorií. Neběhám. Běžný režim 2x denně s…»
  • Dýchání při běhu. Proč je lepší a účinnější dýchání (nadechování) nosem : Nevím co dělám špatně, ale při nadechování nosem se nedokážu dostatečně nadýchnout, vede to k…»
  • Jak natrénovat na maraton za 100 dní : Michale, mohu mluvit z vlastní zkušenosti, dva roky jsem se připravoval Do formy s M&F a k tomu…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků