logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Josef

Josef

Tak teda Josef.

Ale jo. Drtivá většina hrdých otců by se „pochlubila“ novopečeným rodičovstvím pomocí takřka onlajn zpravodajství z porodního sálu, ne po více než čtyřech měsících. Holt jsem pomalejší, to je novina. Asi jsem to potřeboval pořádně rozdejchat. Noste roušky.

Okolnosti toho všeho zůstanou nezapomenutelné.

Nejdříve jakože my dva a dítě asi už ne. Na větvi jsme z toho nebyli, na prášky taky ne. Namísto terorizování všemocných, častěji však bezmocných přednostů reproklinik s obřími, bezednými kapsami na pláštích jsme to nechali na Bohu. Má-li se stát, staň se. A nepřestat věřit. Nakonec z nějakého hnutí, jakože nakonec asi jo.

Vlastně s námi klouček běžel už loňský jarní půlmaraton, v našich Varech. To jsme o něm tedy ještě netušili. Akorát paní má, které jsem opět dělal polovodiče, hekala a nadávala ještě o poznání více než rok předtím ve Veroně. Si říkám, čéče, pani, tohle je nějaký divný. Pár týdnů poté přistála v mobilu jedna taková fotka a málem jsem se rozjel na červenou.

jednička

Jak jinak, mezi ikonické se navždy zapsal pětadvacátý lednový den D. Po celotýdenní obzvláště výživné šichtě jsem přijel domů úplně prošitý. Ještě jsem byl odveden na hokejovou juniorskou extraligu. To my děláme. Že prý tam většinou přijdu k sobě. Nepodařilo se, avšak nešlo si nepovšimnout, že paní tak jako neposedně posedávala. Jsi si jistá, že ty co půl hodiny tělem pajtlující křeče pramení z luštěniny? Prvotní názor porodníků se k tomu klonil. Prý pomůže domácí horká vana. Právě odbíjelo pravé noční poledne, kdy všeříkající příslovečná taška dosedla na podlahu varské porodnice podruhé.

Ještě si vybavuji časně ranní chodební hovor s těžce střízlivějícím dalším budoucím tatínkem, jehož přivezla za ženou do porodnice jeho vlastní maminka rovnou z tahu. Páteční Vary jedou. Na porodní party jsme dostali zelenou my. Hned za vraty bylo jasné, kdo tady velí. Houby primář. Porodní... asistentka. Říci bába, zabila by mě prostou telepatickou myšlenkou.

Ačkoliv jsme neplánovali být u porodu – vlastně tedy hlavně já ne – zdravotnice od rány se neptala. Sem dej tašku, tady si pověš bundu a dělej. Možná dneska zaujme, že hypermoderně vybavená porodnice, do níž poměrně nedávno nepochybně muselo zahučet hodně mega, vypadala spíše jako apartmán v Imperiálu (s výjimkou prapodivně polohovatelného kanapíčka). Ani na mě nikdo necpal plášť, natož pak cokoliv na hubu… A mohl jsem si špacírovat, dovnitř, a ven. Dovnitř a ven…

Pokud se samotné akce týká, původně jsem zamýšlel zajít si večer po letech měknutí do Liďáku na  Arakain. Porod byl úplně jiný nářez. Vážně netuším, nad čím se novopečení rodičové rozplývají. Jatka. Tohle si točit na kameru, nechápu. Bolest, utrpení, krev, řev vám nejbližší osoby v úporné snaze o výskyt následovníka.

Co to neříct, přikovaný na fleku jsem vydržel první tři čtvrtě hodiny. Načež odstartovala jarní stovka kilometrů na chodbě, kde bych dodnes poznal každou spáru. Zkušené sestřičky měly pořád strach, že se mi dělá klasicky prvorodičovsky blbě. Jakože měkota. Já na to, že děkuju, ale v tomhle stavu jsem už přišel… Blíže ohnisku jsem se vrátil pokaždé, když už to vypadalo, jako že fakt jo. Jenže ono ne a ne. Vlastně je to pro nás, muže poučné. V tu chvíli si někdo chca, někdo nechca uvědomíme, jakou úlohu ve skutečnosti máme. A kolikáté housle v různých životních situacích hrajeme.

Važme si našich statečných žen.

je tady

Finálový výcuc by mohl znít asi tak, že při suverénně nejnáročnějším maratonu našich životů jsme docílili vynikajícího času 3:43. Ráno. Byl to kvalitní výkon, přirozenou cestou, o sedm minut lepší než při novomanželském maratonu ulicemi Barcelony. Akorát, že Kataláncům posléze nedošlo nadvakrát šití.

Tak tatínku, je váš. Tam, přesně nad ránem se rázem zlomila i mrákotná únava. Něco malinkatého, titěrného na tebe kouká z oranžového zábalu, levačkou tě to chytá za malíček. Tady mě máš, a to jsem teda zvědavej, co zrovna ty se mnou budeš dělat.

Uplynulo bezmála sto pade dnů, Pepíček se má k světu. Hlásit se o svá práva umí skvěle, to se mu neztratí. Rovněž povinnosti plní svědomitě, plenky jedou na plný výkon. Přesto stačí jediné mrknutí. Je to stále ten samý půlmetr nevinnosti, kdy zbřečkovatí i doba ledová. Každý takový pohled je stejně nezapomenutelný jako ten úplně první. Jakmile začne nadskakovat peřinka, je veselo bez ohledu na denní hodinu.

malej

Hele, opravdu nemá cenu se nějak víc rozplývat. Pro každého je jeho dítě to nejhezčí na světě. Každopádně, co on už na druhý den svedl ksichtů během jediné minuty. Zlaťák to je. A čiperka. Po kom to jenom má.

Životní změna? Jen počkej, zajíci. Však ty doběháš, až se vám to narodí. Škodolibecké poznámky této ráže jsem slýchal často. Nevím. Všechno se nechá. Teď už se opět hejbeme oba dva. Život řídí priority. A my jsme je schématicky měli vždycky poměrně prosté. Makat chceš a musíš, protože nejsi lemra. Běhat chceš a musíš (což mně splývá i s bodem jedna), protože jsi to ty. Dítě je dar, ty ho přijímáš svou péčí. Jistě, že je to rázem přednostní volba, byť pro každého z těch dvou trochu jinak. Viz souvětí o skutečném významu muže a ženy.

Ale jinak? Časožrouti – u kompu vysedávat nemusíš, Ordinaci nesleduješ, čtyři hodiny u bijatlonu šílet nemusíš, i fesťáky v poho oželíš. Ve tři ráno jsi neležel na chodníku namol ožralý nikdy. Čumět do zdi, stropu ani nechceš. Takže i na hokej nebo fotbal si nakonec jednou zajdeš (momentálně mlhavo). I na tu večerní procházku po kolonádě chvilka zbyde. Co člověk potřebuje víc?

Rodičovství promění život v pestrobarevnou mozaiku, přičemž základní kameny budiž dány.

Jestli to bylo vymodlený dítě? Všechno někam spěje. Především, kdo by tohle byl řekl, před pár roky. Ne snad, že by člověk byl třeba ve třiceti úplný zoufalec. Nicméně věčně věků sám, bez ženy, nejméně dvou dětí, domu se zahradou, psa, chaty, milenky a ředitelského platu kráčel kamsi mimo proud.

Divnej týpek. Pořád v práci, když ne tam, tak na fotbalovém place či hodně blízko u něj. Pak ještě ke všemu lautr zblbnul, začal běhat jako blázen. Do maloměstského vzorce nezapadal. Taky se ztratil, do tej Prahy a kdoví, kam dál. Jaká naděje. A teďka najednou, podívej, mámo a kámo, táta od rodiny v Karlových Varech.

Kdo řídí naše životy? Zodpovědnost za ně ale neseme MY.

Avšak, někdy je fajn si při lidstvu vrozené plánovitosti uvědomit, jak moc ovlivňují naše příští kroky nečekané situace. Vnuknutí. Život jako seriál náhod. Byť se to kolikrát nabízelo, dneska bych nevzal zpátky ani jednu. Nakonec máme, co jsme chtěli. Sebe. Víc.

Někdy můžeš chtít sebevíc. Ale hlavně se na to prostě nesmíš... VYSRAT.

Ale tak, i k dílčím posunům došlo. Kupříkladu vlhké sny aspiranta středního věku o našlehané placaté káře probublaly do očekávatelné skutečnosti, že Pepíček dostal k nultým narozeninám čtyři a půl metru dlouhý, sto koníky tažený bílý kočárek. Dycky kija. To aby mohl výletit s maminkou za tatínkem do Práglu, jak to tak rád dělával jím nepoznaný ašský dědeček Josef. K řece na labuťky, fandit při závodech, po příkrých sparťanských tribunách šplhal v pětasedmdesáti jako veverka a plakal dojetím, i když jsme třeba prohráli. Obyčejný, krásný život. Je na co navazovat. Aby z nás měl radost i ten pelhřimovský dědeček Josef. Ani jeho jsme už naživo nestihli. Bohužel.

sparťan

S přeměnou automobilových preferencí vyvstaly nové výzvy. Třeba pitstop neboli měřená rozborka a nakládka kočárku do zádi auta, počítáno od hmátnutí na kufr přes vmáčknutí potomstva do miminkovského sofa až po opětovné zaklapnutí dveří. Trénink dělá mistra. Od prvních deseti minut a zoufalého telefonátu našemu automechanikovi po současných dvanáct vteřin. Skoro jako ve formuli jedna.

Běhá se taky jinak. S vědomím, že doma někdo čeká, přibylo síly, rozhodnosti. Možná i ta vyrovnanost z uvědomění, že běhání není alfa ani omega všeho. Ne, že by se to předtím nevědělo. Vědělo. Ale.

Snad jenom, že se nám Josef narodil do podivné doby. Taková jako nejistá sezóna. V předjaří jsme si lámali hlavu, kdy a jak vzhledem k charakteru mojí práce a meziměstskému manželství spojeným nedostavěnou dé šestkou vůbec budeme rodina. Po šesti nedělích národního domácího vězení jsme řešili, kdy to konečně zase opadne. Aspoň nějak. Protože koláče teď jsou a budou potřeba více než kdy předtím. No, aspoň si mě kluk hned zkraje zafixoval.

Samozřejmě věříme pro Pepíčka i v nějakou radostnější, otevřenější, méně šílenou, méně dusivou perspektivu. Absurdní divadlo má mnoho podob. Dost mě zamrazilo, když jsem jednu modravou dubnovou neděli spatřil na asfaltové cyklostezce pod tuhničákem namísto smějícího se křídového sluníčka dětskou rukou namalovaný koronavirus.

velkej

Od posledního lednového pátku jsou mi holt některé dosud opomíjené věci rázem trochu méně jedno. Přestože určitě nejsme jediní rodiče pod sluncem, náš životní postoj si zakládá na svobodném nádechu. Na aktivitě. Pohybu. Svobodném nádechu. Užij dne. Je úplně jedno, jestli bude kluk foukat do píšťaly, běhat po lese nebo jako dárek k fotrovým šedesátinám nastoupí v první lajně Energie. Člověče, mámo, takový permice do klubovýho patra, to by nebylo špatný.

Rozhodně ale chci, aby možnost uplatnění ve svobodné době, státě, společnosti vůbec dostal. Aby nevyhnutelní pitomci všeho světa ovlivňovali jeho životní prostor co možná nejméně, ideálně vůbec. Jasný, i my jsme brali rozum ještě za totáče, a jako dětem nám to bylo tak trochu ukradený. Netrpěli jsme. Každopádně, i když úplné kreatury z nás snad taky nevyrostly, jakmile vyrazíš kamkoliv za hranice, kde vládly jiné mravy, poznáš v myšlení tvých vrstevníků rozdíl na první dobrou. Zdravé sebevědomí, občanská úcta, pozitivní realismus. Žádné čecháčkovství, netečná lhostejnost, vyčuranost.

Člověk budiž člověku člověkem.
Tohle pro našeho Mišáka chci.
My uspějeme, uspěje-li on.

Možná, že vás teď napadne, že tohle vlastně o něm ani tak nebylo.
Jak to, že ne.
Měníme se. Mění nás on. Je to o nás všech.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 2236/1956×
Josef Josef Josef Josef Josef

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (19 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Spolek přátel volnoběhu

Zdravý životní styl

všechny články Zdravý životní styl

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Křížem krážem Karlovarským krajem : Jenom si dovolím takové drobné doplnění: vložené video „O běhání pro zdraví i pro…»
  • Běh mi zachránil život : Po x letech jsem opět narazila na tento příběh. Příběh, který změnil i mě život jakožto těžkému…»
  • Kurz – Instruktor kondičního běhu : Dobrý den, budete pořádat kurzy teď na podzim 2020. Nebo můžete doporučit kde je to možné? Zajímá…»
  • Nenechte se nachytat při výběru běžecké obuvi či běžeckého oblečení. Neplatí, že nejdražší rovná se nejlepší : Naprosto souhlasím. Fakt nezáleží na tom, jestli je oblečení drahé nebo levné. Hlavně musí být…»
  • Částečná katarze Martina Odložila formou maratonu (v roce 1996) : 21.8. 2020 Sedim na malebnem hrbitove v Cernosicich a vzivam se do zakouti plneho Verky Caslavske.…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků