logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Život jako běh na dlouhou trať

Život jako běh na dlouhou trať

V roce 1996 mi bylo 15 a nepamatuju si, že bych potkávala běhat v našem malým městě někoho jinýho, kromě sebe. Myslela jsem si, že víc tlustá už být nemůžu a ošklivější taky ne. Při pohledu do zrcadla jsem vídala jen to nejhorší a byla si jistá tím, že mě nikdy nikdo nebude chtít.

Ani šikovnost mi vesmír nenadělil, ve škole horší průměr, tělocvik a různé disciplíny, to byla další noční můra. Rodiče mě vedli k hudbě, ale ani to nebylo ono. Po dvou letech hraní na klavír jsem ještě zkusila flétnu, taky kytaru, ale nic mi nevydrželo. Tak co se mnou? Být hnusná a ještě nešikovná, kde se pán Bůh spletl, když mi přiděloval, čím budu vynikat?

Naštěstí mě obdařil tvrdohlavostí. V mých patnácti a dál do dospělosti to šlo sice ruku v ruce se sebedestrukcí, ale pořád lepší, než že bych to tu zabalila úplně.

Počkejte!!! Vydržte u čtení ještě chvilku, zní to jako hrozně depresivní fňukání, ale já to sem píšu právě proto, že ze mě život postupně vytřásal všechny tyhle nesmyslný přesvědčení, a má to docela zajímavý pokračování.

Takže, běh mi vydržel do dvaceti let, vůbec jsem nebyla tlustá ani hnusná. Dobře, nešlo mi běhat rychle, ale zase mi bylo docela jedno, jak dlouho. Z mých šesti sourozenců v té době už byl doma jen nejmladší brácha a já.

Když jednou přišla nabídka na super bydlení na Vinohradech, sbalila jsem batoh a odešla z malého města pryč. Jenže se změnou bydlení a práce odešlo běhání na odpočinek. Běhat v centru Prahy mě nelákalo, hlavně při tom, jak mi moje práce připadala vzrušující…, než mě to omámení přešlo, přišla zamilovanost. Byla ale taková divná, pořád jsem si se sebou nevěděla rady a něco mi v životě strašně chybělo. Až teď vím, že to, co mi v životě nejvíc chybělo, jsem byla já sama. Vůbec jsem se neznala. Takže když se našel první kluk, co mě chtěl, řekla jsem si, měla bych mu vyhovět, když mě tak „potřebuje" (říkal to), za rok byla svatba a za další rok dcera.

Divný! Žití na zemi je divný! Dost se mi nechtělo sem probouzet a jediný, co mi pomáhalo, byl běh. Vrátil se mi přirozeně do života a taky mě držel při životě. Docela bez přehánění. Doteď si pamatuji, jak mi v té době při běhu vždycky tekly slzy po tvářích, ale domů už jsem se vracela zase docela v pohodě.

Je hrozná blbost dělat věci ze špatných důvodů, dokud mě běh zachraňoval, byl pro mě přítelem, mohla jsem běhat. Jakmile jsem se skrze běh chtěla pomstít sama sobě, tak mi ten samý pohyb ubližoval.

Já vím, pořád to vypadá jako hrozná depka a ona i byla, ale říkám si, třeba se to vyplatí někomu přečíst do konce.

Tehdy jsem se v práci potkala s jedním kolegou, co běhal maraton. Nadchlo mě to, jenže když jsem viděla jeho šlachovitý tělo a svoje ženský baculatý s velkýma prsama, měla jsem jisté pochybnosti. Sakra, mě ten život fakt tak štval! Co proti mně měl, že mi dal zrovna tohle tělo?

Stejně mi to nedalo, a prostě s tvrdohlavostí sobě vlastní jsem začala trénovat aspoň na půlmaraton. V té době už jsem nebyla vdaná, dceři bylo pět let a můj život byl o něco lehčí, protože mě už netrápil fakt, že žiji s někým, kdo mě vůbec nevnímá a umí být docela krutej.

O dva roky později do mého života vstoupila Běžecká škola a Miloš s Danou! Když to teď píšu, říkám si, sakra! To už je to tolik let? Nevím jestli to ještě existuje, ale tehdy se Miloš staral o 13 vybraných holek a zaštiťoval to PIM. Bože, dostala jsem běžecký vybavení, tréninkový plán a startovné na půlku i celý Pražský maraton. Mmch, pořád jsem si myslela, že jsem tlustá a Bůh je nespravedlivý. Když se na tohle období podívám zpátky, tak je v tom pro mě nejcennější přístup Miloše.

Vím, že vnímá život jako běh a běh jako život. Pro něj není běh jenom pohybem, ale způsobem, jak objevovat život. Tím objevovat život, myslím objevovat sebe. Tohle vnímám stejně, ale vědomě až teď několik let zpátky, co už mi běhat nešlo, postupně mi docházelo, že tělo je jako lakmusový papírek, jestli trucuje, má k tomu důvod, jen ho objevit a změnit. Celý ty roky jsem utíkala od sebe z různých důvodů. Mohlo by se zdát, že když se na mě usmálo štěstí a mohla jsem si pro sebe užít oba pražské závody, vyřešilo to celý můj život a vztah sama k sobě. Haha…

Depka pokračuje, protože jsem se po uši zamilovala a ono to nedopadlo.

No a tam přišel zlom, opravdu, opravdu, opravdu, se mi zhroutil svět. Jsem děsná citlivka a ano, tak „obyčejná" věc jako je láska, mě zlomila vejpůl. Místo aby pro mě běh byl přítelem, stal se nástrojem sebedestrukce. Chtěla jsem si dokázat, že alespoň na něco jsem dobrá. Naštěstí je život o dost moudřejší než já, a mně přestalo jít běhat. Vždycky jsem vyběhla a natekly mi ruce, zfialověla pusa, vůbec mi nešlo dýchat a po pár metrech bylo po běhání. Vzhledem k tomu, že v té době jsem spala tak 4 hodiny denně, dělala dálkově školu, pracovala a starala se sama o dceru, jedla jsem tak čtvrtinu toho, co tělo potřebuje, a byla v zoufalém psychickém stavu…

Chápete, že já se ještě divila, že to nejde? :-D Pár měsíců jsem to zkoušela, pak jednou za čas, a pak jsem to vzdala na dlouhé měsíce. Smutně chodila krajinou, sem tam udělala pár temp a ruce se začaly okamžitě ozývat. I když jsem změnila návyky, víc spala, jedla a pomalu se rovnala psychicky, tělo odmítalo uvěřit, že už mu to nikdy neudělám. To psychické rovnání bylo plný propadů někam, kde je svět neviditelných energií, bytostí, co už umřely, těch, co se ještě nenarodili a těch, co žijí v jiných koutech vesmíru.

Byl pro mě docela problém se ve všech těch vrstvách vyznat a nezešílet, ale naučilo mě to něco děsně cenného. NIKDO mi nemůže rozumět víc, než já sama sobě, NIKDO za mě neodžije můj život. NIKDO mě nemůže milovat tolik, abych se tím nasytila. NIKDO mi nemůže říct, co mám přesně dělat. Ať už je to přítel z masa a kostí, nebo přítel anděl, mimozemšťan, víla někde v jiný části vesmíru, potřebuju na to přijít sama.

Nejcennější byl pro mě návrat do obyčejného života, každá obyčejná věc se stala svátečním okamžikem. Jen běhat mi pořád nešlo. Někdy mě to hodně vyvádělo z rovnováhy, protože jsem se bála, že už to nepůjde nikdy.

Během let mi taky samozřejmě došlo, že láska se ze života nikam nevytrácí, to my si stojíme v cestě Bůh ví čím, a nebo to ani láska není, nebo pro ni nejsme zralí.

Nebudu popisovat jak, ale něco se začalo dít s mým tělem, a já jsem postupně prokazatelně začala zjišťovat, proč je můj život jedna velká depka a proč mi při běhu vždycky bylo o dost líp, dokud jsem běhala pro úlevu, ne za trest. Taky proč má moje tělo všechny ty polštáře, a nakonec jsem objevila i svůj opravdový talent. Píšu to tady hodně zjednodušeně, ale moje tělo je divné, přebíralo totálně nálady, nemoci a představy lidí kolem mě. To byl důvod, proč jsem se vždycky cítila tak zmateně, a proč mě moje tělo schovávalo před světem. Bylo to šíleně matoucí, měla jsem v sobě pocity desítek lidí kolem, a v davu na mě čekaly panické ataky. Ten stav se právě někdy před čtyřmi lety nejdřív zhoršil, a já i díky tomu začala přicházet na to, že cítím cizí pocity ve vlastním těle a vnímám jejich myšlenkový vzorce, aniž by o nich mluvili. Že se pouhým pomyšlením ocitám ve světě neviditelných energií, a můj život se vymykal všemu tomu, jak jsem si představovala normální život.

Pokud máte takové tělo nevědomě, je to fakt dost vyčerpávající, protože je to jako kdyby vám hrálo v těle tisíc různých televizních kanálů najednou. A zatímco já každého mohla „ochutnat" bez obalu, do morku kostí, tak mě jakoby skoro nikdo nevnímal.

Tak a teď přijde konec deprese. Víte, někdy je lidský talent za hranicí běžného a očekávaného. Bůh není blbej ani nespravedlivej. Můj největší talent? HUDBA! Pamatujete si začátek článku? Pokusy mých rodičů, abych se věnovala hudbě? Tehdy v dětství to jít nemohlo, chtěli po mě noty a konkrétní melodie, no a to mi nejde, protože já potřebuju hrát bez not a zpívat beze slov, slyším melodii každého místa a každého člověka, improvizuju a učím improvizaci. Vozíme piáno do divoké přírody a hrajeme pod hvězdama. Kdybych to hledala někde venku, nikdy bych svůj talent neobjevila. Tohle není od koho odkoukat. To se musí objevit. A v tom mi přijde život záludný, to pravý není nikdy k mání venku.

Proto ta citlivost, proto to tělo, občas nemůžu ještě mezi lidi, většinu nocí zatím usínám za svítání, ale teď přijde pravý happy end. Úplnou „náhodou" jsem se před rokem přestěhovala do bytu, odkud je to 20 metrů do lesa, 12 kilometrů nádherných cest mezi stromy… A já po sedmi letech zase běhám, ochutnávám slastný pocit něčeho ztraceného – znovunalezeného. Běh byl vždycky se mnou, to já nebyla s ním. Stejný je to se životem, vždycky tu je jako přítel, jen my se k sobě, tedy k němu, někdy neumíme otočit čelem. Neumíme s ním být a vnímat sami sebe…

Děkuju, že jste to se mnou vydrželi až sem…

Miriam Plachá foto
  • přečteno: 690/580×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (16 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Z Buštěhradu na Sněžku… po svých… : Prostě a tak ... Řečeno bylo dost a mohlo by být dalšími... Jen to zkusit... Vždyť rozklusávaní a…»
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Krásně napsáno, běh je nejlepší antidepresivum, děkuji za motivační články, rady a sdílené…»
  • Správný střih a správná podpora. Nová kolekce podprsenek NIKE PRO BRA : Já osobně si myslím, že stačí i levnější podprsenka, ale hlavně funkční. Jinak já ji kupovala tady…»
  • Tréninkový plán na zhubnutí nejen pro výkonnostní běžce a běžkyně : Ahoj, narazil jsem nedávno na tento trénink. Zatím mám za sebou 2 běhy a líbí se mi to. Jenom mi…»
  • Běžecká čítanka Miloše Škorpila : Adélo, bohužel Běžecká čítanka je už několik let beznadějně vyprodaná a její nové vydání se…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků