logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Relax na dráze

Relax na dráze

Poslední dobou se mi stává, že se mi lidi diví, že dobrovolně a ráda běhám na dráze. No je to prostý, dráha pro mne dokáže být naprostý relax, tak proto:-). To myslím vážně:-). Vzhledem k tomu, že většinu svého tréninku trávím v různých terénech, kde povrchy jsou taktéž rozmanité od bláta přes silnici po beton, tak pak dráha je moc fajn.

Uvědomila jsem si to právě nedávno, když mi bylo umožněno po několikatýdenní „abstinenci“ zajít na trénink na dráhu v jednom, pro mne do té doby neznámém, městě. Ten luxus, že vím přesně, jak je to kolečko dlouhé, přesně je označeno, kde je 100 m, kde 200 m atd. Ten fakt, že nepotřebuji myslet na to, kde je jaký výmolek, hrbolek, pes nebo lidi či drn, kytka nebo prostě jen třeba nějaké „překvapení“, schované v trávě či za stromem – ten luxus, že se můžu soustředit jen na své tempo, dech, pohyb – právě ten luxus mne inspiroval k napsání tohoto článku.

Pamatuji se docela dobře, jak jsem poprvé v životě přišla za trenérem, že chci běžet maratón: „Tak prosím Tě oběhni jedno kolečko tady kolem dokola, ať se mohu podívat, jak běháš, jo?“ řekl bez známky škodolibosti. Pamatuji si jako dnes, jak jsem neuběhla ani 100 m v kuse – a to už jsem se pár dní rozběhávala, než jsem si dovolila přijít na tenhle stadion. Pamatuji se jako dnes, jak každý, kdo tam byl, byl pro mne „velký atlet-profesionál“, každý jeden měl spoustu zkušeností. Pamatuji se jako dnes, jak mne při dalším tréninku trenér postavil na jednu čáru fotbalového hřiště a chtěl po mne, abych co nejlíp a nejrychleji běžela na druhou čáru – tedy celou délku fotbalového hřiště! A stejně tak dobře si pamatuji, jak jsem se zapřísahala, že je to stresující, že je to hrozný, a že už to nikdy nechci zažít. Trenér mi tenkrát vyhověl a já statečně dál všude vyprávěla, jak je dráha hrozná a jak jsou ty lidi, co tam běhají, blázni, když dokážou běhat pořád dokolečka… No, všechno má svůj čas. Jednou jsem byla na józe a pan cvičitel prohlásil: „Všechno je v hlavě – je třeba uvolnit to v hlavě a pak se uvolní i tělo.“ A měl pravdu. Na hypnóze k tomu dodáváme: „Každý má své vlastní tempo“, tedy všechno má svůj čas.:-)

Po pár letech, když jsem se rozhodla, že chci být nejen maratonská běžkyně – vytrvalkyně, ale že chci být i rychlejší, než jsem doposud kdy byla, jsem opět byla „vyslána na dráhu“, můj nový trenér po mně chtěl, abych tam běhala měřené úseky. Nenutil mne k tomu často, nicméně docela pravidelně. Čas od času jsem je mohla běhat i jinde než na dráze – a já dráhu dál považovala za největší „nutné zlo“, co se běhání týče. I když v té době jsem už měla pár zkušeností s hodinovkami na dráze, které mi kupodivu nevadily, neboť díky neustálému přemýšlení o tom „vydržet tímto tempem až do konce“ a neustálému – celkem rytmicky pravidelnému – předbíhání rychlejšími kolegy i pomalejších kolegů to velmi rychle ubíhalo. Nicméně dráha byla stále „jen nutné zlo“, které fungovalo, a tak jsem ho nějak přežívala a „plnila tréninky“. Lidi, kteří na dráze závodili, byli tak trochu „nadlidi“ neboť to přece „každý nedokáže“ – běhat na dráze.

Pak přišel den D, změnila jsem bydliště z pracovních důvodů, a byla potřeba najít si stadion, kde bych si mohla své úseky párkrát za měsíc „odchodit“. Když jsem objevila první stadion v tamějším městě, zrovinka tam měli fotbalisti trénink, naštěstí jim nevadilo, že tam běhám a tak jsem splnila svůj trénink. Byla to zkušenost za všechny – škvárové hřiště z poloviny zarostlé různě velkými drny, člověk opravdu potřeboval dávat pozor na to, kam šlape – vzdálenost jsem spíše odhadovala, ale budiž. Byla jsem šťastná, že mohu běhat svoje měřené úseky. Fotbalisti mi prozradili, že ve městě je u „zimního stadionu“ stadion, kde je udržovaná dráha – v práci od kolegů se mi povedlo vyzjistit telefonní číslo na správce a tak jsem nelenila a zavolala tam. Správce byl velice překvapen mou potřebou běhat na dráze, když neběhám za žádný klub (toho času stále ještě neregistrovaná tragédka). Po obdržení informace o tom, kolik bych měla zaplatit za to, že budu hodinu běhat v 1 dráze, že nesmím vkročit do jiné dráhy, a navíc, že to není tak jednoduché, protože někdy tam jsou oddíly nebo závody – jsem propadla naprosté beznaději. Složila jsem v práci hlavu na stůl a prohlásila se slzami v očích, že se stěhuju zpět domů- že ani se svým luxusním platem nejsem sto platit takovou částku na hodinu několikrát za měsíc. Naštěstí, kolegové mne uklidnili a dodali mi naději, že to určitě nějak jde. Vyzískala jsem tedy telefonní číslo na vedoucího trenéra jednoho místního atletického oddílu, který byl velice rád, že mám chuť naučit se běhat 5 km za 20 min a za předpokladu, že za ně budu běhat první ligu, jsem mohla trénovat na stadionu téměř v kteroukoli denní i noční dobu, takže klidně po práci i před prací, jak bylo libo. Slíbila jsem, že se poradím s trenérem, co pro „nás“ bude lepší, jestli vstup do místního oddílu, nebo jestli vstoupím do oddílu „u nás“ a vyřešíme hostování v místním oddíle, tak jsem se stala registrovanou členkou atletického oddílu. Nikdy by mne nenapadlo, že to je tak jednoduché a mého trenéra prý zas nikdy nenapadlo, že bych kdy chtěla závodit na dráze, z toho důvodu mi to nenabídl dříve. Pravda je, že na závodění na dráze jsem se nikterak netěšila, věděla jsem, že nejsem žádná rekordmanka, nicméně s trenérem jsme se dohodli, že to pro mne bude zajímavá běžecká zkušenost. Byla. O to příjemnější, když jsem zjistila, že kamarádky z oddílu mého prvního trenéra taky běhají první ligu, a tak to byla pro mne příjemná „společenská událost“, potkat kamarádky z druhé strany republiky – vlastně „od nás“ – a ještě se vyburcovat k výkonům, na které bych si nikdy netroufla ani pomyslet.

Další rok mi místní oddíl řekl, že pro mne nemají místo na hostování, že by chtěli, abych k nim přestoupila. Mně se však nelíbila myšlenka opustit můj mateřský oddíl a lidi, kteří se mnou jsou od mých běžeckých začátků, tedy přesně řečeno od dob, kdy jsem neuběhla v kuse ani 1 km. Požádala jsem proto svého prvního trenéra, jestli bych s nimi mohla jezdit na ligu mimo soutěž, jen tak, protože to pro mne byl super trénink – trenér mne překvapil informací, že má pro mne místo na hostování, a tak jsem mohla občas běhat i soutěžně a dokonce se mi podařila získat i pár slušných bodů. A jen díky této příležitosti se stalo i to, že jsem běžela stýpla (tedy 3 km přes překážky i přes vodní příkop), do čehož jsem se naprosto zamilovala. Zaběhla jsem to líp, než bylo očekávání všech a to i přesto, že jsem svou první překážku přeskočila jen 2 týdny před závodem. Slíbila jsem si, že do příštího roku dám přípravě víc času a energie, zatím se nic z toho nestalo, tak uvidíme, co bude.

No a po čase u mne došlo k další změně – přestěhovala jsem se do středu republiky a půl roku na to změnila trenéra, tak abych mohla trénovat v místě současného bydliště. Nový trenér znamená nový přístup. Tak se přihodilo, že jsem najednou měla běhat rovinky a úseky každý den, někdy i 2x denně. Jednou jako narychlování, jindy jako relax. Nejdřív jsem na to koukala a bránila se tomu, ale časem jsem uznala, že trenér má víc zkušeností a zjevně ví, co dělá. Takže dneska když jdu úseky po zátěži se na to těším, protože už vím, že mým nohám se uleví. Vím, že když půjdu 10 x 100 m, takže začátek bude těžký, nicméně po 7-8 rovinkách už cítím značnou úlevu a vrací se mi opět radost z pohybu.

Také jsem značně citlivá na stereotyp, který je běžný při běhání dlouhých štrek – proto trénink na dráze může být příjemným zpestřením, stejně jako závod na dráze mezi všemi těmi závody mimo dráhu je příjemnou změnou. Je fajn, že člověk může prostě vypnout hlavu a jen tak běžet, že má přehled o tom, jak daleko je cíl, kolik energie ho stojí 400 m apod. Od té doby co běhám na dráze (opravdu tam běhám jen občas), tak si při závodě mimo dráhu převádím poslední úseky závodu na „kolečka“ dokážu si říct, jestě 2,5 kolečka tímto tempem vydržím, klidně si mohu zrychlit. Dokážu se uvolnit, protože mám představu, že právě „tímto tempem“ potřebuji běžet ještě 10 min, abych byla v pohodě v cíli, nebo prostě „to už vydržím“ apod.

Na dráze má člověk prostor, soustředit se na tělo, na různé disbalance, apod. Dokáže si „navnímat“, která část těla je ve „zbytečném“ napětí, co je třeba víc uvolnit apod. Na dráze taky člověk občas potká lidi, kteří s ním mohou jít „kousek jeho tréninku“, jsou tam lidi, kteří velice pravděpodobně rozumí tomu, co dělá a tak společná témata a slova vzájemné podpory a pochopení snadno zpříjemní atmosféru a dodají odvahu do dalších tréninků, závodů, akcí.

Příjemné relaxování na dráze a hodně sluníčka a pohody v duši Vám přeje DagmarKa.

DagmarKa Kodýtková foto
  • přečteno: 6492/6435×

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků