Čtyřicet dva
Kdybych byl normální (rozuměj průměrný, tj. odpovídající většinové normě), měl bych minimálně 42 možností, jak strávit zítřejší neděli. Například:
- dlouho spát, aspoň do 9.42 hod.
- za celý den udělat jenom 42 kroků od gauče k ledničce a zpět
- jinak nedělat vůbec nic (od toho je přeci neděle), maximálně vleže přečíst 42 stran nedělního Blesku
- naplno si užívat ten sváteční gaučing, shlédnout 42.díl VII.řady seriálu a pak přepínat všech 42 programů na satelitu
- dopřát si k nedělnímu obědu zaslouženou dvaačtyřicetidekagramovou porci bůčku, k večeři pak samozřejmě stejnou dávku tlačenky
- vyzunknout flanděru 42% slivovice, protože jídlo bylo mastné a jenom tři piva po každém z nich – to by nemuselo stačit
- slastně vyhulit 42 cigaret, tedy o dvě nedělní kusovky víc než obvyklé 2 krabičky
- atd.
Místo toho poběžím zítra spolu s více než 42 stovkami stejných bláznů Pražský maraton. Je to sice jen 42 kilometrů, ale moje předstartovní teplota už stoupá ke čtyřiceti dvěma stupňům Celsia.
A jak jste na tom vy? Neběžíte? Pak proto jistě máte svých dvaačtyřicet důvodů (nebo výmluv :)).
Běžíte? Tak v tom případě vám přeju: nejmíň 42 úsměvů v cíli, maximálně 42 minut trvající vzpamatovávání se po doběhu a minimálně 42 dní (když ne týdnů) trvající pocit maratonské euforie!
Vložit komentář
Doufám, že už si Milane užíváš euforii. V Praze jsem byla na maratonu taky, ale jen jako opora a zásobování, ale i to je potřeba :-) Užila jsem si maraton jako aktivní divák a stále těžím z energie, kterou jsem tam načerpala. Mám za sebou pět půlmaratonů, ale na maraton se nechystám. Vím, že to opravdu bolí a je nutná příprava, proto zůsdtávám v pozici aktivního fanouška, opory a povzbuzovače. Ušla jsem snad 100 jarních kilometrů po pražské dlažbě, vytleskala si ruce do červena a vykřičela plíce, ale stálo to za to :-))
Milane, moc drzim palce!!! Uzij si to jak to jen pujde! 12:)
