logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Fakt ten maraton musí tolik bolet?

Fakt ten maraton musí tolik bolet?

Už dlouho jsem nečetl tak obrovské množství strastmi a utrpením překypujících příspěvků z letošního pražského maratonu, jako je tomu na stránkách Běžecké školy. To mě tak trochu vyprovokovalo k tomu, abych se s vámi podělil o svůj veskrze příjemný a bolesti téměř zcela prostý zážitek z něj a trochu tak vyvážil negativně vyznívající reputaci PIMu jakožto synonyma pro 4hodinovou tryznu plnou bolesti a strádání.

3 dny před maratonem jsem udělal fantastickou věc a dal si na oběd velmi delikátní jídlo z jedné nejmenované restaurace v pražských Kobylisích – kuřecí směs na houbách s rýží. Nocí ze středy na čtvrtek počínaje, až do samotného startu v neděli, jsem pak byl obšťastňován kombinací nechutenství a průjmu, což mě před maratonem naplnilo radostným očekáváním ;-)

První maraton jsem běžel loni také v Praze. Ačkoliv jsem dodnes pyšný, že jsem jej absolvoval, zážitky z jeho průběhu, které si vybavuju, mají charakter negativních přívlastků, které jsem jmenoval v prvním odstavci. Tak si říkám – kdo vůbec rozhoduje o tom, zda vzpomínání na průběh maratonu bude plné příjemných vzpomínek nebo naopak – zda se nám vybaví, že nás postihla křeč, že nám bylo nevolno, postihla nás svalová horečka? Záleží vše opravdu pouze na tom, jak máme natrénováno?

Na internetu je reportáž, ve které hodnotí psycholog kandidáty na přijetí do speciální vojenské jednotky v Prostějově. Budoucí členové jednotky se vybírají tak, že se po dobu šesti dnů téměř bez možnosti spánku podrobují sérii úkolů a vystavují tak dlouhotrvající fyzické a psychické zátěži. Psycholog prohlásil, že pokud v průběhu testů některý z kandidátů začne mít křeče ve svalech nebo bolesti žaludku, či jiné zdravotní problémy – tak to znamená jediné – že není psychicky odolný a neumí se vyrovnat se zátěžovými situacemi a najevo to dá jeho tělo. A že roli nehraje fyzická připravenost (tu mají v zásadě všichni uchazeči výbornou), ale že je to pouze o psychice a duševní připravenosti.

Řekl jsem si tedy, že ani já psychickou přípravu nezanedbám, abych si mohl maraton řádně vychutnat. Zkusil jsem metodu „programování“ – zavřel jsem oči a v mysli si přehrál průběh celého závodu přesně tak, jak chci, aby se odvíjel – jakoby se v tu chvíli v reálném čase právě odehrával. Představoval si, jak bude vypadat 5. kilometr, 10. kilometr, 15. kilometr, 20. kilometr atd. Nakreslil jsem si v duchu sám sebe, jak probíhám cílovou rovinkou a zdolávám cílovou metu plný radosti. A tuhle představu, tenhle sen jsem si opakovaně pár dní před závodem v mysli přehrával, až jsem měl pocit, že jsem ten maraton ve skutečnosti už uběhl.

A nakonec tomu tak bylo. Na startu mě ze zažívacích potíží trochu pobolívalo břicho. Vyrazil jsem proto velmi volně, na 3. km si odskočil, a pak si při pomalé rychlosti vychutnával záplavu běžců, krásy staré Prahy i nádherné počasí. Tempo bylo dokonce pomalejší, než můj běžný výklus – prvních 10 km v průměru za 6.28 min/km, tepová frekvence byla hluboko v aerobním pásmu.

obrázek

Po proběhnutí Staroměstským náměstím se mi udělalo lépe a mohl jsem tak nasadit „moje“ maratonské tempo okolo 5.10-5.20 min/km a běžet touto rychlostí až na konec Strakonické, tj. cca na 28. km. Pak už se přece jen únava dostavila, tak jsem zpomalil a zbytek trati vyklusal. I když díky výklusové rychlosti kilometry ubývaly pomaleji, s pobavením jsem pozoroval, jak mi těžknou nohy. Užíval si toho, že nohy přiměřeně a přijatelně pobolívají, že se dostavuje hlad a že je velmi příjemné mít jej čím zahnat. V samotném závěru jsem kupodivu našel dost sil na finiš a euforie v cíli byla dokonalá!

Čas byl ve výsledku zhruba 6 minut nad čtyři hodiny, což není žádná sláva, ale oproti loňskému prvnímu maratonu přesto zlepšení o 25 minut. Obrovský rozdíl byl ale v tom, že zatímco loni jsem dokončil se svaly plnými mléčných kyselin a bolavých lýtek, letos si prožil svůj maraton úplně jako v růžovém snu. Snu, jenž jsem si vysnil a který se nakonec stal realitou.

A co jsem si z toho pro sebe vzal? Že jen my sami jsme strůjci svého štěstí a jen svým přístupem a postojem ovlivňujeme své prožívání. Pokud se opravdu rozhodneme, že maraton je velmi příjemné proběhnutí, které nám dá šanci lépe poznat sami sebe, tak v jeho průběhu není vůbec žádný důvod pro to, abychom se trápili bolestí, nebo aby nás zastavila nějaká svalová křeč či nevolnost. Všechny okolnosti pak hrají pro nás, provází nás jakýsi druh „štěstí“. Jak říká Coelhův Alchymista: „Když něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání dokázal uskutečnit". A pokud opravdu chci, aby pro mě byl celý průběh maratonu fantastickým zážitkem plným euforie – tak celý Vesmír se spojí, aby byl. A pak taky je.

Jiří Holíček foto
  • přečteno: 8169/8033×, 5 komentářů
Fakt ten maraton musí tolik bolet?

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

pavel kosorin | 14. 5. 2010 15.29 hod. | 195.122.215.xx
Maraton opravdu bolet nemusí, ale to vím teprve necelý týden. Moje příprava na letošní PIM vyvrcholila týdenním nachlazením, ještě vpředvečer závodu jsem váhal s účastí. Nakonec jsem vyběhl hlavně ze zvědavosti – je možné si užít maraton, když nejsem v nejlepší formě? Zjistil jsem, že to možné je, pokud se dokážu zbavit všech rušivých vlivů, najmě tedy snahy zaběhnout osobák. Takže jsem si letošní maraton velmi užíval a mimochodem – zaběhl jsem si osobák :-).

Jarda | 14. 5. 2010 11.57 hod. | 88.102.200.xxx
Když někdo chce zaběhnout co nejlepší výsledek, tak to bez té trochy bolesti většinou nejde. Ale tím je přeci maratón krásný, že je i o jistém překonání sebe samotného a tak se celkem není čemu divit, když autoři článků píší právě o strastech závodu.
Přesto jsem si ve svém (předchozím) článku všímal těch radostných projevů běžců a běžkyň. Usmívali se i když je jistě nohy bolely.
Jinak ale souhlasím s Jirkou, že není špatné si aspoň jednou maratón zaběhnout volněji a v pohodě, třeba jen proto, aby, když se to tak zaběhnout povede, člověk ztratil z maratónu přehnaný respekt a příště do toho šel zase naplno.

Michal z Pejru | 14. 5. 2010 11.46 hod. | 195.191.204.xxx
Připojuji se. Přesně tohle je ta klíčová věta, kterou jsem v tom svém blábolu zapomněl dodat = Ať nás všechny vespolek ta naše „víra“ bolí co možná nejméně!

12honzade | 14. 5. 2010 8.31 hod. | 195.113.13.xx
Naprosty souhlas.. Taky vzdy „planuju", ze si beh uziju :) a zatim se mi to (tuk-tuk) vzdy vydarilo..

Petr | 14. 5. 2010 8.11 hod. | 84.42.155.xx
Výborně napsaný, plně se vším souhlasím. Běh (a nejen on) by nám měl hlavně přinášet radost. Zároveň gratuluju k novém osobáku.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Je lepší běhat po silnici nebo po měkkých lesních cestách : A co běh po pláži? Nemyslím sypký písek, ale tu vodou zpevněnou část hned u vody.. »
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Rudo, boty za to nemůžou. Zůstaň při došlapu (prvním kontaktu na střed chodidla – bříška…»
  • BĚŽECKÉ BOTY PRO PŘIROZENÝ BĚH : Zdar sportovci. Chci se zeptat na úskalí "dropu"...měl jsem běžecké boty s vysokým…»
  • Zranění v oblasti sedacího nervu – uskřípnutý zadek : Dobrý den já jsem před 4 dny seděl asi 6-8 hodin na židli a pak jsem vztal no a najednou mě začal…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků