logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Bostonský Maraton 2010... 114. ročník nejstaršího světového maratonu

Bostonský Maraton 2010...  114. ročník nejstaršího světového maratonu

Je pondělní ráno, den, který se v Bostonu slaví jako den Patriotů – den Patriotů je výročí bitvy u Lexingtonu a Concordu v nynějším státě Massachuseets a odkazuje na první bitvu občanské války. Den, kdy se celý Boston odívá již po 114. do svátečního, neboť se zde běží nejstarší maraton na světě – Bostonský maraton.

Na startu bude zase více než 25 000 běžců a běžkyň z celého světa. Ti všichni se postaví na startovní čáru v Hopkintonu ve státě Massachusetts. Zatím jsme však ještě v Bostonu, tedy já, Sean a náš kamarád ze Speciální Olympiády v New Yorku. Známe se s ním již dlouho a byl nám dokonce v roce 2006 za svědka (bože, to už je tak dlouho?). Pomalu se loudáme přes velký park The Commons, abychom na jeho druhé straně nastoupili do autobusu, který nás odveze do předstartovní zóny v Hopkintonu.

Je krásné, poměrně chladné, pondělní ráno. Den jako stvořený pro vytvoření osobních rekordů, či vysněných osobních vítězství.

Po hodině jízdy nás vypakují z autobusu, kousek od startovní čáry. Vypadáme spíše jako tlupa bezdomovců. Většina lidí má na sobě staré, obnošené tepláky, igelitové pytle, chránící před chladem, čepice, které by nenasadili na hlavu ani mrtvolám. Pohled je to určitě velmi zajímavý, hlavně pro nezasvěceného. My se Seanem jsme tu už ale pošesté, a víme na co a jak se připravit. Jdeme rovnou do tělocvičny místní střední školy, kde jsou masáže. Po desetiminutové masáži jsme zase venku. Ale i ta chvilka člověku pomůže se zahřát. Dáme čaj, vystojíme frontu na toaletu a pomalu je čas si stoupnout do řady druhé skupinky 12 000 běžců a běžkyň, kteří mají start v 10:30.

Tenhle rok je pro nás ale přece jen něco trošku jinak. Náš trénink nebyl úplně ideální, byl limitován tím, že jsme se stěhovali, onemocněli nám rodiče a to vše znamenalo, že jsme jednak nestačili natrénovat, co bylo třeba, ale ani psychicky nám to nepřidalo. Vždyť to znáte.

Trasu Bostonského maratonu už znám za ty roky zpaměti a ani to mi letos, vzhledem k výše uvedenému, moc nepřidá. Prostě, tu sebedůvěru, kterou jsem měla při svých předešlých více než 20ti maratonech podloženou tréninkem, prostě nemám.

Přes to všechno však máme dobrou náladu, potkáváme se se známými běžci z oblasti Long Islandu, popřejeme si vzájemně krásný a úspěšný běh a vybíháme. Davy povzbuzujících jsou nepřehlédnutelné, je to naprosto něco jiného než například v roce 2007, kdy hurikán a průtrž mračen všechny ty lidičky podél trasy zahnaly domů a my tu probíhali osamoceni.

Prvních pár kilometrů běžíme opatrně, poprvé za tu dobu, co se Seanem běháme, jsme se dohodli, že poběžíme spolu, jako manžel a manželka, možná v tom hrálo roli i to, že oba víme, že náš trénink nebyl to co jindy, a že jsme tedy na tom asi oba stejně. Prvních 10 kilometrů to bylo na pohodu, hodně pomalu, ale jinak O.K. Na 10. míli si musel Sean odskočit na toaletu. Bylo mi to podezřelé, protože na tu obvykle musím běhat já, já jsem ta nervóza, ale Sean je kliďas, hned tak s ním něco nehne a žaludek má ze železa. Ani jeho návrat z kadibudky, v níž strávil bezmála 5 minut, nesvědčil o tom, že by byl v pohodě. Byl zelený a moc nemluvil.

Uběhli jsme další 3 míle, byli jsme v půlce, hodiny ukazovaly, že už jsme na trati 2 hodiny a 10 minut. Děsný! Navíc na 14té míli musel Sean opět na toaletu a já abych se snad v tom čase, co na ní strávil, učila čínsky :-(. Nohy mám unavené, síly mi ubývají, dlouhé tréninkové úseky, které jsme neměli čas odběhat, prostě chybí!

Sean vyleze ven a prohodí: „Nějak mě zlobí žaludek,“ A vida, to mě ani nenapadlo :). Běžíme dál, moc to nekomentuji, ale v hlavě se usadil červík. Jsme na 17té míli, na trati jsme už 3 a půl hodiny, před námi ještě 9 mil. Seanovi je čím dál hůř, čeká nás nejtěžší úsek závodu, kopce a zase kopce.

18tá míle – míle nejtěžšího rozhodnutí

Vydrželi jsme bojovat více sami se sebou než s tratí ještě jednu míli, pak poprvé za svou běžeckou kariéru sundáváme startovní čísla a odstupujeme ze závodu. Mám slzy v očích, Sean je zklamaný. Je to pro nás neznámý pocit, pocit zmaru, který nemůže v tuto chvíli nijak zmírnit ani to, že v srdci i duši cítím, že to bylo jediné správné rozhodnutí, které jsme mohli udělat. A že přes to všechno, jak to uvnitř bolí a svírá, je to to nejlepší rozhodnutí v mém maratónském životě, které jsem udělala.

Odcházíme z trati. Naštěstí kousek od místa, kde jsme učinili konec své letošní účasti v Bostonském maratonu, je zastávka vlaku. Do jednoho nastoupíme a necháme se odvézt do Boylston Street, kde je cíl maratonu. Kde je také Rob, který tu na nás čeká. Je to nejdelší cesta vlakem a i když VÍM, že jinak to nešlo, pořád mi v hlavě běhají myšlenky, které říkají: „Mohla jsi to dokončit, mohla jsi to dokončit, mohla jsi to dokončit …“ Dobře vím, že mohla, i když nemohla. Nemohla jsem v tom nechat Seana samotného, vzpomněla jsem si na to, co říká Miloš: „Běh a maraton zvlášť je jako život, umí být krásný, ale i krutý a my to musíme takto brát a podle toho se chovat. V životě je někdy nutné obětovat se pro druhého, jen tak pak můžeme jít spolu ruku v ruce dál životem. Tyhle okamžiky společného smutku, stejně jako okamžiky společného štěstí, nám pomáhají jít – běžet společně dál“. A taky se přidává: „Jak dlouho by nám ještě trvalo se dostat do cíle? 5 či 6 hodin? Nemusel by pak Sean vyhledat lékařskou pomoc? Jak bych to vše vydržela já?“

Když jsme našli Roba, vyzvedli jsme si bágly s oblečením, mezitím jsem NÁM vyzvedla jednu medaili. Někteří z vás si asi řeknou, že si ji nezasloužíme. Já ji vyzvedla hlavně pro Seana, neboť se postavil na start, uběhl 18 mil a to vše se žaludeční virózou, která se projevila až v průběhu závodu, a nemohl s tím nic dělat a ještě další dva dny se s ní potýkal. Pak také proto, že dohromady jsme si tu jednu medaili zasloužili, vždyť jsme dali 36 mil. Tahle medaile bude mít u nás doma zvláštní místo. Bude pro nás připomínkou našeho společného – těžkého – správného rozhodnutí a toho, že maraton, stejně tak jako život, nelze brát nikdy na lehkou váhu. Že na všechno se musí člověk v životě připravit, že nic není zadarmo. Snad nám 115. ročník Bostonského maratonu přinese více štěstí a hezčí zážitky.

Pavla O´ Rourke foto
  • přečteno: 10845/10670×, 4 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Mirek Hasal | 27. 5. 2010 11.53 hod. | 88.102.226.xxx
114. ročník Bostonu jsem taky nedokončil. Neskončil jsem na 18. míli, ale už na Ruzyni. To všechno díky sopce, jejíž jméno ani neumím vyslovit..… Takže příští rok druhý pokus.
Nějak se mi to hromadí, na podzim ještě musím do Havany, kde jsem vloni vzdal na 26.km se stejnými potížemi jako Sean.....

pavel kosorin | 27. 5. 2010 10.50 hod. | 195.122.215.xx
někdo musí překročit Rubikon, někdo Boston, blahopřeji ke správnému rozhodnutí a srdečně zdravím!

Dav | 27. 5. 2010 10.13 hod. | 86.49.31.xxx
..aj dobrý rozhodnutí sou někdy pěkně škaredý a umí docela dost zabolet...tu medaili si určitě zasloužíte, ..sice asi ne za maraton:-), ale za něco jiného, velmi cenného...

PavlínaF | 27. 5. 2010 10.00 hod. | 193.245.34.xx
Moc krásný článek a ještě hezčí přístup, jako by růže v rukou Malého prince rozkvetla. :-) Hodně štěstí.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běžecké středy Běžecké školy na Praze 14 – Černém Mostě : Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda i v letošním roce probíhá příprava pokročilých běžců, zda…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : Dobrý den, mapa závodu je vždy dostupná na stránce runczech.com Může se stát, že trasa se nebude…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : nevíte proč někdo sem nedal mapku trasy půlmaratonu? »
  • Triky a pověry spojené s běháním. Dvacátý pátý tip Běžecké školy pro váš lepší života běh : Ahoj, začala jsem běhat téměř před rokem. Pamatuji si, že ty začátky byly opravdu šílené, ale je to…»
  • Zapomeňte na hubnutí, žijte, abyste zvýšili svou vitalitu a chuť do života : Moc krásný článek ... souhlasím. Skvělé motto na závěr a knihu od A.L.Gittleman mohu vřele…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků