logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Berte vážně zombie!

Berte vážně zombie!

Bylo, nebylo? Za devatero kopci a devatero potoky, kdesi v jednom ze zapadlých koutů jižních Čech Pavel a Tomáš svižně uhánějí po silnici. Je neděle ráno a mají poměrně naspěch. V Praze je třeba vyzvednout několik dalších lidí a společně vyrazit na most u Lokte nad Ohří, odkud se bude skákat bungee-jumping. V kufru auta se povaluje i lezecké nádobíčko. Ten, co zrovna nebude skákat, bude z visu na laně dělat fotky a točit video. Bude to paráda! Pavel dostal seskok od kamarádů k narozeninám, Tomáš si to sice bude muset zaplatit sám, ale stejně se těší jak malej Jarda. Možná ještě trochu víc na to natáčení.

„To víš, že jo, jen to tam nasyp, nemáme co ztratit!“ komentuje Tomáš Pavlův jen tak tak vydařený pokus o průjezd levotočivé zatáčky na křižovatce do tvaru velkého T. A řádně si přihýbá z lahve broskvového džusu. „Neboj, simtě, z Prahy to mám naježděný, voe!“ prohodí Pavel do serenády klokotavých zvuků PET-lahve. „Jasně.“ Služební škodivka zatím zdolává sérii serpentin utopených v malém lesíku. Velkorysé nájezdy k druhé straně silnice už nechávají oba chladnými. Broskvový džus přichází zase ke slovu a v nepřehledné, mírně klesavé pravotočivé zatáčce se v protisměru objevuje bílá dodávka. „Doprdele!“ ozývá se synchronizovaně ze sedadla řidiče i spolujezdce. Okamžitě sešlápnutý pedál brzdy spouští kakofonii hvízdavých a skřípavých zvuků. Pavlovo točení volantem ztrácí na účinnosti. Na vlhkém asfaltu pokračuje auto svou vlastní cestou, bez ohledu na to, jak se zrovna kola natáčí. A namířilo si to čelně ke svému bílému kolegovi. Svět se najednou otáčí strašně rychle. A smysly ho přesto vnímají velmi, velmi pomalu. Střemhlavá rychlost nedovoluje borcům prohnat svými hlavami zrychlený film jejich dosavadních životů. Nedovoluje jim ani si uvědomit, že mají strach, co bude dál. Myšlenky se zastavily. Nastává ono pověstné buddhistické „tady a teď“ s hlavou prostou myšlenek. Smysly jen bystře zaznamenávají obrovskou protáhlou kapku džusu visící ve vzduchu a mířící k čelnímu sklu a palubní desce. Následuje zvuk prudkého nárazu a mačkání plechů. Tma. Milosrdná tma. Milosrdné ticho. Aspoň na chvíli, než se překvapení ptáci zase rozezpívají.

Oba leží v trávě na kraji silnice. Probuzená příroda vychutnává další krásný den, co se chystá na neděli. Pavlova levá ruka zlehka fackuje Tomášovu tvář. Pravou rukou nemůže hýbat. A chtěl by. Ale nemůže. Určitě tam něco ruplo, sakra! Tomáš je na tom hůř. Nehýbe se vůbec. Ne, že by nechtěl, ale zrovna teď přestal dýchat. „Dejchej, voe, dejchej!“ doprovází Pavel další dobře míněné facky. Asi to pomohlo, protože Tomáš pootevírá oči a slabě zašeptá „Snažim se, voe, ale moc mi to nejde.“ „Vydrž, vydrž, kurva, už sem letí vrtulník. Za chvíli bude všechno v oukeji.“ Poslední slova Tomáš už zase nejspíš nevnímá, znovu ho opouští vědomí. Rotor přistávajícího vrtulníku už je slyšet z nedaleké mýtiny. Opravdu rychlá záchranná služba, pomyslí si Pavel. Má sám co dělat, aby se nezvencnul z bolesti rozdrcené pravé ruky. Tomáš se probírá přesně v okamžiku, kdy se nad ním sklání záchranář s injekcí, patrně nějakého uspávadla, utišovadla, prostě nějaké zázračné látky, co vás hodí do pohody. „Jé, to nemusíte, já to zvládnu!“ stačí ještě prohodit, než zase upadne do bezvědomí. Muži v oranžových reflexních kombinézách fixují jeho tělo s nadrceným hrudníkem a poraněnou páteří do speciálních nosítek a napojují ho na přístroje. Dobře dělají, pohmožděné plíce a srdce během letu do budějovické nemocnice několikrát vypoví službu. Tolik chtěl jednou se pořádně proletět vrtulníkem. A přání se splnilo. Aniž o tom ví, prolétá právě nad svým rodným domem a jeho matka právě vychází na balkón, aby pověsila čerstvě vyprané prádlo. Aviváž znásobuje vůně linoucí se sluncem prohřátým vzduchem. Dlouze se zadívá za mizejícím strojem, a aniž by věděla proč, sleduje ho, dokud nezmizí za nedalekým lesíkem. Z ruky jí zatím vypadl připravený kolíček na prádlo.

Tomáš se probouzí se zpoceným čelem. Vlhké ruce položené bezvládně podél těla dlaněmi dolů si utře do prostěradla. Z neklidného snu ho vytrhla už pár dní všudypřítomná myšlenka: Co bude dál? V zádech má několik titanových šroubů. Ale to sroste. Doktoři to říkali. Ty zlámaný žebra a hrudní kost taky sroste. Pohmožděný orgány se zase odhmožděj. To už sice doktoři neříkali, ale to je snad jasný, ne? Když ho odvážela domů sanitka, strašně moc se chtěl zeptat doktora „A kdy myslíte, že zas budu běhat?“ Ale nezeptal se. Bál se. Bál se, že se mu vysměje. Bál se, že řekne, co je to za hloupý otázky, ty už nikdy běhat nebudeš. Tak se radši nezeptal. Ale ty poslední rentgeny dopadly dobře. Všechno vypadá dobře. Zatím si sice nedojde ani na záchod, ale všechno vypadá dobře.

Pohled se mu zaryl do stěny u vstupních dveří. Má tam vylepené startovní číslo z alpského maratonu pod Jungfrau. Běžel ho ani ne měsíc před nehodou. 4147. To je dobrý číslo, takový optimistický. Bude ho teď hypnotizovat každý den. Každý den si bude připomínat každý krok mezi kameny na trase závodu. Ten prosluněný pohled na alpské velikány. Nekonečnou euforii okamžiku, kdy se do toho v cíli opřeli kluci, co hráli na trubky. Ačkoli tenhle druh hudby zrovna neposlouchá, najednou mu připadalo, že to je přesně to ono, co tu má znít. Pro všechny, co doběhli i pro ty, co se přišli podívat nebo jen prochází náhodou kolem. Všechno se protnulo v jednom okamžiku a všechno bylo správně. A on tu teď leží, a kdyby mu kamarádi nepřinesli to pivo, asi by i brečel. Ale zase to bude dobrý. Doktoři to sice neříkali, ale Tomáš to ví. Bude to dobrý. A 4147 je dobrý číslo. Tak dobrý, že k němu příští rok z podhůří Jungfrau a Eigeru přibude další. Ty šrouby přece nejsou tak těžký, aby je tam nedonesl. Přibude další. Vylepí si ho po straně dveří stejně jako to první. Přibude další.

obrázek

Měsíce plynuly a Tomáš se dokázal postavit, dojít si na záchod, zajít si na nákup. A i když ještě nemohl sedět, zkusil popoběhnout. A ono to šlo! Ani to moc nebolelo. Titan skoro až něžně dloubal do zad v místech, kde se tak nedobrovolně usadil. A popoběhnout šlo. Bude muset ještě pár měsíců projít kolem, Tomáš ještě absolvuje mnoho lékařských kontrol, rentgenů, vyšetření. Bude chodit o berlích do parku a tam bezhlavě kroužit dlouhé hodiny a znovu si upevňovat některé návyky, o kterých si myslel, že se je přeci už někde v mateřské školce naučil. Pak tam začne chodit bez berlí. A jednou, a ten čas není nijak daleko, tam zase začne běhat. Na ten slavnostní okamžik se dobře připraví. Nazuje čerstvě umyté tenisky. Oblékne funkční triko, co dostal v cíli Jungfraumaratonu, do uší vetkne malá sluchátka a na albu Death Angel stiskne play. Slyšel ho naposledy, když ještě běhal. A od nehody si ho šetří pro tuhle příležitost, schválně. V meziprostoru mezi levým a pravým uchem se střetne stereofonní zvuk šíleného, extaticky nepříčetného jekotu frontmana skupiny, co si říká Anděl smrti „I will survive…“. Možná trochu paradox. Ale fakt jen malej.

obrázek

„I will survive,“ pomyslí si. A na zdi u dveří přibude další startovní číslo. Jen běž! Protože dokud běžíš, žiješ. A dokud žiješ, běž. A raduj se. Protože není krásnější pocit, než MOCT běžet… Při prvním výběhu si ještě vzpomene na jeden americký vtip, kde zombie blahosklonně radí běžnému občanu: „Live every moment like it‘s your last – pray a lot and run a lot.“ Některý vtipy, skrz naskrz fikce a nadsázka, jsou vlastně strašně realistický…

A poučení z toho příběhu? Nejezdi v autě jako prase, ani jako blbec! Třeba se ten příběh skutečně stal. Třeba jednou bude i tvým příběhem. Budeš mít štěstí? Drive safe.

Vezmi si slova zombie k srdci. Ač by se tomu mohl někdo smát, tahle zombie, tvor neživý i nemrtvý, projevila jistou životní moudrost. Možná trochu paradox. Ale fakt jen malej. Následuj její poselství. Hodně se modli a hodně běhej…

René Kujan foto
  • přečteno: 8754/8452×
Berte vážně zombie! Berte vážně zombie!

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (7 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Tak asi nebudou tak uplne spatne, kdyz je lekari doporucuji, ne? »
  • Pražský maraton: Slalom mezi běžci : Ahoj Pavle, tak už vím s kým poběžím:) Těším se na Tvé vyprávění, pokud budu schopna ještě…»
  • Deset mýtů o běžeckých botách : Asi to sem nepatří,ale přesto.Velmi se mi líbí nový model-Salming enroute.Na nohou jsem je dosud…»
  • Běhejte jako dítě aneb jaký typ běžce ty vlastně jsi : A co Zátopek? Paula Radcliff? adadad – já myslím, že člověk má běhat jak je mu přirozené, tím…»
  • Máš mě rád? : Milý Miloši, máš pravdu, čtu opravdu jako mladí a snažím se nežít v minulosti, ale součastnosti,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků