logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Každý má svůj osobní příběh

Každý má svůj osobní příběh

Každý, kdo se věnuje sportu, nebo alespoň občas popoběhne, už určitě zaslechl: „Běháním si tak maximálně zničíš zdraví a úplně si odděláš kolena, běhání je tak leda dobré na zničení průdušek a k tomu, způsobit si infarkt!“ Mě neběhání dostalo téměř na dno!

Každý, kdo již déle navštěvuje Běžeckou školu, zná můj příběh Každý, kdo běhá, ví, jak je běh důležitý, nebo jak důležité je alespoň rychle chodit nebo dělat jakýkoliv sport. Mě skoro celý minulý rok drželo běhání při životě, tedy zejména co se psychiky týče. Při běhání jsem se odreagovávala od životních stresů a osobních problémů. V běhu jsem čerpala energii, sílu, čistila si hlavu. Běhání se pro mě stalo samozřejmostí, stalo se mi takřka vším, nemohla jsem bez něj být. To vše platilo až do letošního února. Pak najednou černá díra, tma, zmar …

obrázek

Karel se přistěhoval domů, a mně začala spousta zařizování, stěhování, vyklízení … K tomu ještě podržet Karla, který se léčil a měl absťák. Ne, nebyl na drogách, jen na silných analgetikách, ale to je skoro totéž, když jste na dně a nevíte kudy kam. Ještě i dnes je to občas dost těžké, ale už se z toho oba hrabeme zase nahoru. Všem doma se změnil život a mně nezbyla jediná chvilička na běhání. K tomu ještě ta dlouhá zima, prostě a jednoduše jsem přestala úplně běhat. Opustila jsem svůj jediný životabudič.

Dostala jsem se do černého tunelu, v němž nebylo vidět jediné světýlko, které by mi pomohlo ukázat cestu. Prostě práce, cesta domů, při ní nakoupit, doma poklidit, uvařit, vyprat, mezi tím vyřídit nutné věci na různých úřadech. Nabrala jsem 3 kila, ale co, vytáhla jsem volnější triko a život běžel dál. Stávala se ze mě pomalu pěkně rozpumpovaná a oheň chrlící saň :).

obrázek

Teď s trochou odstupu chápu, že chlapi se těšili, až odejdu do práce, byla jsem zlá, nesnesitelná, urážlivá, běda, když na mě někdo promluvil. V hlavě mě naskakovaly jen hodiny a čísla. Žila jsem jen pro výdělek – mamon, nakonec dělala na třech frontách, tedy čtyřech, když ještě přičtu práci doma. Byla jsem z toho všeho vyřízená, ale nedokázala jsem sesednout z koně, jehož jsem si osedlala, tedy spíše on mě.

Občas jsem i vyběhla, ale nebyla v tom žádná radost jako dřív, brala jsem to jen jako svůj další úkol, jako další povinnost. Běžela jsem, abych to měla co nejrychleji odbyté, aniž bych vůbec vnímala, kudy běžím, kam běžím. Když se mi „poštěstilo“ a já byla den bez práce, popadla mě panika a já nevěděla, co si s tím volnem najednou počít. Když někdo doma navrhl, že bychom si měli někam vyjet, akorát jsem jim vynadala. Prostě jsem se chovala jak šílená, pomalu jsem z toho začínala být na prášky já. Nevnímala jsem probouzející se jarní přírodu, tak jako loni, kdy jsem si užívala každé nové kytičky, která vykvetla u cest, po nichž běhám. Bylo mi jedno, zda svítí sluníčko, prší, je horko nebo zima. Viděla jsem jen běh, práci, šup do sebe lžíci vitamínů a hurá zase do další práce. Prostě střevo :).

Mám dobrého kamaráda, je lékař a taky sportovec. Říkal mi: „Danielo, jsi na blbý koleji, tohle nemůžeš dlouho vydržet, úplně z toho zblbneš, zhroutíš se!“ Vždy jsem mávla rukou, usmála se a odbyla ho: „Ty toho naděláš, ty bys mi určitě naordinoval pauzu, ale z té já šílím!“ Není dobré, když se člověk dostane až takhle daleko. Až tak daleko, že již není schopný rozumného uvažování, tak daleko, že organizmus běží jen z podstaty a nemá už na to hodit zpátečku nebo lépe, zastavit se a dát si pauzu. Nevidět, co dělá špatně, co mu skutečně schází, co by měl a neměl dělat.

Jeden den ale zase prorazilo sluníčko krunýř mraků, něco mi pošeptalo: „Obuj si boty a běž!“ Vyšla jsem ven, byla to opravdu spíš chůze než běh. Najednou jako by se v mé hlavě začínala protrhávat mlhová clona, vzpomněla jsem si na Milošovu radu, že když to nejde běžet, stačí střídat běh s chůzí, hlavně se nikam nehnat, nic nelámat přes koleno, prostě nechat tělo, ať si určuje svůj rytmus kroků. Vzpomněla jsem si na Danu, na její články, na všechny články Běžecké školy. V hlavě se mi začínaly odvíjet mé nejoblíbenější Milošovy články, které jsem četla snad 100x.

obrázek

Střídala jsem chůzi a běh a najednou ucítila vůni lesa, podívala se vlevo, vpravo a uviděla opět přírodu, zacítila jsem znovu proud života, zastavila se, abych chvíli pozorovala mravence, jak neúnavně staví své hnízdo, své mraveniště. Po cestičce stékala voda, byla krásná, průzračná a chladná. Znovu jsem se zastavila a němě zírala na tu krásu, uvědomila si, jak mi to vše chybělo.

Seděla jsem velmi, velmi dlouho na malém pařízku a pozorovala život okolo sebe, vše co tu bujelo, kvetlo, vonělo, žilo… a co jsem málem úplně prošvihla. Seděla jsem a po tváři se mi kutálely slzy, přemýšlela jsem, co dál. Pocítila jsem také nad sebou lítost a uvědomila si, jak jsem byla hloupá a pošetilá, že jsem tohle vše opustila.

Zaplatila jsem si hodiny v nově otevřeném fitku, což se neobešlo doma bez velké hádky, ale ať, musím někde běhat a posilovat, když bude venku škaredě a taky proto, abych se nemohla na počasí vymlouvat.

Když je ošklivo, jdu na běhátko nebo posilovat. Když je hezky, vybíhám do lesa. Vrací se mi ztracená kondice. Konečně se zase začínám cítit dobře. Vnímám každý živý pohyb, učím se přírodě opět naslouchat, žít s ní v souladu a opět (po kolikáté už) si uvědomuji, že peníze nejsou všechno! (dík Miloši). Moje cesta zpět k sobě samé, k tomu abych se naučila odpočívat a rozlišovat, co je ještě nutné udělat a co už tak nutné není, bude ještě dlouhá. Jsou dny, kdy si říkám, že už jsem to zmákla a pak přijdou dny, kdy zase podléhám depresi, v hlavě mám zmatek, drtí mě stres a před očima černočernou tmu. Každým dnem, který strávím venku, to však je lepší a lepší, hodně mi také pomáhají příběhy na Běžecké škole, protože vidím, že nejsem sama, kdo má stejné problémy. Ne že by mě těšilo, že i jiní nejsou vždy ready, ale vidím, že když si člověk něco umane a jde si za tím, tak se dá zvládnout všechno, že je to jen v hlavě, jak říká Honza a taky, že je to všechno jen o nás samých.

Tak běhejte, choďte, lezte, smějte se a mějte se fajn, protože život a běhání rozhodně stojí za to a nikdy vás nenechají ve štychu, když to sami nezabalíte.

Daniela Pajones foto
  • přečteno: 7381/7330×
Každý má svůj osobní příběh Každý má svůj osobní příběh Každý má svůj osobní příběh

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Blogy Daniely, Karla a Andrease

Ženy v běhu

všechny články Ženy v běhu

kde se diskutuje

  • Běhej lesy míří na Vysočinu a na Šumavu, seriál spustil registrace : Ten níže uvedený seriál nemá takovou halasnou publicitu, ale o to víc je třeba fajn :…»
  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků