logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Devětadevadesát minut v běžeckém ráji aneb jak jsem vodil hanácký dav.

Devětadevadesát minut v běžeckém ráji aneb jak jsem vodil hanácký dav.

„A moc nás nehoň, mladej,“ usmívají se na mě dva protřelí běžci v narážce na tři černé číslice, které mám vetkané na provokativně žlutém tílku. Stojí na něm 1:40 a stojím i já. Jako vodič na startu historicky prvního olomouckého půlmaratonu. Na Hané jsem v sobotu moc chtěl být. Líbí se mi tam, navíc už z toho, co se předtím šuškalo v běžeckých kuloárech, se snadno nechala sestavit rovnice, že tohle nebude obyčejný mejdan.

No jo, za mnou masy natěšenců, z nichž řada ode mě očekává jediné. Totiž, že pokud se mě budou držet, tak nejdéle po sto minutách si půjdou v cíli vítězoslavně pro banán. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Většina z nich je rodu příjemného, vyrojily se však i pochybnosti. Dokážu to? Vždyť předpůlmaratonská příprava měla do ideálu daleko. Vlastně až do úterního večera jsem toho sice naběhal opravdu hodně, nikoliv však okolo svého rodného města, nýbrž na obrátkové trase mezi židlí či postelí a záchodovou mísou. To je tak, když si přepjatými nervovými řetízky obtočené vnitřnosti postaví hlavu. Vytouženým způsobem jsem si vyrazil zaběhat poprvé až ve středu, a to raději ještě opravdu vysloveně volně ...

Sobota na sebe nenechala čekat. Přilétla jako splašená. A já měl letět také. Sice ne dočista bláznivě, ale 285 vteřin na každý z jedenadvaceti kilometrů není nijak nadsazená množina. Alespoň ne pro mě a už vůbec v tomto nejistém rozpoložení. Rámcovou představu o své sólové vodičské premiéře jsem vytyčenou měl, to zase jo. Prostě dát zájemcům o „můj čas“ šanci, aby si stačili poznamenat výkon začínající 1:39 a nějaké drobné k tomu. A pokud možno pohodlně. Z vlastní zkušenosti vím, že honit po dvaceti kilometrech každou vteřinku není úplně to pravé pistáciové. Jenže jak toho docílit?

Výhoda byla, že se mi podařilo nacpat do prvního výběhu hned za keňské gazely, ztráta na real time tedy byla zanedbatelná. Po úvaze odrážející mé dosavadní vodičské zkušenosti i s přihlédnutím k vyburcovaným spolustartujícím jsem se rozhodl „nahnat“ onu minutku k dobru raději hned zkraje, dokud jsme všichni relativně čerství. Pozor, žádné „boltování“ to zase nebylo, deset vteřinek na každém kilometru, po první občerstvovačce tam kýžená rezerva byla a mohli jsme pokračovat už v klidu. Ani vodopád otázek typu, jestli neběžíme nějak moc rychle, se trochu překvapivě nedostavil.

První takto míněné nesmělé dotazy se začaly ozývat paradoxně na šestnáctém kilometru, kdy už jsme dávno svědomitě, rozuměj rovnoměrně plnili jízdní řád (plus ona minuta), který jsem si ze samé pilnosti vyrobil coby papírovou omotávku zápěstí. Věci neznalý pozorovatel z toho každopádně musel být vedle. To když přisupěl zpoza zatáčky zoufalec oblečený jako na karneval, za ním navíc divoce plápolal vláčený balónek. Ten člověk navíc co chvíli hypnotizoval vždy nejdříve pravé zápěstí, pak hned to levé s hodinkami, načež chvíli očividně něco usilovně počítal. Pak zakýval hlavou, aby ti za ním viděli, jakože dobrý. Ti okamžitě zahučeli něco jako že to stíhají, a pak všichni zmizeli ... No, není to legrace, tohle vodičství?

A odpovím si sám. Je, a velká. Bavilo mě to moc. Pravda, nezapírám, když jsem poprvé probíhal tuto přenádhernou trasu, myšlenka, že tady by se to „dávalo na krev“, mě napadla. Nelituji, naopak. Dneska bych se rozhodl úplně stejně. A zítra klidně také. Jo, možná, že bych nějakou tu vteřinku z vlastního nijak oslnivého osobáku doopravdy umazal. Jenže to bych si zcela určitě nevšiml všech těch krásných uliček a památek, jimiž se běžecký had vlnil. Určitě bych neměl náladu zdravit se s freneticky povzbuzujícími Olomoučany, a zcela nepochybně bych neměl sílu hecovat spoluběžce. Téměř najisto bych potřeboval podporu sám. A ne malou.

Osobní prospěch je hezká a důležitá věc. Nicméně stačí, pokud po vás v cíli byť jeden jediný finišer vypálí slůvkem „díky“. To pak má rázem větší cenu než všechny osobáky tohoto světa. Alespoň pro mě. Aby to ale nevypadalo jako jedna velká idyla, i chybky se našly. Hledat a najít je sám v sobě nebyl ani tentokrát neřešitelný problém. Chtěl jsem pokud možno udržet stálé tempo. Skoro by se mi to i podařilo. Jenže to bych se musel umět napít. Při návštěvě poslední občerstvovačky si ionťák tak dlouho vyřizoval účty s mými brýlemi, očima a dílem i  průduškami, že než jsem se znovu svobodně rozkoukal a nadechnul, bylo patnáct vteřin v háji. A já musel přidat do přece jen již lehce tuhnoucího kroku. A pak tu byl balónek. Co ten se mě, pacholek jeden, natrápil! Ale v tom jsem byl nevinně. Pořadatelům totiž ten bytelný vodičský při foukání prasknul. Za což se na ně samozřejmě nezlobím. Pokusit se o tutéž akci já osobně, četa dobrovolníků by ho dodneška hledala v sousedním Prostějově ... Nicméně, dostal jsem klasický, lehounký, malinkatý „pouťák“ a s ním bylo věru těžké pořízení.

Po čase jsem si připadal stejně jako kdysi na fotbale. Ten balón si se mnou dělal, co chtěl. Neustále někam putoval a ve větru s ním už vůbec nebyla domluva. V blízkosti pouličních lamp a zastávek tramvají jsem si musel dávat dvojnásobného bacha, abych se nestal prvním oběšencem prvního olomouckého půlmaratonu. Původně jsem chtěl tomu bílému nadělení udělit nejpozději na pátém kilometru svobodu, nakonec se mi ho ale zželelo. A ve druhém kole už to zase nestálo za to. Když už jsme toho spolu tolik prožili. Mám ho doma schovaný na památku. Holt, fetiš je fetiš. Ale říkejte mi raději sběrač běžeckých suvenýrů. To zní mnohem lépe.

Kdo si ale vysloužil červenou kartu, a nejenom ode mě, byli rozhodně neuvěřitelně drzí olomoučtí komáři. Z rozcvičky v parku jsem se vrátil ohlodaný jako volská kost z pavilónu šelem po polední přestávce. Takhle bychom doopravdy nebyli kamarádi, pánové! Těch sedm zásahů máte u mě schovaných. Ale jinak dobrý, už jsem splasknul. To nic nemění na tom, že hanácký půlmaraton byl nezapomenutelný. A čím více se blížil cíl, tím méně se mi tam chtělo. Těch devětadevadesát minut uteklo nějak moc rychle. Ale zase jsem stihl svůj úkol, a o to kráčelo především. A moc mě to hřálo. V poslední rovince jsem tedy využil oné chvilky k dobru a verbálně popostrčil do slavobrány několik věrných spoluběžců.

Poté, co jsem konečně pochopil, že pořadatelé si to s tím třetím kolem navrch opravdu nerozmyslí, udělal jsem onen poslední krůček i já. Medaile na krk, gratulace, a už mě strkali k občerstvení, kde se projevila hanácká štědrost. Zatímco jinde se čtvrtí jablka a půlí banány, tady jich každému nacpali klidně plnou náruč. A jogurt navrch! Neskrblilo se ani na afterparty v jakési tamní nóbl restauraci na výstavišti Flora. Každý si mohl nandat, co snesl a unesl. Gulášek, řízečky, zelenina, no, řekněte, není to běhání krásný sport?

Zpáteční cestou k autu jsem to vzal ještě jednou přes náměstí. Tam už to mezitím vypadalo, přesně, jako když skončí velká pouť. Banda dělníků rozebírá v tichu a přítmí vlahé noci kulisy, šou se stěhuje zase o dům dále. Když jsem opouštěl rynek, ještě jednou jsem se otočil. Kdo zná nočně nasvícené olomoucké náměstí, ten ví, že už kvůli tomuto pohledu mělo oněch čtyři sta kiláků za volantem význam. Hned o ulici dál si nešlo nevšimnout dvou anomálií. No, ony to spíše byly animálie. Byly tak NAMOL, že i Beethoven by z toho byl trochu nesvůj. Nikdy v životě jsem neviděl nikoho stát tak nakřivo jako toho dvacetiletého klučinu. Ten musel být se zemskou přitažlivostí v přízni, že neupadl. O kus dál šel druhý ne o moc starší geroj. Zřejmě inspirován předchozími vytrvaleckými závody si musel dopřát rovnou celý maraton po olomouckých putykách. Ach jo, kdybyste si raději šli zaběhat s ostatními, soudruzi. Možná, že by vás ráno poté trochu pobolívaly nohy, ale bylo by vám fajn. Fakt fajn.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 7324/7217×, 2 komentáře

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal Vítů | 1. 7. 2010 20.42 hod. | 195.191.204.xxx
Děkuji, potěšení je na mé straně. Příště už se to určitě podaří. Mno, obyčejně to bývá tak, že jakmile člověk doopravdy začne běhat pro radost, i ty kýžené časy se dostaví. Tak ať to lítá a někdy někde na seběhanou!

Jitka St | 1. 7. 2010 10.55 hod. | 85.132.162.xx
Perfektní článek, díky a posílám pozdrav autorovi. Bylo to přesně tak jak napsal, začátek byl svižnější, když se mi jej podařilo doběhnout, psal se asi 12.km, dokonce jsem ho i předběhla, ale nebylo to nadlouho, došla mi šťáva a v „kopci“ na Velkomoravskou mi to vrátil a spěchal dál směrem k cíli. Tak zas někde někdy :-) budu se těšit.
Jitka

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecké akce

všechny články Běžecké akce

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví38
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice100
Více času na sebe13
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou32

kde se diskutuje

  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků