Bostonský maraton 2009 z pohledu Pavly O´ Rourke
Jak je již naším zvykem, tedy mě a mého manžela Seana, každé třetí pondělí v dubnu míří naše kroky do Bostonu ve státě Massachusetts, abychom se zúčastnili 26.2 mílového závodu – Bostonského maratonu.
Na start se vydáváme vždy plni očekávání, s trochou nervozity a napětí a s očekáváním nových zážitků. Ta nervozita a očekávání pramení z toho, že Bostonský maraton je pro nás po zimě první zkouškou, která nám prozradí, jestli jsme trénovali dostatečně usilovně a dali do přípravy na tento závod všechno, co jsme mohli. Těšíme se i na to, co nového nám běh po známé trati nabídne. Jací budou letos diváci, zda zase tak skvělí jako v předchozích letech, kdy nás vždy hnali frenetickým povzbuzováním tak, že by snad z toho člověk na trati vypustil duši, nebo zda budou studení jako psí čumáky, jak o tom čteme z článků o bězích v Čechách. Jaké bude počasí, zda čtyřicetistupňová vedra, nebo zda nás z trati sfoukne nějaký uragán, nebo jestli bude to pravé maratonské počasí, i když to se v Bostonu vzhledem k jeho zeměpisné poloze moc čekat v tomto období nedá.
Pro mě to byl letos v pondělí 20. dubna již šestý start a pro Seana čtvrtý. Jak už jsem napsala výše, myslím si, že každý start na této trati mi může nabídnout něco nového. Nejde jen o diváky a o počasí, jde i o mě, o nás. Maraton je tak opravdový, tak živoucí zážitek, protože tak jako život, vám neodpustí vůbec žádnou chybu. Na maratonu se nemáte za co schovat. Na maratonské trati, i když vedle vás poběží přítel, který vás doslova povede za ruku, musíte těch 42,195 km uběhnout sami. Sami po svých vlastních nohách. Každý krok který učiníte, každý nádech, každý výdech, je jen váš a stejně tak je jen váš každý okamžik, který si z něj dokážete zapamatovat a odnést do dalšího života ve své duši.
Boston je v USA považován za jeden z nejtěžších maratonů. Pro mnohé Američany znamená takovou „špici“ maratonského snu. Pro mě a Seana účast v Bostonu znamená odměnu za celoroční trénink, pokaždé se na něj těším jak malá holka. Čas Bostonského maratonu je pro mě vždy obdobím, kdy bilancuji loňský rok. Rok pro mě nezačíná a nekončí tak jako pro ostatní 31. prosince respektive 1. ledna, ale vždy termínem Bostonského maratonu. Jak jsem už řekla – maraton je jako život, a tak vím, že pokud obstojím – doběhnu v Bostonu, můj život v minulém roce nebyl prožit nadarmo, že jsem běhu, maratonu, životu, lidem dala vše co je možné dát, že jsem zvítězila pro sebe a že jsem zvítězila i pro ty, co se letos nemohli zúčastnit.
Krásné běžecké sny...
Vložit komentář
